Enter To Wind - Kapitola 1. - Goodbye Julia!

Okvětní lístky sakury, paprsky slunce, měděné mříže u dvoru školy…

První školní den na střední škole, trvalo to dlouho, než jsem měl dostatek vědomostí studovat na této škole, pomyslel jsem si, tolik práce, ale přece jsem zde, na prestižní střední chlapecké škole.

Jmenuji se Souru Kaeri a konečně jsem středoškolský student, Je mi 16 let. Mám tmavě hnědé oči i vlasy a výškou nepřesáhnu 180cm. Jako málokterý teenager mám vše po čem jsem toužil - vysněnou školu, milé rodiče, dívku, téměř bezstarostný život… jen jedno mi schází… LÁSKA. Sice mám Keikoto, ale jsme spolu už od školky nejlepší kamarádi a před rokem mi vyznala lásku. Tak jsem si řekl, že to zkusíme a už spolu chodíme více jak 10 měsíců, z toho jsme se 6 měsíců neviděli, protože kvůli mé škole jsme se přestěhovali o 220km jinam… Ze snění mě probudil až cizí hlas.

"Ahoj, já jsem Yuri Naremo a myslím, že jsem s tebou ve třídě. Jak se vede?" prohodil mezi mými myšlenkami chlapec stojící vedle mě. "Jde to.." rychle jsem zareagoval, "…těší mě. Já jsem Souru Kaeri a jsem ve třídě B-1." Chlapec byl asi stejně velký jako já a měl tmavě hnědé vlasy a zelené oči. Zvonek na věžičce oznámil začátek ceremonie a všichni se rozešli na svá místa.

Na celé ceremonii jsem neviděl nikoho známého, natož povědomého, nikdo z mé bývalé školy neměl o kvalitní vzdělání zájem. I v tomto ohledu jsem byl jiný…

To já jsem měl hned jasno, chtěl jsem jen sem, nikam jinam. Žádné ale, vše jsem tomuto snu obětoval. Tady jsou všichni tak milí, to na základce tohle slovo ani neznali.

Yuri, to jméno mi znělo celou dobu v hlavě.Rozhodl jsem se za ním jít, abych si zde nepřipadal tak sám. Říkal, že se uvidíme až ve třídě, tak jsem si to namířil k hlavní budově. Musel jsem projít přes malý roztomilý parčík, byly tu 4 lavičky a 5 stromů. V dnešní horký den mohlo být ve stínu košatých korun stromů příjemně. Chtěl jsem se tu porozhlédnout, ale zastavil jsem se před kmenem jednoho ze stromů. Uviděl jsem postavu opírající se z druhé strany o kmen, která hrála na kytaru nějakou strašně smutnou melodii. Nic mi nepřipomínala, tak jsem vytušil, že je to vlastní tvorba. Tak krásná, ale tak smutná, až člověka bolí u srdce. Chlapec mě zpozoroval a přestal hrát.

"Ne, nepřestávej, bylo to moc pěkné, nechtěl jsem tě vyrušit…," můj omluvný tón v hlasu očividně nezabíral. Chlapec se postavil, podíval se směrem ke mně, držíc v ruce kytaru… Měl plavé krátké vlasy, které mu ve svěžím větru létaly do očí… Jejich barva… hnědo-modrá… takové jsem ještě neviděl. Byl vyšší než já, docela mi zaimponoval…

"Ammo…," vydal jsem ze sebe neidentifikovatelný zvuk. Chlapec se otočil a šel prostě za svým. Já tam stál jako solný sloup, "…ty jeho oči…".

"Souru!"otočím se zpět k budově. Zpoza dveří na mě mává Yuri. Pomalu zapomínám na tu osobu, která mi vyrvala dech z plic. Vstupuji s Yurim do třídy B-1. Ještě tu nikdo není, tak zabíráme svá místa. Yuri sedí jen kousek přede mnou.

Je kolem desáté a přicházejí další žáci, s kterými se seznamujeme. Všichni se zdají být milí a přátelští. V půl jedenácté do třídy vstoupí mladý pohledný muž a míří si to rovnou k tabuli…

"Jmenuji se Allan Ueri, pro vás Ueri-sensei…," říká již s úsměvem na tváři "…jsem váš nový třídní učitel a také vás budu učit matematiku, angličtinu a světovou historii." Je mi sympatický, zdá se mi i jako dobrý učitel.

"Tak nyní si projedeme seznam žáků a poté si nastíníme, co vás čeká tento školní rok…" a začal pomalu číst seznam, "…Ashima?"- "Zde." ozvalo se z první řady. Při tomto souhlasu zvedl sensei své jasně modré oči od sešitu a zkoumavým pohledem si prozkoumal žáka, se spokojeným "…hmm…" pokračoval. Tato hra se opakovala u každého jména až do…

"Fuisuri?" Nic. Ticho. Žádná odpověď. "Je přítomen Fuisuri???" zeptal se ještě jednou sensei. V tu chvíli vstoupil do třídy vysoký plavovlasý chlapec… Byl to ON, ten s tou smutnou písničkou, nemohl jsem se ubránit velmi překvapenému výrazu. Hlavou mi běželo, že je starší než já. Jak může být v prvním ročníku? Můj pohled se nedal zastavit a dotyčný ho zpozoroval. Sensei se jen ušklíbl a jist si toho, že teď svou odpověď dostane, zeptal se znovu.

"Je přítomen Killian Fuisuri?!" Ozvalo se jen souhlasné "hmm…" od nově příchozího, který si právě sedá na jediné volné místo vedle mě. "Pane Fuisuri, toto je sice soukromá škola, ale to neznamená, že si sem budete chodit, jak se vám zachce…" Sensei by pokračoval, kdyby ho nepřerušil nevinný pohled a omluva.

"Promiňte. V kanceláři ředitele měli jisté nesrovnalosti s mými údaji a já se chtě nechtě musel účastnit, moc se omlouvám, víckrát se to nestane." Učitel jen kývl hlavou a pokračoval ve čtení. Podíval jsem se směrem k jeho lavici, ale už neměl kytaru, asi si ji někde schoval. Chtěl jsem se na něj podívat, ale zarazilo mě vyvolání mého jména učitelem… "Souru Kaeri?" Řekl mé jméno celé. Proč?

"Ano?" Odpověděl jsem rychle, ale teď bylo ve třídě ticho. Uvědomil jsem si svůj omyl. "Tady, pane." Rychle jsem zamaskoval svou chybu. Učitel si toho asi ani nevšiml… Doufám. Mohl jsem tedy pokračovat, chtěl jsem se mu podívat do tváře. Teď nebo nikdy, řekl jsem si.

… UPS… Asi by bylo lepší nikdy. Jakmile jsem se na něho podíval, moje oči se střetly s jeho, bylo jasné, že on mě pozoroval první… I přesto jsem se cítil hůř já. Začal jsem rudnout… Ve zbývajícím zlomku vteřiny jsem se otočil a křečovitě hleděl na lavici. Ještě chvíli se dívat do jeho očí, tak exploduji. Teď byl problém, že jsem stále cítil jeho spalující pohled na sobě. Snažil jsem se na to nemyslet, snad se mi to jen zdá.

V ten okamžik mi na lavici přiletěl lísteček se vzkazem:

"Jsi celý rudý. Proč?- Fuisuri". Fuisuri to je on, ten jehož oči mě pohltily. Rychle odepisuji, "Nic mi není. Nestarej se". Nenápadně mu házím vzkaz zpět s nadějí, že toho snad nechá. Omyl, zanedlouho přišla odpověď, "Jsi roztomilý.  . Když toto čtu, rudnu ještě víc, on si toho samozřejmě všimne a nejen on, ale i učitel.

"Není vám něco…," na chvíli se zamyslí, "…Kaeri-kun?". Zvedám hlavu od vzkazu a hledám vhodnou odpověď.

"Sensei, není mi nějak dobře, mohl bych na chvíli na vzduch?" Ptám se a moje škála rudosti přesahuje všechny meze.

"Ano, jistě, stejně za chvíli skončíme, ale radši s vámi někoho pošlu." Podívá se do seznamu žáků. Když zvedne hlavu, zableskne se mu v očích nějaký nápad. "Prosím, ať je to Yuri!" Křičí moje mysl, ale nikdo ji neslyší…

"Tak třeba Vám nebude vadit ulít se ze zbytku hodiny, pane Fuisuri?! Co myslíte?" Zato já si myslím, že omdlím…

"Hmm" zní třídou a moje srdce skáče od ramenou k nohám. Proč s ním? Proč zrovna ON? Neznám odpověď.

Pokouším se zklidnit, více stejně zrudnout už nemůžu.

Vycházíme spolu ze třídy a jdeme po úzké chodbě ven k parčíku, kde jsme se poprvé setkali.

"Chceš si sednout?" zeptal se a já jen s pokývnutím hlavy lehce dopadám na měkkou trávu. Vzduch je tak čistý… On se opírá o lavičku naproti mně a neustále mě sleduje. Po několika minutách toho mám dost…

"Co máš se mnou za problém?" vyjel jsem na něho vztekle. On, nic jen se pousmál a otočil svou hlavu směrem k nebi. Toto ignorantské gesto mě ranilo. Sám jsem nevěděl proč.

"Dnes je tak krásně…," najednou začal, "…jako tenkrát." Při těchto slovech sklopil hlavu a v očích se mu smutně zablesklo. Přestal se usmívat a chtěl odejít. Snažil jsem se ho zadržet a proto jsem na něj zavolal…

" Co byla ta písnička co si hrál?" Zastavil se, ale neodpověděl.

"Byla tak překrásná, ale tak smutná." Pokračoval jsem, chtěl jsem ještě něco říct, ale on se otočil a zavolal…

"Goodbye Julia, ta písnička byla Goodbye Julia" a ztratil se mezi auty před branou.

"Hmm…," řekl jsem si "…Julia."