Jen, ať houpeš se na vlnách

Dostal jsem loďku. Plachetnici, umístěnou v láhvi se dvěma dřevěnými podstavci, suvenýr od rodičů, kteří se právě vrátili z Kréty. Vlepili mi oba pusu na tvář a dál už si mě nevšímali, tedy ne tak docela -  byli naprosto přeplněni zážitky z cestování. Byl to přeci jen jejich první výlet za hranice, vysněná dovolená, šetřili dlouho a jeli sem společně oslavit výročí svatby.

Nevnímal jsem ani matčino vyprávění o večerech strávených v ,,naprosto kouzelných ulicích města,, , ani otcovi poučky na téma historie minojských civilizací. Příběh zvířete zavřeného v labyrintu jsem znal, navíc hlavu rodiny doplňoval můj bratr, veliký nadšenec Waltariho děl, v jehož kníhách leccos pochytil. Já se dál zabýval svým novým dárkem a když se do kuchyně přimotala navíc ještě halekající babička, která se tu o nás po celou dobu starala, rozhodl jsem se vyklidit pole. Měl jsem přece jen jiný zájem.

V pokoji jsem rozsvítil noční lampičku a začal se přehrabovat v šuplících, kde jsem našel atlas. Pak jsem se vplížil do bratrova útočiště a sundal z poličky glóbus. Vím ,že kdyby mě tu objevil, byla by z toho zase hrozná scéna. Ale přeci jen jsem to udělal, pro jistotu, ta zmenšenina reálného světa by se mohla hodit.

Kromě toho, že jsem si vybavil, že Kréta je součástí Řecka, jsem o ní nevěděl zhola nic. Byl jsem přece jen malý klučina, který navíc ještě hodiny zeměpisu mnohokrát prospal. Jestli jsme vlastně v té době tento předmět měli, určitě ne - má paměť už neslouží tak dobře. Pomohl mi rejstřík a veliká obrázková sekce uprostřed knihy. Když jsem uviděl tu krajinu na  fotografiích, pocítil jsem náhle ohromnou lítost. Takovou tu dětskou materialistickou solidaritu. Smutně jsem se podíval na loď uzavřenou uprostřed skla a měl chuť rozbít ho a ubohou plachetnici osvobodit ze sevření toho průhledného čehosi a vrátit jí zpátky do její rodné domoviny. Avšak zároveň se tu objevil strach z toho, co by na takový čin asi řekla maminka. Tak zatím jen pokládám věc k řešení na pracovní desku.

Po krátkém přemýšlení, mě ale napadne spásná myšlenka. Kolikrát už jsem slyšel, že se potoky vlévají do řek a ty následně do moří? Kolikrát jen? A tak znovu vytahuji uklizené pomůcky a dávám se do výzkumu. Ve vesnici jeden příhodný potůček máme. Jde to z tuha i za pomoci lupy, ve čtení jsem také nebýval zrovna přeborník. Následuje další zklamání, pro dítě tak bolestné. Vidím, že cesta ke krétskému moři je poměrně přímá, ale zase si uvědomuji, že má loďka narazí po cestě na nezpočet překážek. Co když jí smete jiná větší loď? Co když špatně zahne, když nevlastní kormidelníka? V hlavě mi ještě po několik dní a nocí létaly různé varianty řešení, například poslat ji v letadlovém zavazadlovém prostoru či podstrčit ji kamarádům, až tam někdy zamíří. Avšak zdálo se mi to nemožné, nejen, že mí spolužáci do této země nikdy v době našeho dětství nezamířili, ale navíc jsem v okolí někoho, komu bych skutečně důvěřoval pro splnění takového úkolu, neměl. Selhaly i všechny ostatní návrhy,a tak jsem to vzdal. Loďka položená na poličce nad postelí mi sice nedala spát, ale časem jsem už na ni tolik nemyslel a když se v průběhu stěhování ztratila, úplně jsem na ní i na celý tento příběh, zapomněl…

Nevím, však, jestli to byla náhoda, či mě volání prastaré myšlenky uvnitř v mé hlavě tak trochu navedlo, ale skončil jsem na vysoké škole, kde jsem studoval řecký jazyk společně s řeckou kulturou. Dnes tady na krétském ostrově, stojím strnulý s nohama zabořenýma po kolena ve vodě, a i když jsem zde sice pracovně a ne se svou milou po vzoru svého otce,  na dlaních mám položenou tu malou lahvičku se znovunalezeným pokladem, který jsem objevil těsně před svou cestou ve staré dřevěné truhle v komoře mezi hromadou šatstva a ostatních všemožných nesmyslů. Nemohl jsem jí tam nechat. I když se nepovažuji za snílka a romantika, nějaké vnitřní pohnutí mě přimnělo vzít jí sem a naplnit tak starý dětský sen. Něžně se s ní loučím. Přece jen mi je stále něčím blízká. Pak lámu hrdlo flašky, nechtíc si poraním ruku a tak kapky krve stékají po mojí družce. Za cenu svobody se vždy usí přinášet oběti... Stavím jí na vodu, ale je jisté, že se potopí, bojovala však statečně. Ať jí tedy unášejí vlny a  můj život, ať klidně plyne dál…