bezejmena

Prázdno se vyklopilo z hrnku, na ušmudlaný stůl.
Unaveně a samovolně se ten kus keramiky zhroutil na bok a ani neceknul. Dotek neslyšitelna.
Zvuky nárazu se zastavily o cigaretový dým a hloupě na mě koukaly.
Tam kousek nad epicentrem pádu visely ve vzduchu a posunkovou řečí mi zněly k očím.
Zkusil jsem do dýmu fouknout, abych viděl více nahlas. Nepomohlo to.
Nechápal jsem, kde se vzala ta hluchá tma. Žádný šum, ani ruch. Slyšel jsem pouze myšlenkami.
Všechny ty standardní zvuky dechu, tepu, praskání konce cigarety, to vše se mi v hlavě přehrávalo jako ze záznamu.
Na glazuře kafáku vykvetla zpomaleně prasklina. Její hlas už byl dávno mrtvej.
Soused nade mnou měl zase vypito a tloukl do rozvrzané španělky svý zkroucený splíny.
Přihnul jsem si z placky a začalo mě divně tepat v zápěstích. Před očima mi skákaly obrazy ukřižovaný barbie.
Můj oblíbený obraz, detailu hřebíku, se hnul na zdi a ze stropu začala vylézat sláma nabarvená na červeno. Krvavý Mikádo.
Barbie na kříži, komerční rouhání zkaženého metanolu, schizofrení představa sexuální zkaženosti.
Kamarád stín se v rohu hystericky třese smíchy a já pomalu uznávám, že zapálit si svíčku nebyl dobrý nápad.
Až k oteklosti vtíral sem si popel z popelníku pod víčka a chtěl oslepnout, utéct obrazům mysli.
Virtuální šeď uměle nabarvená chemií rozbíjela zrak do kaleidoskopu olejové podlahy a lepila se mi na dlaně i chodidla.
Daleko je pryč od sebe a ještě dál od vnitřních hlasů. Na všech čtyřech to je, ale všechno hodně z blízka.

---