Tlukoucí popel

Jasný zářivý den. Jdu nejrušnější brněnskou ulicí s klidným výrazem, hledím před sebe a slunce se mi opírá do tmavých lesklých vlasů, které vánek drží v pevném tvaru, aby mi nepadaly do obličeje… Kráčím lehkým labutím krokem a nevšímám si pohledů směřujících k mé osobě. Vím, co vidí: Dívku, která by mohla být ozdobou prestižních magazínů. Perfektní postava, módní oblečení a brýle, vysoké podpatky, vyžehlené vlasy a sličná tvář s jemným svěžím nalíčením. Možná trochu povýšený výraz, ale co na tom? Každý se rád otočí za… Za dokonalou iluzí. Usměji se na sympatického muže, který mi cosi nabízí, a s díky jeho nabídku odmítnu. Pokračuji ve své cestě. Za chvíli mi v kabelce značky Diesel zazvoní nejmodernější maličký telefon. Otevřu zip, odsunu stranou parfém od Gucciho a obratně, abych si nepoškodila čerstvou francouzskou manikúru, vytáhnu přístroj a přiložím ho k uchu.

   „Ano?“ ohlásím se ledabyle nezúčastněným tónem.

   „Ahoj, kočičko, tady Josh,“ ozve se mírně chraplavý hlas. Josh, můj současný přítel, který pochází z Anglie a před několika lety se sem do České republiky přestěhoval s rodiči. Umí perfektně česky. Jeho bohatá rodina si mohla dovolit od začátku mu platit kurzy češtiny. Nemiluji ho, ale jsem s ním, protože je to prostě vhodná partie.

   „Ahoj, miláčku,“ usměji se. Zrovna se přitom dívám na jakéhosi postaršího muže. Asi to vztáhl na sebe, protože mi úsměv šťastně oplatí. Za chůze se zeptám: „Co potřebuješ?“

   „Chybíš mi.“

   „Viděli jsme se před několika hodinami,“ odvětím sladce.

   „Pořád mi chybíš,“ zní dopověď. „Mám pro tebe překvapení. Kdy budeš hotová?“ Právě mě čekají přijímací zkoušky na vysokou školu. Masarykova univerzita. Nemám strach. Udělám to. Jsem si stoprocentně jistá. Mrknu na své Rolexky na levém zápěstí. „Tak… za tři hodinky?“

   „Výborně. Sejdeme se v Avignonu. Budu na tebe čekat. A hodně štěstí.“

   „Díky. Přijdu tam. Papa.“ Vrátím telefon na místo. Avignon je nově vybudovaná francouzská restaurace pro tu bohatší vrstvu občanů. Pravidelně se tam scházíme s přáteli nebo s Joshem.

   Dorazím do místnosti, kde se dnes skládají přijímací zkoušky z psychologie. Vklouznu do jedné z předních lavic, trpělivě vyslechnu zahajovací proslov a poté se pustím do testu. Nejdřív zběžně přelétnu pohledem otázky. Skvělé! Vím všechno.

   Za dvě hodiny nemám co dělat. Jsem hotová první. Odevzdám test, obdařím milým pohledem mladíka, jenž seděl vedle mě a téměř ze mě nepustil oči, a s dobrým pocitem ladnou chůzí odcházím. V říjnu příštího roku tu můžu nastoupit.

   Slunce zašlo za mrak. Možná bude pršet. Mířím do Avignonu. Sama v davu spěchajících lidí. Bílá myš mezi černými. Lev mezi havětí. Drahokam mezi cetkami. Jasně si uvědomuji, co jsem, co znamenám, jak působím, co vidí lidé. To je pro mě důležité. Vždycky jsem totiž nevypadala takhle. Vždycky jsem neměla štíhlou postavu, drahé oblečení a obdiv ostatních. Mezi tou osobou, jíž jsem byla před několika lety, a tou, kterou jsem teď, mě dělí tvrdá dřina, sebeodříkání, litry potu a slz. V dětství jsem byla utlačovaná, nechtěná a nehezká holčička, která nikoho nezajímala. A jednou jsem si řekla: DOST! Lidé mi velmi ublížili, téměř mě svým nevšímavým a zlým chováním srazili na dno, ale jednoho dne se ve mně cosi zlomilo. Vždycky ve mně byla velká síla, věděla jsem to, ale naplno se probudila teprve před šesti lety. Živě si ten okamžik pamatuji. Stála jsem před zrcadlem, nacpaná v neforemných šedých kalhotách, které byly o půl čísla menší, vzlykala jsem a dívala se na sebe. A potom na mě ta holka ze zrcadla promluvila: Tohle jsi ty. Líbí se ti to? Chceš být taková? Chceš se dál nechat utlačovat a poslouchat smích a nadávky? Tak s tím něco dělej! Ukaž všem, jaká jsi, jak hrozně se v tobě spletli. Ukaž jim, že stojíš za víc než oni všichni dohromady. A já ty rady poslechla. Začala jsem cvičit, držet dietu… a také se učit čelit vnějším vlivům. Ze začátku to nešlo. Každý večer jsem plakávala, protože jsem byla unavená, hladová a nešťastná… Mockrát jsem všechno chtěla vzdát… Ale vydržela jsem. Díky své lví povaze jsem ve všem vytrvala… A výsledky byly znát. Z ošklivého káčátka se po nějaké době vyloupla růže. Lidé, kteří mě nenáviděli, se vytratili, a nahradili je jiní – ti, co mě měli rádi a obdivovali mě. Protože věděli, co všechno jsem dokázala. Změnila jsem celý svůj život. Dostala jsem, co jsem chtěla. Díky tomu, že jsem vždycky byla cílevědomá a dobře jsem se učila ve škole, jsem neměla téměř žádné problémy. Alespoň jsem si to myslela. A mysleli si to všichni. Jenže postupem času… jsem si začala něco uvědomovat. Dívala jsem se na své spolužačky, jak se vesele baví o všedních věcech, smějí se a jsou šťastné, a napadlo mě něco nového. Něco, nad čím jsem dosud nepřemýšlela. Že vůbec neznám radost. Že nevím, co je to štěstí. Že v touze po dokonalosti jsem zapomněla… žít. Nežiji. Tehdy mi to došlo. Srdce mých kamarádek a spolužaček naplňovaly bezstarostné pocity mládí, kdežto to mé bylo plné nenávisti, zloby a slepé touhy po pomstě. Pomsta byl můj hlavní důvod změnit se. Chtěla jsem se pomstít všem těm, kteří rozebrali mou iluzi dětství na kousíčky a předhodili mi drsnou realitu. Ale opravdu se mi to podařilo? Možná ano. Dokázala jsem si, že jsem silná a že mě nikdo nezničí. A za jakou cenu? Za cenu vlastní prázdnoty. Navenek jsem byla krásná, šťastná, bezproblémová… a uvnitř… uvnitř mě sídlila zoufalá duše zavřená v kleci utkané z ocelových vláken tvrdosti, která nesměla ani na okamžik vykouknout ven, aby ji někdo nepolapil. Chtěla jsem být lepší než ti ostatní. A dosáhla jsem pouze dokonalého modelu. Představy. Něčeho, co neexistuje. A nikdy neexistovalo. Konečně jsem si to naplno přiznala. Byla jsem nešťastná a nenaplněná. Můj smysl života bylo zdání dokonalosti. Vždycky jsem musela budit dojem, že je všechno v naprostém pořádku. Že já jsem ta, kdo je vzorem pro ostatní. Krásná a nezničitelná. Jenže jsem neviděla tu druhou stranu mince: Že si mí známí za mými zády šeptají: Nechtěla bych být jako ona. Je tak studená. Snad ani nemá srdce.

   Možná mají pravdu. Možná jsem srdce ztratila kdysi dávno. Třeba mi ho vzal chlapeček Tomáš, když mi ve druhé třídě řekl: „Nepůjčím ti to. Jsi ošklivá.“ Nebo to byl Petr, když se mnou ve třinácti nechtěl chodit, protože jsem nebyla dost sexy. Anebo někdo další z těch lidí, které jsem měla na seznamu odepsaných.

   Nevím, kde se ve mně vzala ta obrovská nenávist, ale přehlušila všechno ostatní. Miluji své rodiče, přátele, Joshe… ale je to opravdová láska? Je to ta šťastná nezištná láska? Nevím. Všechno, co vím je, že radost a štěstí v mé duši nemají místo. Mám peníze, protože jsem si je vydělala. Mám úspěch, protože jsem si ho vydřela. Mám rodiče, protože mě vychovali. Mám přátele, abych si měla s kým popovídat. Mám Joshe, aby má postel nebyla prázdná. Jenže nemám to hlavní. Nemám sebe. Tohle… tahle povrchní dokonalost, to nejsem já. Vytvořila jsem karikaturu sebe samé. Ve skutečnosti jsem stále ta malá holčička, která se vyděšeně a s pláčem schovává v koutě a bojí se světa. Proto nikdy nemůžu ukázat, jaká doopravdy jsem. Protože svět nechce takové lidi. Svět chce to, co jsem ze sebe udělala. Nechce vidět strach, bolest a smutek, kterých jsem plná.

   Tak tady kráčím, po rušné brněnské ulici, směrem k prestižní restauraci, připravena dát si lehký salát, abych nepřibrala v pase, a uvolněnou konverzaci s přáteli, kteří se budou ptát na můj úspěch u zkoušek. Ujistím je, že všechno dopadne skvěle, a připijeme si chlazeným šampaňských. A v noci, až mě Josh odveze domů a rozloučíme se, vejdu do svého bytu, nechám zhasnuto, skopnu z nohou drahé lodičky od Louise Vuittona, zasténám bolestí, protože se mi zase o něco zvětší puchýře na patách, a dojdu do ložnice. Opatrně se svléknu, pověsím oblečení do skříně a padnu na postel. Polovinu noci strávím zoufalým pláčem, protože jsem sama ze sebe nešťastná a protože je mi ze všeho toho předstírání špatně. Ráno vstanu, dám si sprchu, kruhy pod očima zamaskuji make-upem od Diora a s úsměvem na rtech a černočernou nocí v duši vykročím do nového dne, který bude už předem zkažený. Protože mě nic nebaví. Protože kvůli neustálému předstírání se nedokážu chovat přirozeně. Protože už prostě neumím být jiná.  Přivítám se s Joshem a na jeho obvyklou otázku, jak se mám, odpovím, že výborně. A on bude spokojený. Všichni budou spokojení. Až na mě. Ale to nevadí. Nikdo nic netuší. A tak to má být. Hlavní je iluze.

   A tak klapu podpatky po frekventované ulici, provází mě chtivé mužské a závistivé ženské pohledy a moje srdce dál v krvi odumírá…