Vánoční pohádka

Pohádka o holčičce s ruským jménem, co nemá ani poněti, že Děda Mráz chodí až šestého ledna. A je mi jedno, že Vánoce už byly.

Říká se, že Vánoce jsou čas kouzel. Zázraků. Komerce. Falešných sobů. A tak.

Pro Valju byly Vánoce časem sněhu.

A letos nenasněžilo.

Seděla za oknem a snažila se ucítit skořici, hřebíček a vánoční cukroví (alespoň trochu).

Občas když zavřela oči, měla pocit, že už cítí, už jí svrbí nos, ale pak nevydržela a

jen malinko mrkla- říkala si, že to nevadí. Uviděla cestu před domem pokaňkanou loužemi

a větve krčící se před suchým větrem a už zase cítila jen věčný odér mycího prostředku

a tátovo levné kolínské.

Nezačalo sněžit ani dvacátého čtvrtého. Už i mrzlo, louže ztuhly a uvěznily v sobě napadané

listí. Valja ležela doma mezi nezabalenými dárky a pozorovala své rodiče, jak běhají po

bytě, uklízejí a občas si usrknou silné kávy. S kapkou rumu.

Bez sněhu nejsou Vánoce! Musí zasněžit!

Nevěděla, kdo zařizuje sníh, chvíli sice přemýšlela o sněžné podobě ustáleného slovního

spojení “Chčije a chčije“, ale ne, nezdálo se jí to pravděpodobné. Sázela si na dědu Mráze.

Ježíšek na to byl podle jejích představ moc malý a nezodpovědný a Santa Claus (výsměšně

si odfrkla) byl moc velký sobec a nekňuba. Jiné pány tohoto typu neznala, neměla zatím

říležitost se seznámit. Vzala si brusle, přehodila si je přes rameno a řekla rodičům:

„Jdu ven.“

„Co? Teď? Vždyť jsou Vánoce!“

„Právě že nejsou.“ Ucedila slzu i slova a šla.

Nazula si brusle a zavázala si mašle. Rozjela se na první louži a když se blížil okraj,

odrazila se a přeskočila na další. Hopsala hop-hop, hip-hap-hop a hup-hup a taky hep,

to se jí ale povedlo jen jednou. Dojela až na úřad. Došla k okénku.

„Prosím, můžete mi říct kde bydlí pan Mráz? Děda mráz? Děduška Maroz? Je to naléhavé!“

„No, víte, jak bych vám to… S tímto pánem se… Je totiž, tak trochu, dočasně nedostupný..

Já…nemůžu vám předat další informace.“ Úředník se začal potit.

„Tak kdo?“ vykřikla Valja zoufale.

„Možná…Ježíšek by mohl.“ šeptl úředník vyděšeně a sesunul se pod lavici obžalovaných.

Povzdechla si A pak se vydala do Betléma. Vedla ji hvězda.

Vracela se z Betléma, celá rozladěna. Ježíšek měl komunikační problémy i na dvoudenní

dítě. Nebyl s to jí vysvětlit, kdo zařizuje sníh a kde je Děda Mráz. Malé uřvané a nevychované

děcko, o nic lepší než všechna ostatní. Chudák Marie. A co teprve Josef. Překousla v sobě

poslední špetku hrdosti a vydala se…

Na Severní Pól!

Když dorazila k ceduli SEVERNÍ PÓL 200 M TÍMTO SMĚREM POVZDECHLA SE. Co teď? Naštěstí,

nebo naneštěstí, uslyšela něco, co bylo typické, i kdybyste to nikdy neslyšeli.

„Ho ho ho hó! Hyjé, sobíci moji!“

A tak poznala Santu Clause.

„Kde. Je. Děda. Mráz.“ Každé slovo jí dělalo problémy.

„Ho ho hou, te n starý brach? Ghe he, děvče, rád ti poradím, ale co takhle dát si o mou

odpověď pořádnou koulovačku, Takový pěkný vánoční boj!“ řekl Santa a nos se mu zakýval

jako kyvadlo.

„To bych tak ráda!“ vykřikla Valja, „Ale není sníh, takže to budeme muset vyřešit jinak.“

Dořekla, usmála se, vyskočila a speciální piruetou provrtala Santu skrz naskrz.

„Vyhrála jsem.“ Řekla.

„Sibiř…Souřadnice jsou…“ zachroptěl a nadiktoval jí číslo.

Ach můj bože, já jsem zabila Santu Clause! pomyslela si Valentina. Ale o pár sekund později

se usmála.

No co, vždyť jsou přeci Vánoce…

Dorazila na Sibiř. Tam ji čekal šok.

„Cože? On… umřel?“ zeptala se otřeseně Lenina (soudruha Vladimíra Iljiče Lenina) decentně

upíjejícího z páté láhve vodky.

„Už je to tak. To víš děvče, stáří je prostě pech…“

Už měla na krajíčku.

„Ale víš, co je na tom nejhorší? Že teď za něj budu muset rozhazovat sníh! Odkázal mi

u možnost…Chápeš to, taková potupa! Já, král ruské revoluce a mám dělat nějakou Sněhurku.“

Valje se po tváři rozlil chladný, velmi chladný úsměv.

„Myslím, že vám můžu pomoci, soudruhu Lenine.“

„Vážně?! Říkej mi Vladimíre Iljiči, soudružko!“

Po zamrzlých hladinách louží skákala malá holčička a rozhazovala hrsti sněhu všude kolem.

Malá holčička, která zabila Santu Clause, zachránila Vladimíra Iljiče a to všechno jenom

proto, že měla ráda sníh.

---