Strýček (10 - konec)

Brečet jsem přestal už dávno. Dokud jsme nedojeli k panu Jakinovi, nikdo v autě nemluvil. Celý zbytek cesty jsem se snažil dívat kamkoli, jen ne na boční okénko na mé straně, ale občas jsem zapomněl a potom uviděl tu hroznou šmouhu. Že ti dva policisté zemřeli jsem pochopil. Přemýšlel jsem, jestli se dostali do nebe jako moje maminka, nebo jestli byli zlí a šli do pekla. Asi šli do nebe, říkal jsem si a potahoval při tom nosem. Vůbec nevypadali, že by byli zlí. Potom jsem přemýšlel, jestli půjde do nebe i major Bulejko, když je zastřelil. Byl jsem na rozpacích. Moc dobře vím, že major Bulejko také není zlý. Mátlo mě to. Maminka mi jednou, to už byla moc nemocná, vyprávěla, že pár měcíců před mým narozením byli v Rusku Němci. Ale nebyli to jen tak nějací Němci. Byli to vojáci s hákovými kříži a s runami na kabátcích a o těch všichni lidé říkali, že byli zlí. Jednou prý jeden takový voják přišel až k nám. To už se válka chýlila ke konci a on byl hrozně vyčerpaný, špinavý a postřelený. Prý zabouchal na dveře, ale dovnitř nešel. Maminka říkala, že tihle vojáci obvykle na dveře nebouchali. Obyčejně je rovnou vykopli a dělali si, co se jim zamanulo. Ale tenhle byl jiný. Hrozně se bála. Říkala, že viděla jen uniformu a to jí stačilo. On stál na jedné straně dveří, ona na druhé, jeden o druhém věděl, ale nikdo se neměl k tomu, aby vzal za kliku. Ten voják prý měl zbraň. Visela mu přes rozedrané, zkrvavené rameno a kdykoli jí mohl sundat a maminku zastřelit. Jenomže on místo toho znovu slušně zaklepal. Maminka moc dobře německy neuměla, ale když řekl: „Hilfe, Frau,“ věděla, že ten už jí neublíží. Nakonec ho pustila dovnitř. Voják udělal několik kroků a zhroutil se na podlahu. Byl u nás skoro dva týdny. Maminka ho živila a ošetřovala. Říkala, že k němu často musela chodit i v noci, protože se budil ze spaní se strašným křikem a ona se bála, aby ho nikdo neslyšel, protože při tom vykřikoval německy. Prý po takovém probuzení brečel jako malý kluk a celý se třásl. Maminka mu vždycky udělala silný ruský čaj a ten ho uklidnil. Pil čaj a cosi jí říkal s takovou naléhavostí, že i když mu nerozuměla, věděla, co říká. Potom, jednoho dne mu dala nějaké šaty po strýčkovi a on, když odcházel, jí prý líbal ruce. Také říkala, že si myslí, že frontu neprošel. Všude kolem byli Rudoarmějci. Nejspíš ho zabili dřív, než se dostal z města, šaty nešaty. Jmenoval se Friedrich. O nacistech mi jednou vyprávěl i strýček Boris. Ale ten o nich říkal docela jiné věci. Říkal, že houby záleží na tom, jaký je jednotlivec. Říkal, že soudit je třeba a že za hříchy se platí. Když se někdo, ať už z jakéhokoli důvodu, zpronevěří lidskosti, musí být tvrdě potrestán, i kdyby měl být v civilu bohem dobra a lásky. Každý, kdo na sebe oblékl nacistickou uniformu, nestojí za slzu soucitu. Také říkal, že se hrozí doby, kdy budou lidé těmto vrahům budovat pomníky a stavět je na rovinu s těmi, kteří obětovali životy, aby svět tohoto zla zbavili, a k těm pomníkům budou chodit státníci zemí, které nacismem trpěly nejvíce, a budou k nim pokládat smuteční věnce. Také říkal, že ta doba docela určitě jednou přijde. Strýček říkal hodně podobných věcí, přesto si myslím, že není zlý. Ani pan Bulejko není zlý. Ani ti dva mrtví policisté asi nebyli zlí. Tak proč se všichni kolem chovají, jako by ti ostatní zlí byli? Z takových myšlenek mě bolí hlava. Zatímco strýček a major Bulejko mluví s panem Jakinem nad sklenicí vodky, pokládám strýčkovi hlavu do klína a usínám. Jsou tady snad všechna auta, co existují. Kdo mohl, přijel autobusem, ale v řadách tu stojí i prastaré náklaďáky, z kterých pasažéři vystupují celí modří a červení a prokřehlí. Nikdo už s nimi nepojede zpátky. Zůstanou tady na mýtině a v mrazu na věky věků, dokud se nerozpadnou. Není tady nikdo, kdo by se přišel rozloučit. Tohle místo je daleko od všeho. Kolem jen sníh a mráz a vysoké stromy zamrzlé v tiché samotě. Lidé většinou mlčí, někteří stojí a smutně se rozhlíží kolem sebe. Dvě obrovité, krabicovité věci, ověšené nádržemi, do kterých by se bez větších potíží narovnala všechna přítomná vozidla, stojí vpleteny mezi stromy, z jejich dokořán otevřených vrat na zádi prýští proud oslepujícího, bílého světla a lidé do toho světla pomalu vstupují a mizí kdesi uvnitř. Probudil jsem se až na cestě. Vyděšeně jsem se ohllížel, ale Doník nikde v autě nebyl. Chvíli jsem zmateně uvažoval, kam se poděl, ale brzy jsem si vzpomněl, že jsme byli u pana Jakina a že Don teď už asi bude uvázán u boudy na jeho dvoře. Když vystupujeme, znovu se rozbrečím. Nemůžu přestat. „Proč?“ ptám se pořád dokola. „Proč si Dona nemůžeme vzít sebou?“ Strýček mě drží pevně za ruku a netrpělivě mě táhne za sebou. Na rampě se zastavujeme. Odloží zavazadla, dřepne si na bobek a chvíli mi jen tak kouká do očí. Strniště na jeho bradě se dávno změnilo v nekonečnou tajgu. Dostanu strach, že si usmyslel, že jsem zase hysterický. Určitě mi jednu lupne. Stahuji hlavu mezi ramena, protože mám strach, aby mi ji neurazil. On ale natahuje svoji medvědí tlapu dopředu a jemně mě hladí ve vlasech. Přitiskne mě na svou širokou hruď, div mně nepoláme kosti. „Nemůžeme si ho vzít,“ říká a já proto brečím ještě víc. „Zvířátka na palubu nemůžou.“ „Ale vždyť mu tady bez nás bude smutno,“ namítám plačky. Strýček Boris se usmívá. „Ne, kluku, nebude. Jakin je sice jen člověk, ale dobrý člověk. Znám ho už roky a vím, že se o psa dobře postará. Don bude v dobrých rukou.“ Stojíme ve vratech velikého stroje a venku se začíná stmívat. Otáčím se s pocitem, který mi znovu vhání slzy do očí. Zničehonic zvednu ruku a zamávám. Nevím komu vlastně mávám. Asi stromům, liškám, medvědům, sněhu, obloze, všemu. Přemýšlým, jaký bude svět, na který směřujeme – směřujeme-li na nějaký. Zamávám Rusku na pozdrav a to mi pozdrav oplatí. Vítr zašveholí mezi větvemi lesních velikánů a mrazivými prsty mě pohladí po tváři. Strýček, který po celou dobu stojí vedle, mě pohladí také a řekne: „Tak pojď, je čas.“ Vstoupíme do světla a velikánská kovová vrata se za námi se sykotem uzavřou. Je tady jen několik nepohodlných sedaček. Určitě víc než v obyčejném autobusu, ale ne o mnoho. Ty sedačky stojí v kruhu uprostřed železného sálu a většinou jsou prázdné. Jen několik z nich obsadili lidé. Snad unavení z cesty mlčky odpočívají a v jejich tvářích se zračí klidná radost. Ostatní odkladají zavazadla na pohyblivý pás u stěny a okamžitě odchází do oválných dveří docela vzadu. Všichni vchází dovnitř, ale nikdo nevychází ven. Je to moc zvláštní. Chci se strýčka zeptat, kam všichni ti lidé mizí, když tu docela vpředu zahlédnu lesklou bradku majora Bulejka. Teď už uniformu nemá, zřejmě jí vysvlékl ještě v autě. Ale to nevadí, stejně mu to moc sluší. Strýček ho vidí také. Posadí mě do nepohodlného křesla a všechna naše zavazadla ledabyle nahází na nedaleký dopravník. „Vydržíš tady chvilku?“ ptá se a prohrábne mi vlasy. „Ano, strýčku.“ Strýček Boris odchází napříč sálem za majorem. Nervózně se rozhlížím kolem. Do lodi vběhne několik dětí a za veselého křiku se honí mezi sedadly. Jsou menší než já, ale chtěl bych se k nim přidat, jenomže než se rozhýbu, vchází rodiče a děti krotí. Tatínek obřadně postaví dva velikánské kufry na uhánějící pás, vezme maminku kolem ramen, nejmenší holčičku za ruku a celá rodina potom svorně vchází do oválných dveří na druhé straně. Mrzí mě, že tahle věc nemá okénka. Zase se mi do očí derou slzy. To je hrozné. Nejspíš probrečím celý život. Nemůžu si pomoct. Slzičky vyhrknou a já radši schovám tvář do huňatého svetru, který mi kdysi upletla maminka. Sice má už rozedrané rukávy, ale stejně je to ten nejlepší a nejteplejší svetr na světě. Pokradmu koukám na ty davy kolem. Nechci, aby všichni viděli, jak fňukám. Synovec Borise Vasiljeviče přeci nesmí pořád fňukat. Vždyť co by si o strýčkovi pomysleli? Vedle mě si sedá nějaká moc pěkná, zlatovlasá paní. Je hrozitánsky vysoká a taký moc voňavá po kytičkách. Trochu mně připomíná Kačenku. Ale Kačenka byla o hodně menší a taky mladší. Vlastně byla docela malá holka a tahle paní už má prsa. Však si ji dobře poočku prohlížím. Má běloučké čelo a růžová líčka a krásné dlouhé prsty, kterými mě pohladí po hlavě. Lehce mě vezme za bradu a donutí vzhlédnout. „Kterýpak ty jsi, chlapečku?“ směje se na mě hezky rudými rty a bělounkými zoubky. „Já jsem Ivánek…od strýčka Borise,“ říkám a je mi dobře, protože její ruce jsou teplé a hebké jako byly ruce maminčiny. Hladí mě po tvářích a víská ve vlasech. „Pročpak pláčeš, Ivánku?“ Dívá se na mě hnědýma, dobrotivýma očima, které jako by se k ní ani moc nehodily. Nevím co říct. A potom ze sebe vychrlím všechno najednou. Jak je mi smutno, že jedeme pryč, a že Don nejede s námi, a že maminka také nejede s námi, protože si jí vzal rak, a že sebou nemáme všecky ty hezké věci, protože zůstaly ve strýčkově chalupě a tu zničili i s majorem Ripkinem a tak. Brečím pořád víc a mám na sebe vztek, protože nemůžu přestat. A ta hezká paní mě pak celého mě vezme do náručí, položí si mě na klín a houpá mě. Jednou rukou mě drží kolem kolen, druhou tiskne moji hlavu na svá prsa vonící po kytičkách, a já cítím, že také pláče. Houpá mě a hladí a říká: „Teď budeme napořád spolu, Váňuško. Já budu pořád s tebou. Nám už rak nikoho nevezme …nikdy.“ A houpá mě a houpá a houpá...

---