S polibkem stínu a v objetí šera

Už nikdy nechci zažít tu trýzeň, když toto vznikalo..

Déšť bubnuje do oken, chladný a němý,

ve stružkách stéká po skle

Lačně se vpíjí do navlhlé stěny

šedě a smutku, pojícím se mdle

 

Jako rány znějí ty drobné kapky,

poslové vláhy a života

K mým uším doléhají ozvěnou zpátky,

zvuková vlna vzduchem se mihotá

 

V temnotě noci se krčím na svém loži,

Osamělá, spánkem nepolíbena

V koutech se stíny zlověstně množí,

šílená mysl bloudí, ztracena

 

Šťastná vzpomínka je dávno mrtvá,

opustila tělo, již nechtěla v něm přebývat

Nahrazena zoufalstvím nořícím se ze dna

zanikla v osudu, co počal se mi vysmívat

 

Sílící déšť se mění v bouři,

jak hodina pokročila, čas jde dál

Oči strachu se výhružně mhouří,

zbabělý výkřik nyní se vzdal.

 

Stěny se stahují, dusí mě v sobě,

ledový pot s ohněm se mísí

Pláčem si ulevím v živém hrobě,

Dotek smrti bude ten, co mě vzkřísí

 

Před mýma očima se míhají vidiny,

zmámená postava zmítá se v bolestech,

zoufale prosím: proboha, přijď jindy,

děs se jen uchechtne z pavučin na zdech

 

Okovy na srdci a duše za mřížemi,

rozsudek stanoven, přichází kat

Pevně se ohání kovovými otěžemi,

Teď už je pozdě, zbytečné se ptát

 

Cizí polibek na ledové rty,

otevřu oči, bojíc se uvidět

v prázdnotě nade mnou součástí hry

s dotekem stínu uvadlý květ

 

Můry s křížem na zádech kolem mě tančí,

mrazivý chlad mi prostupuje kůží

Potrhaná křídla svůj život končí,

já ještě žiju! topím se ve lži

 

Temnota mě laská, na slzách mám ustláno,

nejhorší okamžik bude můj milenec

Bída a zármutek mají téměř vyhráno

V dálce se zachvěl hořkosladký konec

 

Poslední objetí zoufalé touhy

alespoň jednou spočinout na křídlech štěstí

následuje úděl, trpký, dlouhý

Laskavé zašeptání – dvě slova: přej si

 

Na rozhraní mezi dnem a nocí

S polibkem stínu a v objetí šera

S vysychajícím deštěm, trýzní, mocí,

vrací se klid do křehkého těla

 

---