Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

TOUHA PO DRAKU

09. 04. 2007
1
1
779
Autor
Elizabeth D.

Nevím co k tomu dodat.

Ač víčka schovat chtějí oči,
ač se tělo sklání únavou
a tváře bledé už více neplanou,
přece na duši klid mám
a nic mě neruší.
Všechno klidně lehce plyne,
nikde žádný strach a chlad.
Jen nádech.
Výdech.
A pak.
Srdce se rozbuší
a mám klid na duši.
Ač den je, já vidím na obloze hvězdy zářit
a v cizí tváři vidím oči zářící
a tvářící se jako oči dračí, však skutečná tvář
se na mě mračí.
Ale skutečný svět já nevnímám.
Místo domů, jenž nehnutě stojí
se v stráních včely rojí a na obzoru stojí les,
nikde žádná lidská ves a místo křiku lidských úst
slyším pod nohama trávu růst.
Ve snu bloumám bez přestání
nemám stání, nechci okamžik promeškat
a zameškat, že duše bez těla si bloumá
a doufá, že uslyší křídla dračí mávnout.
Uchopit.
Nepustit.
Držet pevně sen a cítit pod nohama zem.
Psát nekonečně slov.
Řádek.
Další.
Ten nejnovější je teď starší
a novější než nejnovější.
A slova nemají řád jako svět,
ze kterého se nenavrátím zpět, kde do dlaní pevně uchopím
vzduch a už ho nepustím.
V kráse moje duše zanikne a pronikne
tam, kde dotknout se smí draží kůže,
kde v noci rozkvétají růže a v létě na řekách je led.
Bez pravidel, bez zákonů,
víckrát nezaslechnout hlasu zvonů.
Najít stín, kde světlo není
a obětovat všechno jmění, za život ve světě dračím.
Život jeden mi nepostačí.
Místo silnic vůni dálky, žádné války
a čas bez času a vůni…
Už nechci vnímat modré nebe,
když na něm neuvidím Tebe.
Ve Tvém stínu stát, stále dokola se ptát:
„Musíme se vrátit až se čas začne krátit?“
Ve světě duší bez těl a beze smyslu,
bez hlesu se toulat, nevracet se,
neptát se, proč a kdy a za jakou cenu.
Nevracet se na začátek, kdo chtěl by se vracet nazpátek?
Jen pár vynucených slov postavených v řádky,
já už nechci, nechci zpátky!
Snad blouzním nebo skutečně žiji.
Snad.
Ne, už se nechci ptát. Zda má to smysl,
zda moje mysl se ze zoufalství nezblázní.
Chci s Tebou vidět svítání, když slunce zapadá.
Teď mě napadá, kdo z Vás tohle pochopí?
A až z blouznění se probudím, pochopím to já?
Kdo jsem já? Toužící?
Nebo smrtící květina co život zaklíná
a nedokáže přestat?
Kam jen mám svou duši vměstnat?
Někoho až příliš pálí, jinde se zas líně válí.
Je jí malý každý kout a pod vlajkou nedokáže plout.
Ani náruč dračí na věky jí nepostačí.
Věčně bloumat bude mezi slovy, věčně zoufat.
Kdy to skončí? Kdo ví.


1 názor

milovanka
09. 08. 2007
Dát tip
zajímavý.. však nevím, jestli jsem pochopila.. i když ty sama píšeš, že nevíš, jestli čtenář pochopí.. ale má to opravdu velmí zvláštní místa.. lehce pomatený...ale ty já ráda.. takže..tip

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru