Kořen mého bytí

Čajový keř už zase obrůstá,

myslel jsem, že dny mu přát nechtějí.

Teď má naději, že lístky jeho ve vánku se zase zachvějí.

Že dopřeje mi potěšení, slyšet šelest jeho vetviček.

Dotknout se vzácné duše klidu.

Potměšilý úsměv v koutcích mi vyloudí, když kalíšek k ústům přiložím.

Se zavřenými víčky mě mysl opustí a já s ním splynu.

Vlasy mi zreznou zapadajícím sluncem, tvář zaroste mechem a srdce ten silný kořen mého bytí, přitáhne si zem a pevně se chytí...