2 basne

 

Píseň vraha

Jako saxofon v dlouhém hlubokém tónu

procítění noci bylo úplné.

Mé jméno je sever, v chladu tonu.

Má láska prokřehla v nezměrné.

A když se lidé začínají scházet,

mé pocity znovu ožívají ubohým dojetím.

Stovky a tisíce přehraných a explodujících kazet

víří mnou ve valčíku s nevinnou obětí.

Vzpomínám si, jsem a nejsem.

Rozervaný.

Pohroužen v temnotě, naslouchající tichým bolestem.

Prázdné sklenky viny.

Stalo se to těsně nad ránem.

Přesně ve čtyři třicet.

Nikdo nebyl vrahem.

Vždyť přece každý chce odletět.

Skryté myšlenky nenávratně ztracený epitaf.

Rozervaný na kousky přes rozlícený dav.

 

...

 

Potichu do ticha,

kde alchymie neštěstí

nám pohár jedu namíchá.

Nádhera roste s bolestí.

Pramen vysychá a bolest ovládá mé jitro beznaděje, noc odcizení.

Vztek uvnitř zuří v bohulibých záměrech.

Propadám se stále níž a níž,

s éterickou lehkostí v zpustošenou skrýš.

Unikám nikam.

Kouř tvoří bláznivé obrazce vědomí.

Vypouštím ho s procítěným odhodláním.

Pražce určují rytmus bloudění.

Vlak do pekla.

 

 

 

---