Když láska bolí

Lenka navštěvovala první ročník Střední odborné školy Dopravní, kam chodila vcelku ráda. Jednoho dne jí její jediná spolužačka (vedle dalších šestadvaceti chlapců ve třídě) přinesla ukázat časopis pro mládež, kde byla obsáhlá příloha o hudebním stylu EMO – oblékání, jaké kapely jsou „nejvíc emo“, jak se má správný „emo“ chovat, jak je to s piercingy, prostě všechno.

            „Ty jo, tak to je hustý, to se mi líbí, co ty?“, ptala se Lenka spolužačky.

            „Jo, však proto ti to ukazuju,“ podotkla.

            „Máš odpoledne čas?“, zeptala se.

            „Jo, chvilku, co chceš dělat?“

            „Zajdem do New Yorkeru, viděla jsem tam ve výloze krásný pruhovaný trika a punčochy,“ řekla Lenka zasněně.

            „Takže ty do toho jako fakt deš, jo?“, ptala se jí spolužačka překvapeně.

            „Jasně, tak se dívej, dyť je to úpe úžasný!“, odpověděla nadšeně.

            „Hm, tak jo, no. Takže tě mám počkat po škole před školou?“

            „Jo, to by bylo ideální,“ řekla Lenka a zažraně si prohlížela časopis.

            Celé vyučování si stále dokola četla osm stran plných nejrůznějších informací, fotek, vysvětlivek a rad. Zasnila se a představovala si sebe samu, jak stojí před zrcadlem a prohlíží si své černobílé pruhované triko, černé kalhoty, pyramidkový opasek, stahovák s hroty, řetízek s křížkem, pruhované rukavice s ustřihnutými prsty končící až někde pod loktem, bílou puntíkovanou čelenku a růžové boty, takzvané „číny“. Ze snění ji vyrušil přísný profesorův hlas:
            „Čunderlová, k tabuli!“

            Lenka rozpačitě pohlédla na spolužačku, která jí trhavými grimasami naznačovala, ať tam jde, že to nějak uhraje. Schovala pod lavici rozevřený časopis a vstala.

            „Co to tam máte?“, ptal se jí profesor, když se zaujatě díval do míst, kam Lenka zasunula své čtení.

            „Nic,“ vykoktala, „opakovala jsem si látku,“ vymlouvala se.

            „No, tak prosím, pojďte, aspoň nám předvedete, jak vám to jde.“

            Lence se roztřásla kolena. Nečekala, že by právě toho dne profesor zkoušel a ještě k tomu přímo ji. Vyděšeně se povídala na spolužačku a nejistým krokem se vydala směrem k tabuli.

            „Tak, co byste nám řekla k organizaci osobní přepravy?“, začal profesor.

            Lenka vůbec nevěděla, která bije, spolužáci se jí snažili napovídat, seč jim síly stačily, ale marně. Lenka, absolutně netušíc, oč jde, neměla žádnou šanci pochopit, co  jí napovídají.

            „Nic?“, zeptal se profesor.

            „Hmmm,“ přitakala Lenka.

            „Tak si běžte sednout, dnes je to za pět,“ řekl, zapsal známku a vstal od katedry. Vyšel přímo k její lavici. Lenka se rozbrečela jako malé dítě, profesor jí nakoukl pod lavici, kde našel časopis.
            „Přijďte si pro něj na pololetí,“ řekl naprosto chladně.

            Lenka dál brečela, vůbec nevnímala okolí, byla uzavřená sama do sebe, proklínala sebe, kamarády, školu, povinnost se učit. Hledala jakékoli vhodné východisko, marně. Už ztratila veškerou naději, chuť do budoucího života, neshledávala v něm nic pozitivního. Cítila se ukřivděná, ponížená, hloupá. Zčásti se tak cítila správně, ale jak to tak bývá, nejčastější argument zní: Ale vždyť ona za to přece nemohla! Její řasenka i oční stíny se jí rozmazaly po celém obličeji, teď se za sebe styděla ještě více než doposud. S hlavou v dlaních vyběhla ven ze třídy, na toaletě se dala jakžtakž dohromady a sebrala se ven, pryč odtud, z toho pekla, z cirkusu, kde ji nikdo nechápe, kde je pro všechny jen cvičená opice, která bude dělat to, co jí řekne drezér, ale už ne to, co by chtěla dělat ona sama.

            Došla až k velkému módnímu obchodnímu domu, kde se na ni z výlohy usmívaly figuríny oblečené do oblečení, které viděla v časopise a po němž tolik toužila. Se zájmem si prohlédla cenovky a usoudila, že sice tolik peněz nemá, ale nějakou tu drobnost by si pořídit mohla. Asi půl hodiny se procházela mezi všemi stojany a regály a pečlivě vybírala. Nakonec si vybrala proužkované triko a puntíkovanou čelenku. Začínala mít pocit, že nachází sebe samu, že je to přesně to, co k ní patří jako pneumatika k rezervě.

            „Dvě stě devadesát osm korun prosím,“ řekl mladý prodavač, vzhledově a pohyby velmi zženštilý.

            Lenka mu podala platební kartu a čekala, až jí předloží k podpisu vytištěný paragon. Pro ni zcela běžný proces platby, když u sebe nemá hotovost. Nemohla si nevšimnout mladíka stojícího za ní ve frontě k pokladně.

            Ty krásné modré oči! A ty zvláštní vlasy! A ty hadry! To je krasavec! Rozplývala se nad ním. Nikdy jej ve městě nepotkala, domnívala se, že je to asi nějaký nováček, a tak ji napadlo na něj počkat před obchoďákem a nabídnout se mu jako doprovod. Konečně! Právě vyšel a se zájmem se rozhlédl do všech stran.

            „Ahoj,“ přiběhla k němu s pozdravem Lenka.

            „Ahoj,“ usmál se na ni.

            Lenka byla z jeho zářivě bílého úsměvu u vytržení.

            „Ty seš tady novej?“, započala konverzaci.

            „Jo, sem, proč?“

            „Jen tak,“ řekla přemýšlivě, „že sem tě tu ještě nepotkala.“

            „Ty tu chodíš často?“, ptal se podiveně.

            „Ne, to ne, nemyslela sem ten vobchod, ale celý město,“ opravila se.

            „Jo tak, no a ty to tady asi hodně často vymetáš, co?“, ptal se s úsměvem na tváři.

            „No,“ řekla stydlivě s prstem položeným na rtu, „jak se to vezme.“

            Už nevěděla, co by mu měla dále říkat, jen tak stála s prstem položeným na rtu a hloupě na něj civěla a usmívala se.

            „Tak já už musim, ahoj,“ řekl a zmizel.

            Lenka nabyla dojmu, že se mu nelíbí, proto tak rychle utekl a ztratil se v davu lidí mířících za nákupy, službami nebo domů za rodinou. Lenku však zajímal pouze EMOboy, se kterým úspěšně nahodila řeč, ale kterého stejně tak úspěšně odradila od dalšího povídání a zůstala stát sama jako kůl v plotě u obchodního domu. Nikdo mě nemá rád, řekla si v duchu. Obyčejný chlapec obarvený na černo, s ofinkou do očí, zapříčinil její okamžité depresivní stavy, pocity beznaděje a méněcennosti. Lenka už začínala být z toho dne zoufalá, na co sáhla, to pokazila. Nedařilo se jí prostě v ničem.

            Přišla domů,  práskla batohem do kouta a lehla na postel, kde bez vteřinky zaváhání začala brečet. Věděla už po celou cestu domů, že jen co přijde domů, vylije si nervy tímto, vcelku běžným a přijatelným způsobem. Pak si ale bohužel vzpomněla na článek v časopise a prohledala celou koupelnu, než našla co chtěla – žiletku. V klidu se posadila na postel a v rozechvělé pravé dlani držela žiletku, přiloženou jen několik centimetrů od levé ruky, která se chvěla úplně stejně. Napadlo ji, že by si tento svůj malý obřad mohla zpestřit kvalitní hudbou, a tak ještě na chvíli žiletku položila na postel a usedla k počítači, aby na internetu našla několik písni různých interpretů doporučovaných oním oblíbeným časopisem, které si pak pustila a opět se vrátila na postel ke své věrné kamarádce žiletce. Z očí se jí spustil vodopád slz, které dopadaly přímo na ostří žiletky. Skončím to všechno, skončím, a bude klid!, říkala si v duchu přesvědčeně. Žiletku položila jednou hranou na žílu a nerozhodně očekávala, kdy jí žiletka sjede ze zápěstí kdesi pryč. Pud sebezáchovy jí to však nedovolil a tak si alespoň vzala příklad z fotek, na které narazila na internetu, když čekala, než se jí stáhne hudba. Opatrně si do ruky vyřezala nápis „EMO“, na druhou ruku poté vyškrábala nápis „LOVE“. V hlavě se jí rodily další myšlenky, jak by si mohla efektivně ublížit. Před očima se jí vyjevovaly nejrůznější obrázky a fotomontáže, jež spatřila v profilu jedné dívky navštěvující pravidelně internetový chat. Injekční stříkačka s jehlou propichující jazyk, rty sešité k sobě obyčejnou šicí nití a jehlou, rozřezané ruce a dlaně, srdce vyryté do nejhrubší kůže na dlani a spousta dalších. Byla přesvědčena, že jedině tak se zbaví toho dotěrného a neutichajícího pocitu beznaděje a nešťastné lásky, že jedině tak ze sebe vyžene toho ďábla, který v ní vařil tu nejodpornější lásku ke člověku, který o ni evidentně nestál, člověku, který byl jedním z těch, jimiž se nyní Lenka pomalu stávala.

            Uslyšela zabouchnutí dveří a došlo jí, že se právě vrátila maminka. Stáhla si dlouhé rukávy své mikiny, aby náhodou neodhalila, co si to její dcera provádí ve svých volných chvílích, žiletku zahodila do odpadkového koše a tvářila se, jako by se nic nestalo. Přetvářka jí docela šla, nikdo z rodiny si na ní ničeho zvláštního nevšiml. Možná akorát měnícího se šatníku, který jí ale chválili, byly to všechno moderní střihy a vzory, které k sobě měla dokonale sladěné a velmi jí slušely. Lenčiny emoce se projevovaly čím dál častěji a v postupně se krátícím intervalu. Stále však dokonale skrývala svou zásadní změnu a to tu, že se řezala všude po těle a propichovala si nejrůznější místa špendlíky a jehlami. Činilo ji to vnitřně šťastnou, uvědomovala si nebezpečnost svého jednání, ale touha po takovémto uspokojení pro ni představovala něco nepřekonatelného. Byla si moc dobře vědoma, že v případě zjištění této skutečnosti další osobou by pro ni znamenalo minimálně psychiatrické vyšetření. I Lenčina spolužačka začínala mít s postupem času podezření, že s ní něco není v pořádku a svěřila se s tímto svým trápením výchovnému poradci působícímu u nich ve škole.

            Poradce se zachoval velmi vlídně, Lenku si pozval k sobě do kanceláře, přičemž zatajil, od koho má ten daný zlomek informací, kterými disponoval.

            „Tak co, Leni, jak se máš?“, ptal se přátelsky.

            „Dobře, nestěžuju si,“ odpověděla.

            „Kafe si dáš? Nebo čaj?“

            „Ne, ne, díky, nemám dneska moc chuť,“ odmítla.

            „Tak ne, ale já si dám,“ řekl a odešel od svého pracovního stolu ke kávovaru.

            Lenka si prohlížela pracovní desku jeho stolu a všimla se, že se na ní v jednom místě válí několik špendlíků. Jen co je uviděla, ihned ji popadla nepřemožitelná touha si s nimi cokoli udělat. Zároveň jí v tom však bránila pedagogova přítomnost, a tak se snažila chovat co nejméně nápadně, když se natahovala pro několik špendlíků. Ve chvíli, kdy k ní stál poradce zády, rychlým pohybem ruky si k sobě stáhla asi pět špendlíků, kterými si propíchla kůži mezi prsty. Aby své uspokojení ještě umocnila, špendlíky začala i otáčet, pěkně jedním po druhém, projíždět jimi skrz nahoru a dolů, dokud neuslyšela zacinkání lžičky v hrnku. Poté ihned přestala a špendlíky si vytáhla. Její krev však byla o něco řidší než obvykle a nemohla své krvácení zastavit. Ruce sevřela a složila je do klína, tváříc se, že je jí zima.

            „Mám zavřít to okno? Je ti zima?“, ptal se jí poradce, když ji viděl, jak má ruce zasunuté ke klínu a chvěje se.

            Lenka jen přikývla a nenápadně nakukovala mezi dlaně, jestli už se krvácení alespoň zmírnilo.

            „Tak co tě teda trápí, už mi to řekneš?“, ptal se, hledíc jí upřeně do očí a usrkávajíc kafe.

            „Nic mě netrápí, jsem fakt v pohodě,“ řekla výmluvně.

            „A proč najednou taková změna? Lidi kolem tebe se tě bojí, vrháš na ně nepříjemné pohledy, to se ti zdá běžné?“

            „Mně jo, já se s tím setkávám každej den,“ argumentovala naivně.

            „A kde, to mi řekneš taky?“

            „No kde. Všude na ulici, mezi lidma, v autobuse, v obchodech, prostě všude,“ řekla.

            „Aha. A kromě toho existuje ještě něco, co by tě mohlo trápit? Něco, o čem se bojíš nebo prostě nechceš bavit s ostatníma? Dříve jsi prý byla nepřehlédnutelný extrovert a najednou jsi uzavřená sama do sebe, všechen ten optimismus, kterým jsi byla tak charakteristická, zmizel. Fakt nic?“

            Lenka moc dobře věděla, že všechna poradcova slova jsou pravda, ale v duchu sama sebe přesvědčovala o tom, že jí lže, že to všechno si vymýšlí, a to jen proto, aby z ní dostal co nejvíce pravdy z jejího soukromí.

            Její obličej zalilo nepřeberné množství potu, zrudla, vypadala, že se každou chvíli zhroutí. V kanceláři bylo opravdu velké horko, a tak poradce bez jediného slova otevřel okno, aby mezi ně pustil trochu toho čerstvého vzduchu a případně Lence ulevil.

            „Lepší?“, zeptal se starostlivě.

            Lenka jen mlčky přikývla, s rukama stále složenýma v klíně.

            „Ty jsi velice zvláštní případ, opravdu mě zajímá, co tě trápí, hrozně rád bych to s tebou probral a ještě líp, vyřešil,“ snažil se ji zviklat.

            Ještě jednou se zeptej a skočím z toho okna, říkala si v duchu. Ten psychický nátlak, který na ni poradce vyvíjel, se v ní hromadil jako metan v hloubi šachty. Mlčky seděla s hlavou sklopenou k zemi.

            „Takže nic?“

            Tato dvě slova byla to poslední, co ve svém životě uslyšela – probudila v sobě i ty nejhlouběji schované zbytky sil a vyskočila na jeho stůl, odkud seskočila k oknu. Poradce, zaskočen Lenčiným jednáním, byl natolik vyveden z míry, že zůstal sedět ve svém otočném koženém křesle a nevěřícně na ni hleděl. Lenka vyskočila na parapet okna a viděla pod sebou asi osm metrů hloubky, zakončené velkou vybetonovanou plochou. Srdce se jí rozbušilo jako sbíječka, rozhodně se pustila římsy a v mžiku se odrazila. Letěla volným pádem, země se k ní přibližovala nebezpečně rychle. Před očima se jí promítl celý její život, najednou si uvědomila, že tohle vlastně neměla vůbec zapotřebí. Vždyť se měla dobře! Měla rodiče, kteří ji milovali, měla kamarády, kteří ji brali takovou, jaká byla, měla všechno, o čem kdy snila. Těsně před dopadem ještě stihla zaječet „Nééééé!“ a ozvala se dutá rána. Její tělo dopadlo téměř doprostřed betonového plácku, hlava se jí vlivem nárazu rozbila na dva asymetrické kusy. Celý obsah, mozek včetně mozkomíšního moku, vytekl na beton, tělo zůstalo nehybně ležet na zemi.

            Poradce zůstal sedět v křesle jako přikovaný, nedokázal se vůbec hnout. Jelikož Lenka vyskočila uprostřed vyučovací hodiny a přímo do dvora školy, kam bylo možno vidět z oken skoro třetiny tříd a učeben, vyrušila tak z výuky celou školu. Všichni se zděšeně vyběhli podívat z lavic k oknům a všem se naskytl stejný, velmi nepříjemný a hlavně nezapomenutelný pohled na tělo patnáctileté dívky, která se rozhodla vzít si život a to ze zcela nepodstatných, dalo by se říci, že i malicherných důvodů. Ředitel školy zrovna v danou dobu nevyučoval, jeho kancelář se nacházela jen několik metrů od místa, kam Lenka dopadla. Okamžitě popadl bílé prostěradlo, kterým byla potažena postel v ošetřovně a vyběhl ven, aby jím neprodleně přikryl Lenčino tělo, hlavně tedy její zohavenou hlavu s vyteklým obsahem. Ředitel byl dobrý člověk, měl všechny rád, na nic si ve škole nehrál. Se všemi jednal velmi přátelsky a vlídně, a pohled na to, co z Lenky nakonec zbylo, s ním zamával. Musel nejprve odběhnout ke trávníku, jeho nervy, zejména žaludek, to nevydržely a vyzvrátil celou svou snídani i se svačinou. Když se pak otočil zpátky, viděl, jak se celá škola dívá skrz otevřená okna na něj a na Lenku. Jeho srdce to neuneslo a začalo bít velmi chaoticky. Utrpěl infarkt, který ale naštěstí přežil. Celá škola jej chodila navštěvovat po celou dobu jeho pobytu v nemocnici, Lenčini rodiče se nikdy nedokázali smířit s jejím ukvapeným rozhodnutím a vždy, když měli někam odejít či odjet jako celá rodina, vždy se ještě sháněli po Lence v jakési marné naději, že se přece jednou vrátí a bude s nimi žít svůj spokojený život. Marně. Lenka se sobecky a hlavně nepromyšleně rozhodla vzít si svůj mladý, perspektivní život, který měla celý před sebou, odejít do věčných lovišť, setkávat se s několika dalšími dívkami a výjimečně i chlapci, které potkal stejný osud jako ji.