ten jeden krásný den

Tak a je to tu. Konečně krásné ráno, takové mě už nepotkalo dlouho. Dneska nejdu do práce, vzal jsem si volno. Jak dnešní den strávím? Koukám z okna, je nádherné počasí. Vzhledem k tomu, že je dost časně, už svítí slunce a po klidném zeleném parku poletují motýli snažící se udržet rytmus se štěbetáním ptáků. Oblékám si svůj dlouhý bílý kabát, asi se půjdu projít.

Vyzvedávám si klíče u svého spícího kamaráda, se kterým jsem hrál včera asi do dvou v noci karty. Asi bych to neměl dělat, upozorňovali mě na to, když jsem sem přišel. Ale co. Vždyť se vrátím, a tak či tak – ty klíče mám slíbené. Při odchodu se ještě podívám do hrdla spadnuté láhve od vodky. Ten blbec jí včera celou vypil. Slíbil, že mi ještě něco nechá. Ten vlastně nasliboval věcí, už si ani sám nevzpomenu jaké…

Odemykám velkou bránu mého honosného sídla a vykračuju vstříc světu. Dost dlouho mi trvá, než se dostanu do města. Nikdy bych neřekl, že je to tak daleko.

Cestou potkávám nějakou stařenu, nevypadá zrovna chudě. Vlastně ani nevím, proč by měla, vždyť sedí v nablýskané bílé limuzíně a zve mě dovnitř. Prý mě zná. Nevěřím svým očím, natož uším. Blázním? Co můžu podělat, nastupuju. Prý si se mnou chce jenom povykládat a nabízí mi za to i peníze. Sakra, říkám si. Kam ten svět dneska spěje. Už ani slova nejsou zadarmo. Podává mi slíbenou částku, za chvíli mě limuzína vysází. S tou starou paní se dobře povídalo, měla nějaké trable s manželem. Pak se mě na něco ptala, já vše odkýval. Začala vzpomínat i na nějaký starý příběh, kde jsem byl údajně zapleten i já. Nedá se říct, že by byl zrovna růžový.. A prý je taky děsně ráda, že se se mnou domluvila a já opravdu přišel. Nechápu, o žádné domluvě nevím. Šel jsem jen na procházku. A ten příběh taky sto pro nebyl o mně.

Najednou mi podává pistoli. Zprvu na to vyděšeně zírám, tak proto ty peníze. Já ale přece v plánu nikoho zabíjet nemám.

Limuzína mě vysadila před nějakou galerií. Ta stará dáma mi ještě dávala nějaké instrukce, no samozřejmě jsem vše odkýval. Netuším do teď, co vlastně chtěla.

Stojím před tou galerií a za sebou slyším jen hlas té dámy: „Tak běž, dělej!“ Vcházím dovnitř, ale proč?! Jdu po schodech nahoru, ničeho si nevšímám. Najednou se ocitám ve velké obrazárně. Krásné obrazy. Upoutá mě jeden, na němž je naprosto odlišný motiv od ostatních. Že bych si ho vzal? Peněz mám dost, jo, beru ho. Najednou se za mnou ocitá nějaký muž, celý v černém. Asi policista? Hlídač? Co mi chce?! „Odložte ten obraz.“ Proč?! Chci si ho vzít. Hlídač zvyšuje hlas, agresivita v něm očividně vstoupá. Ale já chci zaplatit, prý není na prodej. Nerozumím tomu všemu, ale polda pořád provokuje. Z ničeho nic mě zahřeje ta pistole, od té paní…

Zpanikařil jsem, opět netuším, co se vlastně uvnitř stalo, ale teď běžím domů. V hlavě se mi honí zvláštní věci. Tak jsem tady, konečně doma, teď překvapivě rychle. Jo, psychiatrie, to je ono. Nikdy jsem se nedozvěděl, co to vlastně znamená, ale vždy mi slibovali, že mi tady bude dobře. A je. Najednou se kácím k zemi, po tvrdém úderu. Proč?! To bude vyčerpáním, říkám si.

Pak se probouzím. Je opět nádherné ráno. Půjdu se projít? Do místnosti vchází nějaký muž. Poznávám ho, můj ospalý kamarád. Prý jsem obviněn z vraždy. Cože?! „Kdy, a jak prosím tě.“ To kdybych věděl… Vede mě ke komisaři, netuším co jsem včera provedl, vybavuju si jen ten obraz, byl vážně krásný. Kam jsem ho dal? Až ho najdu, bude mi viset nad postelí... Komisař na mně křičí... Nevím proč, za všechno může určitě ta chudá stařena…