Páteční intarzie

Někdy se zdá, že je konec a přitom...

V pátečním odpoledni, kdy se zdá, že čas je již unavený a odpočívá, přejedený hrachové kaše od oběda, sedím ve svém křesle a pokouším se navázat kontakt se světem. Pomocí spousty drátů, díky integrovaným obvodům a hromadě jedniček a nul se prokousávám internetem a hledám spřízněné duše. Potkávám staré neznámé, klábosíme o čemkoliv. Vše je příjemné a sterilní. Potkávám i úplně nové neznámé. Dáváme se do řeči a z nových neznámých se stávájí staří neznámí. Vlastně nikoho neznám. Jsem sám uprostřed davu neznámých lidí. Jako v metru, jako v přeplněné tramvaji. Jen s tím rozdílem, že tady se mohu pohybovat sám. Do tramvaje bych se s vozíkem asi jen tak nedostal...

---