Slečno, máte krásnou duši!

Zrzce v džínsách a bundě zbývá do odjezdu vlaku půl hodiny. Na bubenečské nádraží se snáší mlha. Od stánku zavoněly špekáčky. Zamířila k budce. Tak ten mizera jí řekl, že není dáma. Kdyby ji tu teď viděl, opuštěnou, jak ukusuje buřta, ze kterého stříká mastnota, a chlebem vytírá hořčici z tácku  ! Nálada pod psa. Rozešli se před týdnem. Dva roky ho oddaně milovala, žárlila k smrti, hádala se. Trýznivě se s ním rozcházela a pokořeně se usmiřovala. Nakonec ho nachytala v ateliéru s jinou. To byl konec a teď si od chlapů stoupá i v tlačenici aspoň o tři kroky dál.

Vedle ní na pultíku přistál nový tácek se špekáčkem a za ním vousáč v plášti, s výstředním širákem na vlasaté hlavě. „Smím si to sníst vedle vás, madam?" zeptal se hlubokým hlasem. „Jako každý jiný," odsekla. Ukusovala teď však poněkud decentněji.

„Dámo,'' ozval se bas vedle ní, mohl bych vám položit jednu otázku?" Teď na něj přece jen úkosem pohlédla.

„Rád bych věděl, jaký je váš názor na výtvarné umění a na malíře." V dívčiných temných očích se    
vztekle zablesklo. ,.Pane," řekla jízlivé, „vy jste mi nepoložil jednu otázku, ale dvě. Musím vám odpovědět na každou zvlášť. Tak tedy: K výtvarnému umění mám kladný vztah. K druhé otázce: Malíře nesnáším."

Dlouhán na ni několik vteřin užasle zíral, pak pokorně uznal: „Jsem buran. Promiňte.“

Posupně mlčela a dojídala kůrku chleba.

Také on vytíral tácek chlebem a rozpačitě připustil: „Když já nikdy nevím, jak mám začít." Pocítila nad ním mateřskou převahu a udělalo jí to dobře. Začala vysvětlovat: „Všichni na to jdou stejně. Skoro jako podle šablony." „To mi nedochází," přiznal se. Mrkla na nádražní hodiny, rezignovaně vzdechla. „Muži," povídá, „mají postup na získání dívky rozdělený do tří etap. První stadium zní takhle: Já jsem ten nejlepší, nejchytřejší, nejsilnější a nejspo­lehlivější chlap na světě. Druhé by se dalo nazvat asi tak: V ženách jsem se vždycky zklamal. Měl jsem prostě smůlu. Třetí fáze začíná větou jako třeba: Vy jediná mě dokážete pochopit. Pak následuje pozvání na kafe čí na víno, do divadla či na vernisáž, ale taky třeba rovnou domů."

Po chvíli dodala: „Vy, pane, jste na  začátku prvního stadia. Upozornil jste mě na to, že jste umělec, a tedy podle vás skvělý člověk. Já naproti tomu mám zkušenost, že malíři jsou nejhorší bestie pod sluncem. Sobci, bezohlední vyžírkové, věčně bez peněz. V ateliéru skoro nezatopí, modelku nutí nehybně stát i deset minut v té nejnemožnější pozici. Ani kafe pak neuvaří, natož aby podali sendvič. Když si v ateliéru necháte pikslu s vlastním kafem, příště už tam není. Protože si ji přivlastnila nějaká odbarvená čůza. On si každý výtvarník myslí, že bude jednou slavný. Má dojem, že je to pro ženskou čest i za něj platit ... Bože můj  !" zatřásla hlavou s rezavými vlasy. „Jak my jsme pitomé !"

„Chuděro malá," politoval ji vousáč. „To je katastrofa, jak se vždycky setkají lidé, co se k sobě nehodí... Kdybyste věděla, co já už od ženských zkusil ! Mojí zásluhou ona se na výstavě naparuje svým tělem, vodí si tam svou partu - to prý jsem já - vykřikuje na celou síň. I když je to akt zezadu - tak jak to může vědět, že je to zrovna ona ?... Jo, k tomu jsem jí dobrý. Před chlapy tam kroutí očima, i zadkem, kámoši pochopitelně dorážejí, vychlastají mi všechno moje víno - a ona mi pak s některým z nich zmizí."

„Nač mi to vykládáte ?" naježila se. „Co je mi po tom ?"

„Abyste věděla, že v tom zklamání nejste sama. Že máte spřízněnou duši." Díval se na ni krásnýma tmavýma očima, ale ona vykřikla: „Nic mi nevykládejte o duši  ! Já od chlapa o duši už nikdy nechci nic slyšet  !"

„A budu  !" zvolal mladík vzdorně a pateticky. „Vy, slečno, máte krásnou duši  ! A já za ní budu utíkat až na konec světa !“

Sjela po něm zničujícím pohledem
a rozběhla se k nástupišti, kam právě vjížděl její vlak. Vlající umělcův plášť ji svižně následoval.

Nastoupili do stejného vagónu. V kupé vášnivá výměna názorů pokračovala. Průvodčí je při kontrole jízdenek zastihl v družné debatě o stále aktuálním surrealismu. Jeho zásluhou zjistili, že oba jedou do Kralup.

„To je snad osud !" radoval se výtvarník. „Vy jste něco úplně  jiného ! Na vás jsem čekal celou tu dobu ! Uvidíte, že spolu dokážeme velké věci !... Vždyť to musíte cítit stejně ! Prosím vás, přijďte ! Copak ve vlaku se dá mluvit ?"

Vášnivě gestikuloval svýma krásnýma mužnýma rukama a ona si náhlé představila, jak pevně a něžně ty ruce asi dokážou obejmout. Za okny vlaku se cáry mlhy proměnily v čiročirou tmu. Odevzdaně sklonila hlavu.