Barvy interpretace

Barvy interpretace

Tentokrát mé srovnávací čtení vyústilo v přesvědčení, že je nezbytné vypsat své interpretační „zisky“ formou eseje. K textovému korpusu posledních básní Mariky Markéty Marievicz (cca z posledního roku její tvorby na www.pismak.cz) mne napadlo přiložit jako měřítko cyklus nedávno pohromadě uveřejněných básní Felipa Sklenáře – Olivy a další pokusy zamindrákovaného a závistivého grafomana (viz. www.totem.cz).

Proč poměřovat zrovna tyto sobě tolik vzdálené autory? Snad proto, že se v mé mysli usídlilo podezření, že jejich vzdálenost není taková, jak se na první pohled jeví. Oběma autorům je společné úsilí o hledání výpisu vlastní existenciální úzkosti, která by vedla nebo mohla náznakem vést k jejímu překonání. Zakotvení jejich světů je velmi odlišné a přesto koexistují vlastně nedaleko od sebe v řádově podobných reáliích společného času, prostoru a jazyka. Další nezbytnou podmínkou poměřování mi byl postoj počáteční naivní důvěry v možné celistvé pojetí autorských intencí, postoj, který mohu přeci na konci eseje rozčileně alibisticky popřít. Uvidíme k čemu se v závěru odhodlám.

Nebudu se tedy zdržovat rozpisováním postřehů o gramotnosti předmětných textů. V obojím případě jsou mi jejich záměry mimo pochybnost a je s podivem, že nebyly dosud mimo internet se vší slávou a objevujícím redaktorským nadšením publikovány. Mám tím na mysli, že oba autoři s texty zacházejí vědomě a tvoří obsah v celistvosti textu, aniž by vyvolávali pochybnosti o zjevném rozdílu mezi jejich prožitky a zobrazením. Přistupuji prostě na jejich hru, abych posléze obnažil viditelná výchozí pravidla.

Nyní nastal čas, abych objasnil smysl barev mého interpretačního čtení, které není přísně totožné se čtením obyčejně syntaktickým. Pracovně bych jej spíše označil čtením hypo-eticko syntaktickým. Nebojte se, více pojmů už zavádět nebudu. Někdo by se nyní mohl cítit zklamaně – autor ve slově „hypoteticko“ škrtnul první „té“ a má hotovo. A měl by takřka pravdu, kdyby neexistovala současně i ona pravda výlučně moje, ale pouze ta jedna univerzální. Hypo-etickým nazývám upevněné subjektivní povědomí. Jakousi jedinečnost univerzálního, kterého jednotlivec nedosahuje, ani dosáhnout nemůže, ale jeho nekonečným přáním je zůstat v komunikativní iluzi jednoty s ostatními. Oproti rigorózní syntaxi obecného jazyka stojí hypo-etická syntaxe subjektu. Na jedné straně je redukovaně nepřesná, aby mohla umožnit vnucování (estetický účinek) soukromé magie hodnot. Na druhé straně je čímsi víc, než jen kauzální syntaxí, neboť tuto syntaxi v geniálním případě obohacuje.

Jak takovou skrytost motivické syntaxe objevit a přitom se nemotat od učebnice k učebnici v marném shánění špetiček času na získání náznakové naděje konečné utříděnosti? Překvapivě lze snadno dosáhnout nebývalých výsledků díky oboru sic vzdálenému, nicméně jedině oprávněnému zajistit totální jasnost zření. Objevil jsem na svých toulkách pražskými katakombami v jedné slepé uličce recept na rozvařování básní. Nechci zde vypisovat podrobnosti o tom, jak je nutno básně koupat hodinu ve zvláštní lázni, v jakém poměru zředit stolní olej alpou a jak dlouho v troubě textíky vypékat. Přejdu raději k praktickým výsledkům. Po receptuální proceduře se básně zjeví ve svých skutečných barvách. Dále je naprosto nutné okamžitě naskenovat ony barevné výpečky, neboť do dvaceti minut textíky navždy vyblednou.

Inu učinil jsem návodu zadost a výsledek vám předkládám v příloze. Nyní zbývá v krátkosti legenda, která vás provede získaným vyměřením básní. Jednající subjekty básní se vyjeví modře, konání se zobrazí červeně, objekty oranžově, určení času tmavozeleně, prostorová vymezení světlezeleně, vlastnosti fialově. Při shlédnutí výsledků vás může překvapit, že některá slova se objevují vícebarevně. Zde se jedná pravděpodobně o jisté kontaminace či kolísání určenosti konkrétních slov. Některá slova jsou podtržena. V návodu se sice nenachází žádná vysvětlení, vysledoval jsem ovšem intuitivně, (ostatně stejně jako v předchozích případech), že se jedná o genitivní vazby, tvořící nezbytný celek básnického pojmenování.

Ortodoxní osvícenství ústí v cynismu, kdežto osvícenost září sama sebou a pro sebe. Úzkost ze skrytosti svobod, úzkost z rekonstrukce jejich celistvosti v nedohledném (stvořeném, stvářeném) světě. Určitě máte strach, že se k samotným básním hned tak nedostaneme, ale opak bude nyní pravdou. Pokud vás tedy úvod neodradil podvolte se nyní již uvolněně mým hypo-etickým vývodům.

Zkoumáním modrých jednajících či vypovídajících subjektů jsem dospěl k poznání, že se básně obou autorů odlišují zejména v konkretizačním šmodrchu. Zatímco u Felipa lze vysledovat konkréta v převaze, se sporadickými genitivními výhonky (hodina křivdy, tvar zadku, dost peněz, hodnota akcií – což jsou takřka všechny), u Markéty převažují nakonec abstrakta, která často „komplikuje“ genitivní moloch. Skutečně, použil jsem slova „moloch“, neboť co jiného jsou všechna ta sousloví, jako: kořeny žil, krusta vláhy, důstojnost prostoty, sekret pondělků, níže tebe, čas vrb, skořepiny květů, dna cyklů apod. – sejmuto tak z poloviny; než molochiádní rafinovanost neurčitosti. Pokud se oběma autorům subjekty proměňují konáním pod rukama v cílové objekty, je potom šmodrch přílišné otevřenosti textu přímo hrozbou nepředpoučenému čtenáři. A já se ptám! Jaké tohle je zboží?! Jak lze jednoduše ony básně takto počaté vůbec spotřebovat?!! Mám je snad někde skladovat a spotřebovávat je nějaký delší čas, který je penězi?!!! Snad ne v knihovně, která stojí majlant a práší se a není to zdravé!!!!!

Stejně mám pocit, že jsme se s počatou neurčitostí autorky Markéty málo vypořádali… Ona by jistě s nevinným úsměvem zočivoči tvrdila, že čtenáři nehrozí nýbrž žehná. Bohužel jí to nejde snadno vyvrátit. A pokud vyvracet, znamenalo by to se ponořit do miliard možných významů, protože moje asociativní paměť je prostě veliká. Tak schválně: např. dna cyklů (v básni Rudbekie, to taky nevím co je, lze nalézt nedaleko skořepiny květů – do té bych se raději už vůbec nepouštěl). Co všechno to může znamenat… Některé ženské cykly raději vynechám. Dna cyklů… cyklus na nějakém dně oceánu (ale proč??), cyklus mnohočetně se opakující dochází svým zmenšením až na dno své cykličnosti -> tedy zaniká (??) a další zdržující miliardy významů…, které bych mohl doplňovat dle libosti, kdybych měl ovšem čas a náladu. Jaký tohle má smysl? Copak autorka nechce, abych měl v Rudbekiích (o nichž stále nevím, co jsou) jasno? Ha! V guglu jsem objevil, že rudbekie je:

Rudbekie, třapatka nachová, patří k zázračným rostlinám této doby. Využívají se z ní květy, listy i kořeny. Cenné látky získané z této rostliny účinně stimulují náš imunitní systém. Rudbekie nejenže má léčivé účinky, ale na zahrádce také nadělá spoustu radosti svými fialovými květy.

http://www.living.cz/art/hp/rudbekie.html

Tím se ovšem ona dna cyklů ještě více komplikují. Neměl jsem nic hledat. Nějaký cyklus květiny mne opravdu nezajímá. Leda by šlo o vysemeňování. To by pak bylo jasné…

A jo… Teď jsem si to znovu přečet a ono je to tak, že: život propastem dává mj. dna cyklů. To jakože v propastech jsou odpady z našich životů? No já v Macoše nic neviděl…, než jezírko, ale možná si v něm autorka zaplavala a potápěla se, takže by mne asi svým významem uhnala. No dobře. Moc si z toho nesedám, ale budiž. No a takhle je to všude v těch jejích básních. Luštěniny…

Ale dál. Neskejsneme přece na pár genitivech. Jak jsem říkal, subjekty se proměňují nebo poměřují konáním do předmětnosti objektů. Také bývají ve vzájemné interakci. Kombinovaně subjekt -> objekt, objekt -> objekt atp. A opět. Zatímco Felipe tyto interakce směruje, ovládá, v některých případech doslova rve, Markéta je nejčastěji klade nekonativně vedle sebe. Zkrátka používá ráda minimum sloves a tudíž vazebnost jejího textu má tím zastřenou logiku možného vhledu. Něco jako špinavá obrazovka televize, kde špatně naladěná anténa přerušuje plynulost příběhu, který je v soudobé lyrice prostě nutností! Felipe mne uspokojuje svými jednoznačnostmi. Dobře vím co znamená: tlouct, třást, ubít, vyskládat, zmoknout, zaběhnout se, mrskat, schnout, nemilovat, rajtovat, otlouct, posmívat, mít, nemyslet, zbít, ošukat, uchlastat – uvádím především ta nejpravdivější slovesa, jimiž je tvorba Felipeho umně špikována, našla by se i další, méně výrazovější. Musím však opět luštit, co by mělo znamenat Marketino: mohou být, nemusíš, být, nemoci, nechtít, nesměti nebo dokonce i nemoderní dávat. Jasně, našla by se u Markéty i srozumitelnější slovesa, ale to je nejspíš náhoda. Často ovšem i jasné sloveso nepodá žádnou jasnou informaci: např. Rafinovanost neurčitosti / vede mne k vleklému mlčení… Vím sice, co je to „vést“, ale tady si jen těžko nebo opět příliš široce dokážu představit, kdo koho kam vede. Navíc! Jakou hodnotu má nějaké to „vleklé mlčení“? No nic, k hodnotám se ještě dostaneme. Z uvedeného kauzalitárně plyne, že Felipeho konání má prostě určitější a výrazovější ráz. Prostá vůle k rozhodné poezii konání je jednoznačně na straně Felipeho, kdežto rozvleklá vůně pomalu rozvíjejícich se květinek dostává Markétu až na hranici z kladiv pro čarodějnice. Tedy nesrozumitelnosti.

Když jsme se vypořádali s rudými verbalissimy našich autorů, můžeme přistoupit k dalším aspektům hypo-etického náhledu. Jak se dalo očekávat v oranžové předmětnosti Felipe opět jasně vede. Nápadité: splašky / tašky se mu dokonce i rýmují. Nebo: příchuť chcanků, krev, opičáci, jedy, démon chlast, průser jak sviňa, buzeranti, chlupy, zoufalství, drogy, hodnota akcií. Všeříkající konkréta, jež by mohla být už i takto samostatně básní. (To by bylo sakra úsporné ačkoliv nejautentičtější, že? Ale nechci autorovi radit, možná i sám si tenhle nález využiju). Markétiny předmětnosti: koryta zádumčivosti, nevýslovné, úsměvy času, azyly bezútěšných, naděje, štěstí, voda, údiv, cit, počet ran, počet cílů; jsou předmětnostmi nějakého snad budoucího času. Jiný než budoucí ten ideálně abstraktní čas být nemůže… Alespoň vím, že ještě nebyl.

Přistupme tmavozeleným prostorem k blednězelenému času. Felipe se pohybuje „ránem“ v „chladné břečce“, „kamsi tam“, „kde do prázdna třetí den z nebes“, „hodina křivdy ulicí v poutech v soli, zase do sraček vždy naposledy“, „ve křoví ze zubů z kundy na burze žvástů možná konečně…, když, když, když…“ Jasně to cítíme, to, co i autor. Vše je o jednom mezi zuby a burzou. Jinak to o ničem příjemném prostě není. A takový je skutečný svět. Nenechte se mýlit Markétinými: „zářezy sněhu mezi dávnem a hořkostí“, „spárami už po tmě mezi všude a nikde“, „hodinami cyklů v rubáších a košilkách mezi němými sekrety pondělků čtyřikrát do úhozu“, „stébly pomýlených v moři mlčení z nicoty“, „bez určení kam“, „v jílu až úž“, „z křídel trávy“, kde -> „k úžasu vzdálených ticho na křídlech za očima“. To přece nikde není. A pokud je, tak málokdo tam byl. Já bych tam ani nechtěl…

Čtení básní je mi poměřováním konečných hodnot

Při čtení poezie nelze brát metaforický jazyk za slovo, což mnozí nedokážou. Jsou totiž toliko pod devastujícím vlivem pozitivisté vědy, která vyvozuje z racionálních struktur přímých spojitostí jediné a neklamné pravdy a nic svobodného jim pravdou takřka být nemůže. Takoví čtenáři se často dušují, že oni poezii ani nerozumějí, což je nejdůležitějším projevem postoje ke světu. V kultuře ovládané skvělým hypermarketovým boomem jsou hýčkáni rolí, jež jim dává absolutní oprávnění stát se mocným spotřebitelem, jenž může cokoliv odmítnout a koupit si něco úplně jiného. Paradoxní na tom všem je, že tvrzení o možnosti nerozumět podkopává samy základy pozitivismu, neboť existuje velká část jazykových či jiných sdělení, která nejdou kauzálně (spojitě) popsat. Například úplné výrokové blbosti, které ovšem zastánci např. „nepoezie“ snadno interpretují: sousedce vrněl plyš naproti jeho pleši… Pokud někdo ví, jak toto beze zbytku logicky výrokově zapsat, nechť mi zašle protest na adresu zethorn@volny.cz.

Cítím, že by to všechno viz major chtělo nějaký jasný a srozumitelný závěr. Musím také předpokládat, že se většině ani nebude chtít na netu cosi tak dlouhého číst. Kjo, tohle právě je úskalí netové publikace. Delší texty mají mizivou naději na úspěch. Na druhé straně v tištěných časopisech zase nelze aplikovat má hypo-etická zkoumání založená na barvě. Ze zbývajících časopisů Lit-noviny, Tvar nebo Host tisknou jen černobíle, tudíž jim to ani nebudu posílat. Málo známý časopis Život by barvu asi zvládl, ale tam zase mají příliš velký dojem, že všechno podstatné nalezli, takže by je moje objevné hypo-etizování nijak nezaujalo.

Smyslem tohoto textu má být především poukázání na zřetelnou snadnost analýzy poezie hypo-etickou metodou. Z předvedeného pravdivě vyplývá, že je Felipe se svými texty hluboce in. Dere se svižně a mladistvě k žádoucím vrcholkům ryzího evropanství. Souzní se zásadním tajemstvím Evropy, jímž jest, že již nemiluje život,  (in: Sloterdijk, Procitne Evropa?, Votobia 1996.) ale snáší nedostatek svého bytí (tamtéž). Žije svou extrémní vnímavostí pro devalvaci všech věcí (tamtéž). Čas již tu nemá hodnotu – nevede k ničemu, vyjma k neblahému opakování téhož (tamtéž). Felipe kráčí v procesí, ve kterém se přenášejí znaky nezapomenutelné moci člověka nad člověkem, putuje v duchu dekadence římského impéria v jehož říši, a jen v ní, je egoismus posvátný (částečně tamtéž). To je nezpochybnitelně správné. A kdepak je Markéta? Její bezvýznamná revolta proti lidské úzkosti, založená na mlhavých fantazijních fikcích je příliš utopická, než abychom hledali v nějakém světě její ztracené stopy. Co bychom vůbec našli na konci těch stop? Nejistou světoobčanku, která opouští své (naše) evropanství, možná o něm ani neví, ve prospěch jakési eklektické představy o tušené souvislosti někde mezi významovým zenem a formální jógou.

Však kde pak je více svobody? V řadě s Felipem, kterého musí každý bezpečně pocítit (a když jeho, tak mne též) nebo v neformaci kdekoliv kolem Markéty, která zřejmě stojí na místě svého úhlu pohledu a žádnou „říši s námi nepřenáší“? Já si odpovídám, orientován dalšími ojedinělými díly našich nejvýznamnějších básníků současnosti, kterými jsou Lubor Kasal s poslední vizí obludného Orangutana v Aluzi 2/06. Nebo Norbert Holub za Suchými sochami stínů, kde sofistikovaně demaskuje příliš jednoduše promíjejícího boha, který navíc tím, že není, nemůže ani promíjet. Nebo Michal Jareš jenž dnům rozumí tam, kde Kdo dnům rozumí se ztrácí v bezhlesnosti, čímž doříkává „Dantovsky“ samotného Nietzscheho.  Nehledě jen k většině současných osvícených básníků, úplně z vlastního přesvědčení, si odpovídám „eF“ je správně a „eM“ špatně. Kritik má být odvážný!

Budiž APRÍL!

Apríl?

Felipe

Potlučen svítáním

Zas bylo ráno
Já hrubě tloukl zem
Snad víc než ruce
Tváře se mi chvěly
A vzduch byl vlhký
Obzor nezměněn
A já byl celý
Od tvojí krve celý

A kamsi táhly mě ty komíny a věže
Kdosi tam stál a pitomě se zubil
Kdosi se v chladné břečce třásl vleže
A kdosi kohosi a nebo cosi ubil

Dopis do prázdna

Čekám marně třetí den
Že přijdeš
Jak jsi řekl
Kde bloudíš, fetko zběsilá, když z nebes lijou splašky?

Ten hajzl, jak jsem spravoval
Už víckrát
Neprotekl
A do skříní jsem vyskládal obě dvě tvý tašky

Vynášel jsem jenom smetí
A dočista
Jsem zmokl
Už třetí den, ňáko to letí
Kam zaběh ses? Tvůj čokl.

Hodina křivdy

Hodina křivdy se blíží
Ulicí zprohýbaných
Zas

A v poutech tiše křičí netopýři
To čas jim odňal
Hlas

Tak mrskáme se
Dva úhoři v soli

Když slepnem
Celkem nádherně to bolí

Když schneme
Aspoň nevíme co chceme

My se nemilujem
My se rajtujeme

Ze zvyku
Na rozkaz

Olivy

Chceš zkyslý kouř s chutí oliv
Kdokoliv čeká na cokoliv
Jen musí to mít příchuť chcanků
Dát otlouci se na verpánku
Jak Bůh který krev svoji proliv
pro tebe i kohokoliv
říkám, pojď, šmejde - vymrdánku

Tři opičáci

Zase jde všechno do sraček
Zas se to všechno
Kácí

Za zády se mi posmívají
Moji tři opičáci

Opičák první: chlapečci
Opičák druhý: jedy
Opičák třetí démon chlast se směje vždy naposledy

Krom těch tří opic otlemených
Jen matka je mi věrná

Zase mám divné bolesti
A divně nebe černá

volně podle Rabindranátha Thákura

Tak krásný kluk jak ty se ještě nenarodil
Nemyslím jen tvarem zadku, ale také ve smyslu
Sdílení socialistických ideálů nekonečné pomoci
Umíš se tak nádherně usmát když přijdu a ve tváři mám vepsáno průser jak sviňa
A když to teda vidíš, tak řekneš: vím, že jsi to udělal nechtíc
Když vidím ten úsměv tak toužím jen po tom, abys
Mě učinil zahradníkem ve svém květinovém zadu
Procházeli bysme se parkem a děcka na bruslích by volaly hele buzeranti
Toho nejhezčího by jsme mohli zbít a ve křoví ošukat jak psa
Spolu pochopitelně
Ale do toho bys se asi nenechal zatáhnout když ze zubů taháš chlupy z kundy té svojí kundy
Což mě kurevsky mrzí nevím zda se zoufalstvím
Uchlastat či upít neboť
Na drogy nemám dost peněz a k oběšení či skoku z okna postrádám patřičné odhodlání
Což je mrzuté ježto romantická smrt z lásky by možná na burze cenných žvástů poněkud zvýšila hodnotu mých akcií
A mým příbuzným a blízkým by se možná konečně vrátily
Peníze co do mne navráželi

Markéta

22.1.2006

Mrazivý večer
V suché koruně stromu
uvízla hvězda

Křehce a na bílo

čím mohou být ostré žiletky mrazu

mé tváři...?

vazké kořeny žil

jsou korytem mé tiché a naléhavé zádumčivosti

čímsi tím  nevýslovným

vím, s krutostí konců...

bílé pláně nedotknuté tíhou tvých

zabitých

tělo

nehybná skulptura

prsty v zářezech sněhu úzce

sebou vymlčená soudnost

nekřičíš

nemáš

nemusíš

jen být

stříbřitá krusta vláhy

s měkkým úsměvem ztraceného času

mezi dávnem a hořkostí

beze strachu z bolesti příštích

tání

(///nemít vědomí)

ptáš se

otisk naléhavé sdělnosti v každičké spáře

dveře se netrhnou vlastníky významu

lad slova je pomočen zběhlými psy

už i kámen křičí

nové, kde je nové?

z principu četnosti všude

z principu neměnnosti nikde

slunce, kde je slunce?

vždyť směješ se i po tmě

proč se ptáš?

když tma je pouhou přítomností strachu

a radost?

půvab?

kam bys ruku položil...

slunce...

tisící lotos rozkvetlý pomlkou semknutých úst

prchá před mýma očima a přeci zůstává

na dosah

lidské důstojnosti

mlčenlivé prostoty

podstaty...

 (///ožívající vlastnosti v genitivních vazbách, často skrytých v nenápadném slovosledu…)

kontury času

Večer je vůně kovu
opraná pohřby uhynulých květin
Ve svátečním rubáši
                                košilce zánovní
příkrovy slunce z hodin ochozených cyklů

Láme nás strach
i za úrodného denního světla
Uzda na krku příliš krátká
krvácíme bezbolestně, beztrestně
                       nicotně

           a on stále mladý
tančící mezi němými s vystydlýma očima
V prachu a sekretech pondělků
straky staví si hnízda na nejvyšších stromech

Zde, čtyřikrát do úhozu
zlíbal bych každou zimničnou brázdu
Skýva měsíce -
                          azyl mých bezútěšných
a sny vydrolené z pomlk mého bdění

Níže tebe

Níže tebe

v půli vysypaný plod

nížeji loď plující stéblem

Dokořán oči

vyzuté z nastávání

z jepičí chvíle pomýlených s křídly i těch bez křídel

a méně je nadějí ve vlnolam

                  - hřeben vhozený do moře-

a o to více otázek

o to více stínu, bezuzdného ritu

takzvaného světla

Rafinovanost neurčitosti

vede mne k vleklému mlčení

- nejníže padá kámen, také beze slov

a přeci odrodil se z nicoty

berouc mne

Včera jsem byl lesním jezírkem

tam za Újezdskými poli

dnes hukot včel mi hlavou

a trsy trávy v pod paží

Cestou ke zvoničce

zakřičelo káně nad našimi úly

- zvuk možného v tom nemožném

zvoucí se život -

A zaženu liják a bouři

až za kopce, za stráně...

Na troubu zaduji, vykřičím si znamení:

Zmije pod botou. Otisk zaječí tlapky

Osamělým křížem pod strání

sténám  hrobům a písním

- to osení blíže je mi...

a hlasy ptáků silnější

třesení

Třesu jabloňovým kmínkem
a třesou se hvězdy a třese se mé tělo
třesu trávou, haluzemi, trnitými rumlíři
a tu tam perla a tu tam krev

Třesu hlavou, třesu jí vší silou
a po návsi blázni a psi
vyprazdňují misky a kojným prsy
vzývají ticho a neví, co je řev

S větrem třesu plaňkami a duby

nahoru a dolů, sem a tam
a ze skály živé roste v směru

bez určení komu, bez určení kam
 
O štěstí neprosím

jak bych, když jsem syt
jen nadechnout jednou kdybych ještě mohl

mne voda, údiv, cit...

oměj

Tu a onde čas vrb

těhotných hřeby vyplazených kostí

bílých jen tichem a tmou ...

Zde stopa v rozmočeném jílu!

Hvizd kosa nad bouře nebes

a řeka v pase přehnutá až úž...

Nemoci, nechtít, nesměti -

ni na vzdálenost dechu Ti v ústrety vyběhnout

Blíž člověku v citu, v paměti....

Rudbekie

Skořepiny květů

stlučené na dřeň svého vzepjetí

srdce po rubu

vyrvaná z křídel...

Živote, jsi to ty, jenž

propastem dáváš dna cyklů

a smrtelná čekání korunuješ

na letmý pohyb polní trávy?

Nad řekou vím

Vymknutý čas

lanko pod skeletem čela pne k úžasu

oněch vzdálených

lichých počtem jejich ran

vzdálených počtem jejich cílů

Jakési jiné ticho

vymnuté z poledního slunce

zrno, jež oheň nespálí, voda nerozmočí

Kvádr jasného světla

vyzdvižen z řeky úlekem

že vzlétla

že na křídlech dere marnost a chvat

že jedinou ránou je mělkost za očima

a jediným cílem  ---krok

který tě nepohne