Nebeská pozornost

Jemně prší, tělo smáčí jarní déšt,
je teplý, ředěný andělskou láskou,
vnímám kapky, zvuky, teplo se zimou,
a vlhké oči boří se do mraků.

Andělská láska je jako ozvěna,
vyzveš ji, v srdci se zabydlí,
mlčíš-li, před dveřmi postává,
k zemi má sklopenou hlavu.

Již znám jeho čisté jméno,
anděla, s nímž si rozmlouvám,
toho co brání tělo tělem,
cítím ho, i dnes je nablízku
však skryt mým očím zůstává.

Jsme spojenci na tomto světě,
na Zemi, kde sobě si rovni,
svádějí nerovný boj,
již jsem si zvykl a on mlčí,
ví, kdy neplýtvat slovy.

A jak déšť zvolna smývá bolest Země,
napadá mě, usnadněme mu práci,
to co je, či bylo naše,
dejme na místo, jež tomu náleží.