Nářek

Na cestě pokryté prachem,
zůstávají stopy smáčených bot,
hledal jsem tě, volal tvé jméno,
a ozvěnou bylo dosud ticho...

Tma prší tiše, však hustě
v tichu zní tlukot srdce
naprázdno, a ještě jednou
měsíční svit leskne se v dlaních.

Zbloudilí ptáci česají vzduch
nahoru a dolů, mávají křídly
pár zbloudilých pírek snáší se na mě
do vlasů, v nichž pak uvíznou.

Víčka co dělila pravdu od snů
sama už nevědí,
co stalo se a co se jen zdálo
noc mísí se světlem...

Vítej slunce, vítej ráno