Pivo-prášky, pivo-rum

Telefon zapípal, večer pozbyl scénář a tak si otevřel třetího lahváče a zapil jím dva prášky, které by měly být něco jako paralen. Ještě pořád ho bolelo v krku, možná i proto že pořád pil pivo. Slunce definitivně zapadlo za protější barák a červánky čmáraly po obloze přesně tím způsobem, který se každému tolik líbí. Díky nevšednímu světlu jakož i díky koktejlu prášků a piva atmosféra v pokoji získala určité kouzlo. To kouzlo bylo ale přeci jen slabé. Něco ho pudilo ven, nebyl to amok, neutíkal, byl klidný, ale prostě musel jít ven, protože příběhy se neodehrávají v situaci: malý pokoj, v něm sedí jeden člověk (nechce spáchat sebevraždu); a příběh je to, co každého zajímá. Zavázal si boty, scházel po schodech a přemýšlel o tom, jestli je třeba změnit smýšlení a ne místo, jak radí Seneca, anebo jestli je lepší projít labyrintem světa a pak se navrátit do ráje svého srdce. Jako by to snad nebylo jedno. Ulice byly plné lidí lhostejných jako milenci ze zvyku, jako milenci z nedorozumění, lhostejných jako on sám. Lhostejnost může vzniknout různými způsoby. Třeba tak, když si člověk uvědomí, že mezi stavem, kdy byl nejšťastnější a stavem, kdy byl nejnešťastnější, existuje (použijme na chvíli nešťastnou tradiční metodologii společenských věd – jedině ta je opravdu nešťastná) rozdíl asi tak 5% H (Há jako Hynek, há jako hapiness, „míra souhrnné spokojenosti jednotlivce“).

Když nefunguje hapiness, tak by snad aspoň trochu mohlo fungovat tělo. „Takže bych prosil pivo-rum“. Servírka byla dobře rostlá, prsa nic moc, ale to nevadí, mezi prsa to není kdovíco a proto se to dělá hlavně v pornu. Zadek vynikající a to už je podstatnější; jestli není blbá, je splněná i druhá nutná podmínka, v konjunkci i podmínka dostačující, můžu se s ní oženit. Není blbá, byla zpátky do minuty. „Pivo-rum pro pána“. „Díky“ (kotě). Pomerančový džus po uběhnutých deseti kilometrech sice chutná líp, ale byl to Božkov a byl dobře vychlazený. V hospodě bylo celkem ordinérní osazenstvo, študáci, tátové od rodin pomrkávající po hodinkách. Žádní alkáči, ti už asi do hospod nechodí. Nevadí, vždycky jsem chtěl být jako poslední Mohykán.  Po druhé rundě se večer začal slibně rozjíždět. „Vypadáte, jako když někoho hledáte“. „Jo, sebe. A taky tebe.“ Nekecal jsem, mám v sobě poslední dobou dost velkej zmatek a taky vím, že hapiness by bylo ráno zase úplně stejný, ale brát tu holku zezadu opřenou o moje parádní nový křeslo nebo taky o bar jen tak s vyhrnutou sukní, to bych byl kurva lucky. „Aha, myslela jsem, že tady na někoho čekáte“. Odešla á la utřel nos, no nevadí, vím přece už dávno, že nemám ksicht na to, abych sbalil úplně každou holku.

Jáchyme, hoď ho do stroje je nejlepší film všech dob a já jsem si řekl, šerife, změníme lokál. Šel jsem do další hospody a doufal, že tam na mně konečně promluví Svědomí, Osud nebo aspoň Vášeň. Těsně vedle, promluvil na mně plešatý vrchní. Ale aspoň jsem věděl co odpovědět.  Hosty lokálu jsem už moc nevnímal. Rum byl v téhle hospodě teplejší a mně už bylo tak nějak tepleji u srdce. Byl jsem už i docela rád, že tu není sexy servírka obligátně k balení, protože jsem cítil, že by mi už tak moc nešlo mluvit. V téhle té jediné chvíli jsem byl dokonce rád, že na mně doma v posteli nečeká nikdo, kdo by mně ze spaní objal  a políbil, protože to by byla chudák holka.

Vrátil jsem se do pokoje a měl jsem celkem jasno v tom, co mě před dvěma hodinama chybělo, když jsem čtenáře lákal na existenciální puzení jít ven, na metaforu hledání. Byly to čtyři rumy a čtyři piva.

Jasně, sex je lepší v počtu vyšším než jeden. Ale chlastat se dá dobře i v počtu jeden. Stejně tak přemýšlet. Když si ale uvědomíte, jak často se tyhle tři funkce vyskytují pohromadě, protože ty poslední dvě zpravidla slouží té první, je namístě zkusit ty tři užitkové funkce zvážit a agregovat. Výsledek je nesmírně provokativní. Ale ne dost na to, aby vybočil z intervalu (-5% H, + 5% H).