Co se tak člověku honí hlavou...

Jen taková další osobní úvaha... Velmi osobní...

Otevřít svou duši, otevřít své srdce, dát průchod svým emocím ven, ulevit si… O to se pokouším už velmi velmi dlouho, ale pořád narážím na bariéru vlastního rozumu, vlastního myšlení, vlastní povahy… Nejsem schopný se otevřít světu a moje nitro mě ničí zevnitř. Vím o tom a nemohu s tím nic dělat… Teď se alespoň pokusím trochu „vyzpovídat“ a ulevit si… Za posledních pět měsíců jsem prošel naprostou proměnou z někoho malého a nevýrazného, kým jsem byl, v někoho, kým jsem teď… Jsem úplně jiný. Kdybych chtěl být hodně literární, řekl bych, že mé staré já zemřelo a vzniklo zcela nové… Ale to by nebyla pravda. Změnil jsem se, ale to, co ve mně bylo, tam zůstalo, nikam se to nevypařilo, jen se to dostalo do pozadí, tam, kam pomalu klesají všechny vzpomínky a věci, které chceme, aby tam klesly. Proto nerad porovnávám sebe dřív a sebe teď. Není to možné, protože já už nejsem ten co dřív. Jsem někdo jiný, někdo, kdo ví o něco lépe co chce, je o něco více ambiciózní, o něco méně konzervativní, o něco méně introvertní, o něco více cílevědomí a o něco více společenský. To jsou samé, alespoň co se mě týče, dobré vlastnosti. Těch špatných by se jistě našlo stejně nebo i víc, ale kdybych je na sobě hledal, k čemu by mi to bylo, jak by mi to pomohlo. Uvedu alespoň jednu. Ztratil jsem spoustu ideálů, které jsem měl o světě. Možná jsem poznal, že svět není ideální místo. Svět je takový, jaký je. Právě na mě dopadla melancholie minulosti, věcí dřívějších, věcí, které se nikdy nevrátí… Proč je čas tak neúprosný. Proč jsem ale teď mluvil o své minulosti a proměně. Aby bylo lehčeji patrné, že tohle píše skoro nový člověk. Takovou změnu jednou asi prodělá každý, ale jde o to, jak se s ní vyrovná. Já se s ní navenek vyrovnávám docela dobře, ale uvnitř… Žádná slova nedokážou popsat moje pocity. Mívám období klidu a zdánlivého štěstí, ale také období smutku, pocit odtržení od světa, a spoustu dalších… Když se člověku hroutí jeho starý svět před očima, nemá to na něj dobrý vliv. A když se ten svět mění ze dne na den a nikdy nemůžete vědět, co se stane zítra, lidská psychika to nezvládá. Já tohle všechno mám pořád v sobě. Když jsem psal svojí úvahu „Nic není takové jak se zdá“, byl jsem zrovna v období největších proměn a poznával jsem, jak strašně jsem se v sobě i ve skoro všem ostatním mýlil. Teď už jsem jiný. Odolnější. Teď už mi skoro nic neudělá, když se o svých nejbližších dovídám věci, na které jsem ani nepomyslil, že by s nimi mohli mít něco společného. Asi jsem byl hrozně naivní. Ne asi, Já jsem byl hrozně naivní. Ale to už je pryč. Poznal jsem svět i realitu. Je jiná, než si každý myslí. Měl jsem to štěstí, že moji úvahu zhodnotil člověk velmi inteligentní a kterého mám velmi rád. Poznal jsem, že moje dílo má mnoho chyb. Díky němu jsem pochopil, že když „nic není takové, jak se zdá“, člověk musí čekat nečekané a předpokládat nepředpokládatelné. Mám dojem, že jsem zde nenapsal to, o co původně šlo, svoje pocity, ale napsal jsem to, co jsem napsat chtěl. Snad příště…

---