Neslyšet ticho

Jdu ztemnělou ulicí rozprostírající se až k náměstí. Na to, že je něco před půlnocí, je tu dost rušno. Jdu s hlavou sklopenou, lidé mi nevidí do tváře. Nikdo se nestará o to, jak se cítím. Nikdo se o mě nezajímá. Lidé do mě vrážejí, spěchajíc domů zapnout své mechanické roboty, aby udělali dětem večeři. Mě nic netáhne domů… večeře, děti… nic…. Co doma, když mě tam nic nečeká?! … Utápím se ve vlastních myšlenkách a hlavu zvednu teprve tehdy, když na velkém, zrcadlově lesklém domě oznámí hodiny půlnoc. Na tvář mi přistane velká kapka deště. Už to není jako kdysi, když tráva po dešti voněla. Když jsme se jako malí proháněli v dešti bosi, nic není jako dřív. Už žádná tráva, měsíc, hvězdy, slunce… Teď už jenom, hluk, hluk a nic víc jen HLUK!

Nedá se to vydržet, zešílím, auta na mě troubí, zmatkuji, co mám dělat?! Jít nebo radši stát?! … snad by to bylo mnohem jednodušší, ale přece ne lehké.. Nechat se přejet velkým lesklým vozidlem, které má dnes každý a zničit život ostatním… to nechci… Hlavou se mi hýří myšlenky zůstat či jít, skočit, či zůstat… .. Už jsem na velkém náměstí, kolem kterého jsou moře budov… hvězdy, moc ráda bych je ještě někdy viděla, v téhle změti mrakodrapů nevidím skoro nebe, chtěla bych slyšet zvuky přírody, lesa.. ne zvuky startujících motorů, skřípajících vozidel, nadávek, výkřiků slabosti a strachu… hluk, hluk, HLUK ….. Je možné neslyšet ticho?… Najednou tupá bolest ze zadu na hlavě, někdo mě uhodil. Asi mě chtěl okrást, smůla, nic nemám… upadám do bezvědomí…. Ticho… ticho.. TICHO…. Nic než ticho a klid… mé tělo leží bezvládně na studené zemi, lidé mě obchází, někteří dokonce překračují. Snad nemají duši, snad jsou naprogramovaní na heslo: já, já, JÁ!!! 

 

 

Někdo mě odnáší… nevím kam, nic nevidím. Tělo mi smáčí hustý déšť… Donesl mě pod střechu jedné z budov…. Položil mě na suchou, ale i tak studenou zem. Hlavu mi podložil svou mikinou. Zkouší mě probrat lehkým popleskáním po tvářích… nic, nejsem k probuzení. Možná se už nechci probudit. Zdá se mi, že jsem doma se svou rodinou, se svými rodiči, svými sestrami a bratry. Matka si zpívá tolik známou píseň….

 

 

 

Pomalu se probouzím k životu, otevírám oči a vidím rozmazaný obrys postavy sklánějící se nade mnou. Rychle zamrkám a zaostřím. Ty jeho oči! Uhranuly mě! Srdce mi zrychluje, nemůžu dýchat. Začnu se rozhlížet kolem sebe a zmatkovat, ani nevím proč… snad kvůli těm očím. Takové jsem už řádku let neviděla. Každý se díval skrze mě. Občas, když se něčí pohled střetl s mým, oni uhnuli první. Teď jsem to já, kdo uhýbá před tím spalujícím pohledem.  

 

Opřená o něj, beze slov, kráčejíc vstříc novému osudu v roce 2050…

 

and forgettable                        (a zapomínající)