Konec jednoho života - ale proč?!!

Někdy je lepší být špatně živý,než dobře mrtvý!!!
Tenhleten příběh je varování všem,kteří něco takového chtějí zkusit a možná si neuvědomují,že pak už není možný návrat z nenávratna!!!
(Tohle jsem psal ve wordu,omluvte,prosím, nekvalitní odstavce.)

Stál na kraji strmé skály,pod ním ve strašné hloubce byla vidět kamenitá zem. To,k čemu se odhodlal,se zdálo být jeho jediným řešením. Myšlenky zběsilým tempem proudily jeho mozkem. Cítil se tak sám,strašně sám.Myslel na dívku, která ho tak hanebně zradila.A ještě se mu smála,jak byl naivní! „Láska,věrnost,ty hlupáčku! To už přece dávno neplatí!“ Ten smích ho strašně bolel.Jako by mu do srdce vrazili ostrý nůž.Myslel na mámu a tátu.Jak se pořád ženou jenom za prací a na něj si nikdy nenašli čas. Na kamarády,kteří z něj měli akorát srandu. Myslel na všechno nepříjemné,co jej kdy potkalo. A teď to všechno skončí.Jednou a provždy! Udělal půl kroku víc dopředu.Pocítil obrovskou vlnu strachu, jakou dosud nepoznal.Roztřásl se po celém těle. Do očí mu vytryskly slzy a stékaly po tvářích. Nesmí teď couvnout!Jednou se rozhodl a to platí! Pocítil strašnou nevolnost.Chvíli ještě váhal. Jediná bytost na světě,která ho měla kdy ráda,je jeho babička. Uvědomil si,jaká to bude pro ni rána. Najednou pocítil vlnu výčitek.Vždyť se dá všechno urovnat. Zase bude dobře.Pro jedno kvítí slunce nesvítí. Taková blbost,skočit dolů.Co by tím získal? Tak přece jenom to neudělá. Jenomže… Jak krutý někdy může být osud,jež je nám předurčen! V okamžiku,kdy se rozhodl neuskutečnit svůj poslední skok,náhle mu podjely nohy. Máchnul rukama kolem sebe v marné snaze se něčeho zachytit.Jeho tělo doslova strnulo příšernou hrůzou z konce bytí.Výkřik,který se rozlehl ve skalách stonásobnou ozvěnou,vyplašil hejna ptáků z okolních hnízd. Vítr kolem něj svištěl obrovskou rychlostí.Země dole se rychle přibližovala.Téměř omdléval strachem z bolesti,kterou zažije tam dole. Před očima se mu promítl celý jeho život od narození až po tuto chvíli.Uvědomil si,jak nefér byl jeho postoj k ostatním. Za spoustu věcí si vlastně mohl sám. Viděl jak se země přibližuje strašlivou rychlostí. Jeho poslední myšlenky patřily jeho nejbližším.“Odpusťte mi všichni.Takhle jsem to nechtěl !!!“ Pocítil strašlivou prudkou bolest. Pak už nebylo nic,jen tma,ticho a klid…… Jeho tělo se roztříštilo a gejzíry krve potřísnily okolí dopadu. Hejna ptáků kroužila okolo,a mávajíc svými křídly,dávala poslední sbohem této nešťastné bytosti….. V té chvíli,kdesi doma polekaně vzhlédla máma … V té chvíli doma začal teskně výt pes … V té chvíli měla Iveta pocit,že něco udělala špatně …. V té chvíli se babička v domově důchodců hořce rozplakala. Cítil se strašně osamocený.Okolo něj byla nekonečná tma. Najednou pochopil spoustu věcí.Třeba to,že teď už nemá tělo…. V dálce uviděl světlý bod,který se přibližoval.Vtáhlo jej to dovnitř.Letěl dlouhým světelným tunelem.Cítil nepoznanýmír,klid a lásku.Už věděl,že udělal chybu.Narodil se přece, aby se naučil své problémy řešit.A přece neobstál v životních zkouškách…. Věděl,že se bude muset narodit znovu a zažít podobné situace a to se bude opakovat tak dlouho,dokud neobstojí se ctí. Sebevražda je přece krok špatným směrem…. Věděl,že v příštích okamžicích prožije veškerou bolest,kterou způsobil svým blízkým….. Cítil se smířený se vším ….. V dálce na konci tunelu zahlédl oslnivé světlo jasnější,než milióny sluncí ….. Cítil dosud nepoznanou rozkoš,lásku,náhle znal odpověď na všechny otázky na světě…. …. A to světlo ho pohltilo …..

---