NAPOSLEDY PŘECHÁZEL PŘECHOD

Další ze série "nehodových" povídek.

            Již důvěrně známý hlasitý zvuk budíku vytáhl Gustava o půl čtvrté ráno z postele.

            „Uááá,“ protáhl se zívnutím, „zase práce.“

            Letmo políbil spící manželku na tvář a odebral se do kuchyně připravit si snídani a první dnešní kafe. Ještě poloospalý si namazal chléb máslem a hořčicí a usedl na židli ke stolu pod oknem. Vtom se otevřely dveře dětského pokojíčku a z nich vyšel Rosťa, Gustavův desetiletý syn.

            „Ty už jdeš do práce?“, ptal se Rosťa šeptem.

            „No jo, musím, abych Ti mohl na narozeniny koupit velký dárek,“ řekl polohlasně s nespolknutým soustem v ústech.

            „Aha, tak jo, kdy budeš doma?“

            „O půl třetí,“ řekl zamyšleně, hledíc do stropu.

            „To zrovna končím v družině,“ řekl Rosťa.

            „Tak já tě tam vyzvednu, ale běž už spát, je teprve půl čtvrté,“ vyzval Gustav syna.

            „Ještě se musím vyčurat,“ oponoval mu Rosťa.

            „Tak honem, ale jdi hned spát, abys neusnul paní učitelce v hodině.“

            Rosťa vykonal potřebu, rozloučil se s Gustavem a opět tichounce vplul do pokoje, kde spala ještě jeho starší, čtrnáctiletá sestra Žaneta. Gustav dojedl chléb a jako každé ráno zapadl do koupelny, kde se již rituálně opečovával. Navlékl na sebe zimní dopravácký mundúr a vydal se na tramvaj, kterouž dojel až k vozovně, kde nastupoval o půl páté na směnu.

            Venku mrzlo až praštilo, vtíravý sníh padal všude, kam jen mohl – za límec, do bot, do obličeje. Gustavovi se to po ránu moc nehodilo a tak si šálu natáhl až těsně pod oči, aby „trpěl“ co nejméně. Na zastávku tramvaje to měl sotva pět minut, díky sněhu se však cesta o něco protáhla, poněvadž byl nucen brodit se sněhem, jenž díky včerejšímu teplu hodně rozbředl. Nepotkal jedinou živou bytost, ostatně, kdo by se taky v takovém počasí toulal ve středu ve čtyři ráno Ostravou, že?

            Gustava jeho práce bavila, zpočátku ji bral jako nouzové řešení s plánem jen na několik let, a rázem už z těch pár let bylo celých patnáct. Našel si ve svém povolání zálibu, koníčka, jehož mu nikdo nemůže vzít. Oddaně plnil všechny úkoly a přání jeho nadřízených, za celých patnáct let byl na nemocenské jen šestkrát, nikdy si nestěžoval na nízký plat či nelidské podmínky, ať už na vozovně, nebo v tramvaji samotné.

Jelikož se Gustav nevyspal zcela dle svých představ, rozhodl se, že si zdřímne ještě v tramvaji. Sotva došel na zastávku, z dálky už slyšel dunivý zvuk podvozků a klapání kol o spoje kolejnic. Už se těšil, až tramvaj zastaví, stisknutím jediného knoflíku si otevře dveře a usadí se do vyhřátého vozu.

Tramvaj zastavila prvními dveřmi přesně u označníku, stiskl rozsvěcené zelené tlačítko po jejich levé straně a skládací dveře se rozevřely. Pozdravil se s kolegou z vozovny, který právě dojížděl poslední kolečko své noční směny, a uvelebil se na sedadle někde mezi prvními a prostředními dveřmi. Jak se těšil na vytoužené teplo tramvaje! Avšak nic se nedělo, stále pociťoval zimu, sice už ne tak obrovskou, ale od noh cítil, že topení není zapnuté. Zvedl se tedy ze sedadla s plyšovým potahem a vydal se na výzvědy za kolegou:

„Jaktože nemáš zapnuté topení? Tady se nedá existovat,“ řekl zimomřivě Gustav.

„No, já bych ho opravdu rád zapnul, ale pokazilo se, když jsem jel před půlhodinou na Dubinu. Teď už mám poslední kolečko, takže to zatáhnu do vozovny, nahlásím závadu a je to. Omlouvám se,“ pravil přívětivě kolega.

Gustavovi bylo jasné, že se už nemá šanci jakkoli ohřát, a tak, aby nějak přežil cestu do zaměstnání, dal se s kolegou do řeči.

„A jaká byla šichta? V pohodě?“

„A tak jo, dalo se, už mám vyměněný vůz, ten předtím topil, ale ti smradi ze Stodolní mi ho dvakrát poblili, takže jsem musel měnit,“ řekl řidič suše.

„Ze Stodolní? Zajímavé, úterý večer a někdo se vrací ze Stodolní? Pátek a sobota běžně, ale že by až tak?“, pravil zamyšleně Gustav.

„No nevím, co tam dělali, asi mají odpolední nebo volno,“ konstatoval Gustavův kolega.

„Tak to jo. A jak se jezdí? Dá se to? Neklouže to moc?“, zajímal se Gustav, aby věděl, nač se má připravit.

„Jezdit to jezdí, akorát vím, že o půl dvanácté se bouralo u Ostravice, gumokol tam nedal přednost a napálil do Kačeny na čtyřce. Řidič hlásil, že ho viděl brzdit, ale jak to klouzalo, tak nedobrzdil a zastavil se až v půlce koleje.“

„Aha, tak to jo. A už se jezdí normálně?“

„Jojo, jezdí se už od půl jedné v pohodě, všechno se odklánělo na Výstaviště, ale už jsem jel na hlavní bez problémů.“

„Jak vidím jak sněží, tak mám takovou divnou předtuchu,“ svěřil se Gustav.

„Taky do toho dneska moc nevkládám,“ řekl souhlasně Gustavův kolega.

„A co vlastně dneska máš?“

„Dneska mám jedenáct čtyři,“ řekl Gustav, když se pro jistotu ještě jednou podíval do svého diáře.

„Tak to jo, to ti závidím, já se tady celou noc kodrcám s téčkem, které už jede z posledního a ty si chytneš Astru, to se někdo má.“

„No zas tak perfektně bych to neviděl, dneska si odjezdím šichtu s Astrou a kdo ví, kdy se do ní zase dostanu,“ posteskl si Gustav.

Konverzace se celou cestu rozvíjela celkem slušně, pánové se znali už dlouhá léta a takto se nesetkali poprvé.

Ozval se gong a z repráčků na stropě se ozval příjemný ženský hlas: „Plynárny.“

„Tak já valím, měj se,“ rozloučil se Gustav a vyskočil z prvních dveří na nástupní ostrůvek.

Kolega mu ani nestihl říct „Ahoj!“, tak mu jen mávl rukou přes čelní sklo. Zazvonil zvonec a tramvaj pokračovala v jízdě. Gustav se rozhlédl a přešel koleje a jízdní pruh silnice, přičemž se opět brodil rozbředlým namrzlým sněhem směrem k budově plynáren a následně k vozovně tramvají.

Na vrátnici podřimovala postarší dáma, a tak jen Gustav opatrně zaťukal na okno, aby se mohl přihlásit do služby.

„Á, dobrý den, Gustave, tak už jste tu zas? To jste si moc neodpočinul, co?“, chrlila ze sebe ještě před několika vteřinami spící ženská, nyní ve výborné náladě a plna optimismu.

„No, to ne, ale víte, jak to chodí, peněz je dneska potřeba, a samy nepřijdou,“ pravil s úsměvem.

„To máte pravdu,“ přitakala vrátná.

„Tak, prosím, tady máte klíče a kurzovky, dneska máte Astru, číslo dvanáct set deset,“ informovala jej o přiděleném voze.

„Devítka by nebyla? Tu mám ze všech nejradši,“ zeptal se žertovně, přičemž však svá slova o oblíbené dvanáct set devítce myslel vážně.

„Devítka je dneska na čtyřce, takže bohužel,“ odpověděla.

„No nevadí, snad to spolu nějak zmákneme,“ dodal a odešel do budovy, kde stály pod jednou střechou desítky opuštěných tramvajových vozů, čekajících na své řidiče, aby opět mohly vyrazit brázdit ostravské koleje a sbírat a vyhazovat cestující.

„Tak tady tě mám,“ řekl si sám pro sebe, když došel ke svému dnešnímu pracovnímu stroji. Vešel dovnitř vozu a během patnácti minut si zopakoval alespoň základní věci – ovládání dveří, světel, stěračů, samozřejmě musel zapnout palubní počítač, do něj vložit svou kartu a do stojánku vložil žlutou plastovou cedulku s čísly 11 a 104. Pohodlně se uvelebil v sedadle, tramvaj uvedl do provozu a vyjel k bráně vozovny, kde počkal na pokyn k odjezdu.

Čekalo jej během dopoledne šest jízd tam a šest jízd zpátky s výměnou na jednom z důležitých přestupních uzlů ostravské hromadné dopravy – Náměstí Republiky. Ale nepředbíhejme událostem, do této ještě času dost.

První jízdu odjel bez jakýchkoli potíží, tratě byly v přijatelném stavu, žádné komplikace nenastaly. Touto dobou se sjíždí do zaměstnání pracovníci nejrůznějších firem a naopak se někteří vracejí domů, takže na nedostatek lidí ve voze si Gustav stěžovat nemohl. Zde naštěstí topení fungovalo excelentně, další důvod k radosti. Nemusel mrznout ani on, ani jeho přepravní artikl.

O půl sedmé přistoupil na zastávce Rodimcevova jeho kamarád Jakub, student jazykové školy, jež se zajímal o tramvaje.

„Ahoj,“ řekl vesele Jakub.

„Nazdar, co ty, do školy?“

„Jo, kam jinam. Moc se mi nechce, když vidím tu Astru,“ řekl žertem.

„V kolik končíš?“

„O půl jedné, a ty?“

Ozvala se výstraha zavírání dveří, tramvaj se rozjela.

„No, podle papírů končím ve dvě, však se podívej,“ pravil a podal Jakubovi vytištěný vozový jízdní řád, aby si jej mohl nastudovat.

„Super, to by i šlo, asi se za tebou po škole stavím,“ řekl radostně.

„Něco pro mě máš?“, zeptal se Gustav se hraným zájmem.

„Já ne, ty,“ odpověděl Jakub s úsměvem.

„Jo? A že o tom nic nevím!“

„Ale, no tak, máš přece Astru, nehraj si na vzorného pana řidiče.“

„A takhle, a Ty myslíš, že ti ji půjčím?“, zeptal se, pohlížeje na Jakuba.

Aby si trošku s Jakubem pohrál, začal brzdit až těsně před další zastávkou, ale o to víc intenzivněji, aby dobrzdil včas. Jakub nebyl zvyklý se za jízdy držet, takže to s ním házelo jako s pytlem brambor.

„Ty jsi máslo!“, řekl zvednutým hlasem Jakub, když se zvedal ze schodu u dveří.

„Já? Ty jsi cestující, a máš se za jízdy držet, dobře ti tak!“, vysmíval se mu škodolibě Gustav.

Jakub jen nevěřícně zatřásl hlavou a už se pro jistotu držel tyče umístěné na přepážce mezi stanovištěm řidiče a prostorem pro cestující.

„Nevidím přes tebe,“ oznámil Jakubovi Gustav.

Jakub se zase tedy musel pustit a ustoupit zpět ke dveřím, aby umožnil Gustavovi mít přehled nad děním ve voze. Zavřel dveře a než se Jakub stihl znova chytit tyče, Gustav tomu dal plný kotel a rozjel se. Jakubem to solidně škublo, vypadalo to, že nebýt tvrdé skleněné výplně ve dveřích, vyletěl by ven.

„Ty jsi magor!“, řekl Jakub už podrážděně.

I cestující se pozastavovali nad neobvyklým způsobem jízdy, nikdo si však zatím nahlas nestěžoval.

„Tak kde tě vyhazuju?“, ptal se Gustav Jakuba.

„Na náměstí republiky, jako vždycky,“ pravil Jakub.

„Až? A proč jsi nešel na vodárnu a nejel dvojkou?“, ptal se Gustav zaujatě. „Měl bys to o dost rychlejší.“

„Nechtělo se mi, ve dvojce jezdí ještě víc lidí než v jedenáctce, už to mám zmonitorované, kde kdy a jak kdo jezdí.“

„No tak prosím, ale na řidiče se za jízdy mluvit nemá, to je ti snad známo,“ pravil Gustav posměšně.

„Tak pardon, velký pane řidiči, jdu se začlenit mezi ostatní cestující, abych vám nepřekážel,“ řekl Jakub dotčeně, ba přímo uraženě, a odešel si stoupnout mezi ostatní cestující.

Jakub byl vůbec zvláštní člověk. Sám o sobě přesvědčeně tvrdil, že se necítí být tak velkým znalcem v oblasti MHD, aby mohl poučovat ostatní, když však došlo na lámání chleba, on byl ten nejchytřejší, nejznalejší, prostě nejdokonalejší fanoušek tramvají. Jeho základním povahovým rysem bylo, že nesnesl jakékoli narážky mířené proti jeho osobě. Jakmile si někdo dovolil pronést jen jednu jedinou poznámku vůči jeho osobě, nečinilo mu velký problém zvednout hlavu a vystrčit nos tak razantně, že mu do něj div nepršelo. Jako právě nyní Gustav. Jakuba už měl nastudovaného jako příručku o Astře, takže věděl, co na něj platí. A toho využil při každé vhodné příležitosti. Taktéž si uvědomoval, že Jakub má tramvaje moc rád a Gustav je jedním z mála řidičů, které Jakub osobně zná, tudíž mu bylo nad slunce jasnější, že ještě před výstupem na „Republice“ za ním ještě přijde prohodit několikero slov.

A samozřejmě se tak stalo. Jen co došel Jakub ke dveřím do kabiny řidiče, Gustav si neodpustil lehounce malichernou poznámku:
            „Pán se už uklidnil?“, a začal se smát.

„Móc vtipné,“ poznamenal Jakub.

„Tak v kolik a kde?“, ptal se Gustav zase přátelským tónem.

„Asi tě počkám na Výstavišti u smyčky.“

„Dobře, tak s tebou počítám, pojedeš se mnou až na Zábřeh?“

„Nevím to jistě, ale doufám, že jo,“ pravil Jakub zasněně.

„Dobře, jak chceš. Tak zatím čau,“ pravil Gustav, když právě zastavil u označníku zastávky, kde vystupoval Jakub.

„Ahoj,“ řekl a vystoupil.

Ještě na sebe mávli, Gustav chvíli počkal až vystoupí zbytek cestujících, zavřel dveře a odjel na další zastávku, konečnou zastávku Výstaviště.

 

Ve chvíli, kdy si Gustav právě užíval několikaminutové pauzy na Výstavišti, se v Mariánských horách probouzel do zimního rána dvaadvacetiletý student vysoké školy báňské. Nikdo mu neřekl jinak než „Trajda“, jelikož se po většinu svého času stále někde potuloval nebo zběsile sháněl cokoli do školy nebo pro sebe sama. Trajda zrovna toho dne zaspal, takže byl nucen vše dělat v nepředstavitelném časovém presu, aby stihl být včas ve škole. Dokonce byl nucen vzdát se svého každodenního rituálu – nanášení několika vrstev gelu na vlasy.

Vše, co jindy stíhal za pětačtyřicet minut, nyní musel stihnout během minut deseti. Nastříkat se kvalitním deodorantem, spáchat alespoň základní ranní hygienu, mokrýma rukama si jakžtakž upravit vlasy, když už na gel nezbýval čas. Navléci si bílé ponožky, nějaké ty trenýrky, bílou košili s dlouhým rukávem, černé kalhoty a sako, k tomu ještě uvázat kravatu. Z kuchyně si vzal do pusy alespoň suchý rohlík, vyběhl do předsíně, kde si nazul naleštěné polobotky, z věšáku popadl kabát, a kvapem seběhl schodiště třípatrové cihlové budovy.

Za poslední čtyři roky se mu ještě ani jednou nestalo, aby musel vyjít ven mezi lidi bez jediné kapky gelu na své kštici. Sotva vyšel z domu, paranoidně pociťoval pohledy ostatních, kteří jej se zaujetím sledovali, div si na něj neukazovali prstem se slovy To je on, co se dneska nenageloval a troufl si  jít ven!

Už se blížil k tramvajové zastávce, když potkal kamarádku z dob studia na průmyslovce. V samém spěchu ji přehlédl, ona však nikoli a dala to hlasitě najevo:

„Filipe!“, zavolala na něj.

Trajda, tedy Filip, se okamžitě otočil, kdo že to na něj volá. Jakmile spatřil Radku, zastavil se a hlasitě se omluvil:

„Promiň, spěchám, mám dneska zkoušku!“

Radka se však nedala jen tak odbýt a namítla, že zkouška stejně nezačne dříve než ve tři čtvrtě na devět. Filip se nad tím zamyslel a uznal, že je na tom velký kus pravdy. Volným krokem došel k Radce, aby ji mohl obejmout a políbit na tvář.

„Jak se máš? Dlouho jsem tě neviděla,“ řekla, když se začala mírně červenat. Kdo ví, jestli zimou, nebo kvůli Filipovi.

„Valím na zkoušku, zaspal jsem, takže dneska nic moc, ale jinak se mám docela dobře.“

„A kde to vázne?“, zeptala se se zájmem. Filip byl vysoce inteligentní, a taktéž pohledný mladý muž, přesně takový, po němž touží stovky mladých žen a dívek. Jeho nevýhodou byla právě nadměrná inteligence, jenž jej omezovala na povídání s lidmi zhruba na jeho úrovni, s nikým, kdo byl obyčejný průměr, si nikdy moc nerozuměl. Radka si to moc dobře uvědomovala, a i když byla o něco méně rozumově vyvinutá, vždycky dokázala Filipa něčím zaujmout, teď třeba svým postřehem, že to u něj kdesi vázne.

„To ani nestojí za řeč,“ řekl chlácholivě s pohrdavým mávnutím ruky.

Radka však zůstávala stále neodbytná a pokračovala:

„Je za tím ženská?“

Filip se začervenal a neochotně přiznal, že je.

„Tak víš co? Dneska večer v šest na Míráku ve Výběru, jo? Jinou odpověď nepřijímám.“

„Ale-“

Radka jej automaticky přerušila: „Takže platí, budu tě tam čekat.“

Považovala věc za vyřízenou, tudíž se už jen rozloučila a nechala Filipa pelášit na tramvaj.

Filip, celý nadšený z Radčina přímého návrhu na rande, spokojeně odcházel na tramvaj, nyní již zcela spokojen, bez jakýchkoli starostí. Zkouška už pro něj nebyla až tak důležitá, takže ani nespěchal jako ještě před malou chvílí, kdy si lámal hlavu nad tím, zda bude vůbec schopen dorazit včas.

 

Tramvaj vedená Gustavem už opustila zastávku Dům energetiky a mířila k další zastávce, Mariánské náměstí. Jeho tramvaj byla slušně nacpaná lidmi mířícími za nákupy, vzděláním a zaměstnáním, a jelikož už stihl nabrat téměř dvouminutové zpoždění, které se jeho nadřízeným nikdy moc nezamlouvá, snažil se jej setřást rychlejší jízdou. Těsně před výhybkou přibrzdil na předepsanou rychlost patnácti kilometrů za hodinu a díky signálu volno mohl plynule projet křižovatkou až k refýži, před níž byl vyznačen přechod pro chodce. Po něm právě přecházel zamyšlený Filip.

           

Tak rande s Radkou, no to by mě ani ve snu nenapadlo. Jedno nahodilé setkání, jeden přátelský polibek na tvář a už jsem kvůli tomu zván do Výběru, říkal si pro sebe v duchu. Ani si neuvědomil, že ignoroval červený signál na semaforu u přechodu, štěstí, že auta ještě měla červenou, ovšem tramvaje již měly volno, což se mu stalo osudným. Z přemýšlení jej vyrušila rozjetá tramvaj přijíždějící ze směru od Hulvák, na poslední chvíli před ní stihl uskočit. V úleku však uskočil na další kolej…

 

Gustav najednou uviděl mládence, jak uskakuje před protijedoucí tramvají na přechodu přímo před jeho vůz. Okamžitě sešlápl pedál zvonku a zběsile zvonil, páku zatáhl do polohy nouzového brzdění a tramvaj se během několika málo sekund zastavila.

„Do prdele!“, křikl Gustav vyděšeně.

Na nic nečekal, na palubním počítači zvolil tlačítko „Nehoda“ a otevřel dveře. Vyzval cestující, aby vystoupili a poté vystoupil i on sám. Všude okolo se rozmáhal zmatek. Řidič protijedoucí tramvaje taktéž zastavil a vyšel ven zkontrolovat rozsah škod. Gustavova tramvaj měla pomačkané plechy pod čelním sklem znečištěným krví. Cizí mládenec ležel zaklíněn pod tramvají. Lidé okamžitě svými mobilními telefony alarmovali policii, hasiče i záchranku. Více odvážní jedinci se zájmem nakukovali pod tramvaj, jak asi dotyčný dopadl.

Filip ležel nehybně pod vozem, nejevil žádné známky vědomí.

„Co to tu ten vůl nacvičoval?“, přemýšlel nahlas řidič protijedoucí tramvaje.

„Nevím, ale zkurvil mi celou šichtu!“, křičel Gustav podrážděně.

„Nevypadá moc dobře,“ konstatoval řidič při pohledu pod vůz s docela ledovým klidem, „ale asi mu nepomůžeme. Musíme počkat na hasiče, až ji zvednou,“ dodal.

„No to je super, ale co teď?“, ptal se Gustav beznadějně.

„Teď budeme čekat, nic víc neuděláš. Volal jsi dispečink?“

„Jo, volal, tak snad přijedou.“

„Já jsem je zavolal taky, takže by přijet měli, když je volaly dva kurzy,“ podotkl řidič.

Minuty, které dělily okamžik střetu od příjezdu modrého vozu dispečinku dopravního podniku byly pro oba dva, zdálo se, nekonečné.  Gustav si musel zakouřit, ocitl se v náhlé stresové situaci, kterou nedokázal řešit jinak než zapálenou cigaretou. Nabídl také kolegovi.

„Díky, sice jsem nekuřák, ale nenechám tě v tom,“ řekl dobrácky, když vytahoval cigaretu z otevřené krabičky.

 

Jakýsi dívčí hlas se ozval zpoza tramvají: „Filipe!“, vykřikla dívka hystericky. „Filipe!“, opakovala. Nemohla věřit svým očím. Ještě přede dvěma minutami s ním mluvila, navrhla rande, jenž mu nedovolila odmítnout a teď jej viděla naskládaného pod tramvají.

Gustav s druhým řidičem ji nemohli neslyšet a tramvaj obešli. Spatřili za ní klečící mladou dívku, jak se snaží zoufale dostat k bezvládnému Filipovu tělu. Na nic nečekali a oba se za ní rozeběhli, odvléci ji na jiné, příhodnější místo.

„Jen klid, slečno, pomoc je už na cestě,“ konejšil ji řidič.

Oba ji podpírali pod pažemi a odvedli přes silnici na nejbližší lavičku. Vtom se z dálky ozval táhlý zvuk houkačky a za několik sekund už bylo na místě dispečerské vozidlo. Vystoupili z něj dva muži v tmavě modrých mundúrech.

„Tak co tu máme?“, ptal se první.

Řidič do Gustava lehce šťouchl na znamení, že se jich pro jistotu ujme, moc dobře si uvědomoval, že je teď Gustav rozrušen a jeho výpověď by byla chabá, neucelená, chaotická.

„Tak to  by mě taky zajímalo,“ řekl jim řidič. „Jel jsem od Svinova, když mi najednou vešel před tramvaj. Zazvonil jsem, doufal jsem, že ještě stihne uskočit zpátky. Nevím proč, skočil přesně na opačnou stranu, přímo pod tu Astru.“

Druhý dispečer nahlédl pod vůz a nevěřícně kroutil hlavou. „Tak to je teda síla,“ řekl nechápavě.

První dispečer se vrátil zpět k autu a informoval dispečink o nehodě. Oznámil, že bude nutný odklon přes Mírové náměstí, Palkovského a Novou Ves, dále pak po své trase. Sotva ukončil hlášení, od Hulvák přijely dva hasičské vozy se sanitkou.

 

„Filipe!“, křičela neustále plačtivě Radka z lavičky, když viděla, jak všichni pobíhají okolo tramvaje a snaží se mu pomoci.

„Tak co? Zvednem to?“, zeptal se jeden z hasičů. Ostatní souhlasně přikývli.

Z vozu přinesli dva zvláštní nafukovací polštáře, které dali ihned nafouknout. Umístili je pod tramvaj tak, aby bylo možno ji zvednout do patřičné výše a tělo zpod ní vytáhnout. Celá tato operace trvala všehovšudy asi dvě minuty. Jen co se polštáře zastavily na potřebné výši, všem se naskytl velice nepříjemný pohled. Značně poškozený Filipův obličej už od pohledu nevěstil nic dobrého a všem bylo jasné, že tady už je asi veškerá snaha marná.

„Zná ho tady někdo?“, zeptal se dispečer jakoby naivně.

Řidič si ihned vzpomněl na dívku, která se snažila dostat k jeho tělu a informoval jej o ní. „Sedí na lavičce, ale opatrně, je z toho úplně mimo.“

 

Dispečer se zhluboka nadechl a vykročil k lavičce, na níž seděla Radka.

„Dobrý den, vy znáte toho mladíka?“, ptal se, ukazujíc směrem k tramvaji.

„Jo, znám, co je s ním?“, tázala se. Slzy jí stékaly po tvářích jako by pršelo.

„Kdo to je, prosím vás?“, ptal se soucitně.

Radce už v tu chvíli bylo jasné, která bije a bez váhání se rozeběhla k tramvaji. Snažili se ji zadržet i hasiči i druhý dispečer, všichni tázavě pohlédli na druhého dispečera, který za ní šel. Naznačil jim, ať  ji raději pustí.

Doběhla k tramvaji, pod níž ležel Filip. Jeho hrudník byl nehybný, bylo zřetelné, že nedýchá. Saniťák právě přinášel černou plachtu, čehož si Radka také všimla.

„Nééééé! Filipe, to ne! Prosím, proberte mi ho! To přece není možné!“, křičela Radka hystericky. Stále nemohla uvěřit obrazu, jenž se jí naskýtal v celé své ošklivosti.

„Pojďte,“ pobízel ji lékař zvedající ji za levou paži, „tady už mu nepomůžete ani vy, ani my.“

Saniťák přikryl Filipovo pomačkané tělo černou plachtou, která mu zajišťovala dostatečnou intimitu před zvědavými zraky ostatních a Radky se v sanitce ujal lékař. Dal jí cosi na uklidnění a pak si s ní chvíli povídal.

 

Táhlý zvuk houkačky oznamoval příjezd policie.

„Dobrý den,“ pozdravili se všichni navzájem.

„Pro toho teda moc dobrý není,“ podotkl dispečer ukazující pod tramvaj.

„Ukažte nám ten skvost,“ řekl policista.

Saniťák na policistovo přání zvedl plachtu a ukázal mu zdevastované tělo.

„Teda, ten teda dostal do těla,“ podotkl policista při pohledu na tu zkázu. Druhý už  mezitím fotil místo nehody i Filipa.

Barevným sprejem označili místa, kde zůstaly stát obě tramvaje, lehce naznačili Filipovu pozici, jak jej našli, a pokračovali v dokumentování a výslechu všech zúčastněných.

Po více než hodině a půl hasiči vytáhli mrtvé polámané a znetvořené tělo zpod tramvaje ven a předali jej do péče funebrákům.

 

Cestující zažili neobvyklou jízdu tramvají, Gustav zažil nejhorší situaci, která jej za celou jeho profesní kariéru potkala a zapříčinila, že se už do kabiny tramvaje nikdy více nevrátil. Bylo-li to v jeho možnostech, snažil se vyhýbat i jízdě tramvají jako cestující ještě hodně dlouhou dobu poté, co podal výpověď. Nikdy se s tímto traumatizujícím zážitkem nevyrovnal, stále se mu ve snech vracel onen osudový okamžik, který změnil život jemu, jeho rodině, Radce i Filipově matce.

 

Filip se už nikdy více neukázal ve škole, ani na rande s Radkou ani jinou pohlednou dívkou. Toto byla jeho poslední cesta do školy, paradoxně za zkouškou, která mohla rozhodnout o celé jeho budoucnosti. O ní však nevědomky rozhodla Radka, která jej zaslepila svým návrhem natolik, že si Filip vůbec neuvědomoval, že mu zbývají poslední minuty jeho nadějného studentského života.

---