Marnost

Marnost

            Dívka  v záplavě rozvířených vlasů vztáhla ruce k rozlícenému nebi.

„Mater!“ Mohutný poryv větru odpověděl na její volání. Dívka zakolísala.

„Mater, prosím, nenech mě čekat.“ Vichřice zesílila, mohutná smršť vyvracela stoleté duby bez sebevětší námahy.

„Mater,“ zaúpěla dívka, „proč mě trápíš?“ Z pravého koutku temně hnědého oka vyklouzla slza, na její chladné ledové tváři však působila příliš vulgárně na to, aby tam mohla zůstat. Další poryv ji bez milosti sfoukl.

„Mater.“ Její hlas zazněl jako vzdech. A potom…

            Krajinou bičoval vichr seslaný snad ze střechy světa, ale dívčino tělo se zahalilo do ticha. Oříškové prameny vlasů jí zplihly kolem tváře a celá její podoba zmatněla. Splynula s bouří, proháněla se na jejích křídlech, ve vírech větru, stoupala a klesala v divokém tanci, v zákrytu noci, mocné čarodějky, jejíž moc však ano zdaleka nedosahovala moci té, jenž nad dívkou držela ochrannou ruku. Podléhala jejímu přání, zcela neschopná vzepřít se příkazu. Protože ona ovládá vše a jakkoliv si můžeme myslet, že je slabá, mýlíme se. Hraje si s námi jako baseballista s míčkem před nadhozem. Mater.

            Bouře se stupňovala. Lidé zabedňovali okna a ucpávali dveře. S nevysvětlitelnou úzkostí očekávali, co přijde.

„Katrino! Katrino, kde jsi?“ volal ošlehaný muž do pole nad svým domem. Ale dcera nikde. Se strachem se vracel dovnitř a po chvíli i on začal zabedňovat okna. Svou dceru už neočekával.

.  .  .

            Lidé si mysleli, že Katrinina matka je šílená. Když si brala svého muže, Katrina už byla na světě. Krátce po svatbě začala mizet. Nejdříve to byly hodiny, ze kterých se vracela podivně šťastná, potom dny, týdny… Nakonec zmizela nadobro.

            Katrinin otec se mohl zbláznit bolestí, přesto se snažil vychovávat svou dceru, jak nejlépe mohl. Učil ji nenávisti k bouřím, ke strachu z vichřic, protože vždy, když přišli ony, mizela i její matka. A Katrina poslouchala, tesknila po své matce a milovala otce. Za nevlídných nocí plakala a bezmocně se choulila v jeho posteli.

            Jedné takové noci začal někdo zuřivě bouchat na dveře. Bylo to právě večer o Katrininých jedenáctých narozeninách a oni společně odpočívali v obývacím pokoji u televize, na stole zbytky narozeninového dortu.

„Nechoď, nechoď, tatínku!“ křičela Katrina, ale on vstal, sešel posunových schodech k domovním dveřím a otevřel. Dovnitř vtrhl zadýchaný muž.

„Roberte, proboha, Roberte,“ zasípal a schoulil se na zápraží. Byl to místní hajný, mladík, který teprve před nedávnem vystřídal starého myslivce.

„Roberte,“ začal, zatímco z něj crčely pramínky vody. „Utíkám celou cestu, nahoře na poli leží Lili, nechal jsem ji tam, bál jsem se, abych jí neublížil, pokud je zraněná a ty jsi přece lékař.“

            Tatínek strnul. Nemusel se pozastavovat nad tím, jak ji poznal. Lili znal každý. Byla tady na samotě něco jako legenda.

„Lili? Moje žena?“ ptal se nevěřícně. Myslel, že zmizela nadobro. Co asi dělala těch necelých deset let, zatímco on vychovával Katrinu?

            Ze zmatených myšlenek ho vytrhlo mladíkovo naléhání.

„ Tak si přece pospěš, Roberte. Ona tam leží a potřebuje tě.“ Poté si její otec rychle oblékla kabát, popadl lékařskou brašnu a byl pryč.

            Katrina zůstala sama, skrčená za dřevěným zábradlím nad schody a nevěděla, co dělat. Její matka se vrátila, ale za jakou cenu?

.  .  .

            Katrina se vrátila do svého těla krátce před svítáním. Kolem ní byl ten samý les, jaký si pamatovala z předešlého dne. Nebo ne? Jak dlouho vlastně byla pryč? Nevěděla.

            V hlavě mě podivně prázdno jako nikdy předtím. Cítila se provinile a náhle ji přepadla úzkost. Její otec o ni bude mít příšerný strach.. Musí domů.                                                                                      

            Otočila se a chtěla vyrazit, ale najednou strnula a nemohla udělat jediný krok. Obrátila se do středu lesa a zjistila, že může jít bez nesnází. Na cestě k domovu se ale situace neměnila.

            Katrina klesla na kolena a zaryla prsty do zetlelého listí.

„Mater, proč mi to děláš?“ zvolala s hořkostí v hlase. Kolem se nepohnul ani jediný list. Les mlčel. Mater mlčela. A tak se zvedla a bezmocně se vydala do nevlídného šera hlubokého lesa.

.  .  .

            Její matka vypadala hrozně. Měla ztrhané rysy, byla příšerně pohublá a z dříve plného usměvavého obličeje vystupovaly lícní kosti. Krásné plavé vlasy se změnily v utahané cancoury nerozpoznatelné barvy. Již dříve byla drobná ale teď se v otcově náruči doslova ztrácela.

            A nejhorší byl její výraz. Jako by se z jejího obličeje ztratilo vše, co ji dělalo její matkou, vše, co ji dělalo člověkem. Pryč byla radost, laskavost a soucit, o kterých jí otec vyprávěl, pryč ta nenávist a zloba, kterých prý byla schopná, když se rozčílila. Viděla ji jako čistý nepopsaný list, jako právě narozené dítě, jen s tím rozdílem, že tento list musel být smazán. Protože sem tam někde zůstala čárka a z té vycházela bolest.

            Její matka se několik nocí zmítala v horečkách, ale nakonec se tatínkovi podařilo nemoc přemoci. Přesto dál zůstávala v nehybné apatii, někdy bdělá, někdy spící, ale beze slova a bez náznaku. Do jejího těla se díky tatínkově péči vrátilo zdraví, tváře jí zbarvila růž a její vlasy získaly svůj dřívější lesk.

            Ale už to bylo jen tělo, jen vlasy, jen tvář. Nebyla to jejich žena a matka.

.  .  .

            Katrina už sedmým dnem putovala. Přešla louky, lesy i pole. Přešla je za plného slunečního svitu, za svítání i soumraku a v plné noční tmě. Později už tyto detaily přestala vnímat.

            Její ruce i nohy pokrývaly šrámy, červené šortky a modré tílko dávno splynuly v univerzální šeď a v zacuchaných vlasech měla vpletené větvičky a listí, které se překrývaly s kamínky a blátem podle toho, kde zrovna nocovala.

            Teď byla tma. Před chvílí se ve spěchu napila vody z louže a párkrát kousla do planého jablka. Bylo trpké a kyselé, ale alespoň na chvíli utišilo její hlad. Mater ji nemilosrdně hnala dál. Přes lesy a louky mohla jít pomaleji. Přes pole neviditelná síla napínala neviditelná moc napínala její síly k prasknutí a nutila ji pospíchat. Protože tam se mohli objevit lidé. A těch se bůhvíproč bála.

             A tak Katrina poslušně šla, protože až příliš dobře věděla, že se nemůže vzepřít. A v prchavých záblescích vědomí se sama sebe ptala: „Kam vlastně jdu?“

.  .  .

            Matka se vrátila už před dvěma měsíci, ale její stav se neměnil. Otec zavolal kolegy, odborníky v oboru komatu, ptal se, navštěvoval odborné knihovny, četl. Po matčině důkladné prohlídce jeden z lékařů smutně zakroutil hlavou a prohlásil: „Je mi líto, Roberte. Kdybych nebyl lékař, řekl bych, že nemá duši.

            Toto sdělení utkvělo Katrině v mysli. Lékař totiž vyslovil to, co si dlouhou dobu myslela i ona, jen neměla sílu to vyslovit. Teď když se ten pocit potvrdil i někým jiným, měla jistotu. Ale kde je tedy matčina duše?

            Od té doby chodila krajinou a snažila se ji spatřit v každém listu, v půdě a ve vodě, ze které se na ni z hloubek díval její vlastní obraz, v jiskřivých kapkách deště, v zamračeném nebi a v umírajících paprscích soumračného slunce. Hledala matku v každém pípnutí ptáčka, poryvech větru i v nehybném tichu palčivého odpoledne.

            Ale nacházela jen to, v čem se rozhodla svou matku hledat.

.  .  .

            Utrmácená Katrina vkročila na mýtinu uprostřed lesa a zastavila se. Došla k cíli. Co bude dál? Vítr zaslechl její myšlenky a koruny stromů posměšně zašuměly.

„Teď spi,“ zašeptal, když zafoukal znovu a Katrina se s úlevou svalila do měkké lesní trávy. Její víčka se zavřela dřív, než dopadla.

.  .  .

            Uprostřed noci, krátce po Katrininých dvanáctých narozeninách, se Katrina probudila z neklidného spánku. Za okny zuřila letní bouře a vítr třískal nezavřenými okenicemi.

            Katrina rychle vstala, aby je zavřela, ale jakmile rozevřela okno a nadechla se vířivého vzduchu, zaplavil ji zvláštní pocit. Bylo to jako pohlazení po tváři a tak se omámeně vyklonila z okna. Náhle se z hořejšího pokoje ozval děsivý výkřik. Její matka.

            Katrina zavřela okno a rychle vyběhla nahoru. Před dveřmi matčina pokoje se srazila se svým otcem. Společně vtrhli dovnitř a spatřili matku, jak vzpřímeně sedí na posteli a v očích jí doutná oheň děsivé příčetnosti. Katrina viděla, jak otci vyhrkly slzy, když zařval: „Lili!“ a vrhl se k ní. Katrina ho těsně následovala.

            Ale matka jako by vnímala jen jejich přítomnost a ne je samotné.

„Je strašlivá,“ promluvila zastřeným hlasem dlouho nepoužívaných hlasivek, kterým otřásaly děs a vzrušení. „Je strašlivá a přesto si ji uvědomujeme jen jako něco samozřejmého, dokud neudeří.“ Potom upřela své strnulé, pomněnkově modré oči na Katrinu a ty se zableskly překvapením, když si uvědomila skutečnost své dcery. „Nechoď Katrino, až tě bude vábit, nabízet ti jízdu ve vírech noci, na křídlech bouře, protože ona je krásná ve své krutosti, ale tak strašlivá, jak jen voda a oheň, země a vzduch mohou být.“

„Ale kdo maminko?“ rozplakala se Katrina. Matka sklopila oči do bílé přikrývky a neodpovídala.

„Mater,“ vydechla nakonec matka a něco v tónu jejího hlasu Katrinu přimělo, aby se zachvěla. Mater.

            Náhle zapomněla na Katrinu, na Mater a obrátila svou pozornost k otci.

„Roberte!“ Její hlas byl plný něhy a ona se vrhla svému muži kolem krku. Tiskly se k sobě a oba měli ve tváři výraz nevýslovného štěstí. Najednou matčino sevření povolilo.

„Tati, mamince se něco stalo!“ Otci se ve tváři rozlil úlek a opatrně svou ženu položil na postel. Zkusil tep a hned poté jí začal masírovat srdce. Ale už ve chvíli, kdy se jeho rty poprvé přisály na matčiny, Katrina věděla, že je to zbytečné. Maminka odešla.

            Katrina pomalu a bez jediné slzy sešla po schodech do svého pokoje a otevřela okno. Ve tváři se jí jen zračil chlad a smrtelné odhodlání. Bouře neustávala.

„Mater!“ zvolala Katrina do té nekonečné tmy. „Mater, proč si mi vzala matku?“

            A bouře zahřměla: „Odpovědi nikdy neleží tam, kde bys je chtěla mít. Jsou daleko, třeba i tam, kam by ses pro ně neodvážila dojít.“ Do okna vtrhla zlomyslný vítr a Katrina se otřásla. Pokud bude muset trpět, tak bude. Zablesklo se.

„Chceš se svézt ve vírech noci, na křídlech bouře, stoupat a klesat tak, jako stoupá a klesá horký a studený vzduch, přivítat svítání, kdy se tiší noc, její hřmění, kdy nastává klid a život, kdy odchází smrt?“

            Katrina zaváhala. Matka si přece přála, aby nepodléhala, aby se nenechala zlákat. Ale přesto věděla, že půjde. Touha znát pravdu byla příliš silná.

„Chci.“ Nad Katrinou posměšně zahřmělo.

„Potom vyjdi a přiviň se do náruče své Mater.“

.  .  .

            Katrina se probudila do nočního šera. Bylo tu ticho tolik odlišné od nocí plných hromů a běsnění. Nebe plné zářivých hvězd na ni šibalsky pomrkávalo. Cítila až nepřirozený klid toho místa a o nos jí zavadil zápach vlhka a rašeliny.

            Vyskočila na nohy a jako na povel se svět kolem ní rozbublal. Stála uprostřed dýmajících bažin, sirnaté bahno se táhlo do nekonečna. Dostala strach, když si uvědomila, že stojí na jediném ostrůvku života v pusté krajině zapáchajících par.

„Chceš znát svou odpověď holčičko?“ zabublalo bahno. Katrina se otočila a ve tváři se jí znovu usadilo odhodlání.

„Proč si mi vzala matku?“ zeptala se Katrina a nevědomky zatnula ruce v pěst. 

„Tvá matka byla velká žena lidského rodu,“ zasyčel plyn. „Nalezla mne ve své podstatě a jen díky ní si mě mohla nalézt i ty. Přesto nebyla tak silná, aby nalezla odpověď na svou otázku a přežila. Když umírala, byl její osud už dávno zpečetěn.“

            Mater si stvořila tvář uprostřed bahnité hmoty a usmála se.

„Jak prosté a zbytečné jsou lidské otázky. Víš, na co se mě ptala?“ Katrina zavrtěla hlavou.

„Chtěla vědět, proč ji její muž miluje. Chtěla spatřit podstatu jeho lásky. Troufalé, ale zbytečné. Jako by jí jeho láska už sama o sobě nestačila,“ odfrkla si Mater.

„Proč si mi ji vzala?“ Mater zvážněla, všudypřítomné bublání se utišilo.

„Pořád se ještě ptáš?“ Katrina přikývla. „Nu dobrá, na prostou otázku je i odpověď prostá. Tvá matka přišla, zeptala se a už nedokázala sama odejít. Zemřela proto, protože zemřít měla. Jsou i mocnější síly, než je ta má.“

            Katrině po tvářích stékaly slzy. Tak marné, vše bylo tak marné. Marná byla smrt její matky a marná bude i smrt Katrinina. Jak by v sobě mohla najít sílu, kterou ani její matka neměla.

„Teď musíš odejít,“ sykla Mater. „Slova, která lidé říkají v posledním vzepětí svého života, obvykle stojí za to ctít. Měla si poslechnout svou matku.“

            Bažiny zabublaly a horké bahno začalo tryskat do výšky. Katrina se zoufale rozhlédla kolem sebe.

„A nepros,“ zašuměla něžná stébla pod jejíma nohama.

.  .  .

            Někdo zuřivě klepal na domovní dveře. Katrinin otec v mžiku seběhla dolů a otevřel. Na zápraží stál již známý mladík-hajný a kapalo z něj bláto. Ve tváři měl naléhavý výraz. Katrinin otec na okamžik ztuhla a potom instinktivně sáhl po své lékařské brašně.

„Roberte,“ sípal mladík, „pospěš si. Nahoře na poli leží Katrina.“