Anděl

 

 

Slunce zapadalo za vrcholky stromů tmavého lesa. Intenzita slunečního světla slábla, stejně jako teplota krajiny. Paprsky, které ještě dopadaly na tvrdou zem, mizely…Od západu se zvedal studený vítr a rozkolébal koruny jehličnanů. Rozhoupával stromy lesa do rytmu… Bylo to temné místo, do kterého se málokdo odvážil vstoupit. Po západu slunce se tam pohybovaly tajemné stíny, strašlivý řev vycházel z černých zákoutí a roklin. Panovala zde tma… hustá tma bez konce.Kameny na bahnitých stezkách si šeptaly, listí šustilo a voda v tryskajících pramenech byla do červeného nádechu. Nebezpečné místo plné nástrah a divoké zvěře lačnící po lidské krvi.

 

Přesto se našla jedna osoba, která měla tu odvahu překročit hranice do tohoto pekla. Pomalu procházela mezi hnijícími a rozpadajícími stromy, bosými nohami opatrně našlapovala na hrubou vrstvu listí. Zmateně se kolem sebe rozhlížela a naslouchala všem záhadným zvukům, jež vydával les.

 

Byla to dívka nevinné tváře anděla, jemných rysů a kaštanově hnědých vlasů, které ji sahaly k pasu. Na sobě měla dlouhé letní bílé šaty, jejichž spodní lemy se špinily bahnem a spadlým listím. Byla odhodlaná dojít na smluvené místo, aniž by jedinkrát zaváhala. Věřila tomu, že v tomhle lese není žádné monstrum, které zabíjí nezvané hosty, že jsou to výmysly lidské fantazie.

 

Kráčela šedým místem, jako ztracená v mlze, vítr ji divoce čechral uhlazené vlasy. Ve vzduchu cítila strach a obavy. Zahnala svou nejistotu, do nejhlubšího místa v svém srdci. Ale začala jí být zima. Vítr studený jako led a ještě chlad od země.Po několika minutách si uvědomila, že už stoupá do kopce. Ohlédla se za sebe, protože tady cítila přítomnost ještě někoho dalšího. Zbystřila i v té tmě, že se v ní pohybuje stín. Zrychlil se jí dech a hruď se ji napnula. Zelenýma očima zkoumala krajinu… Možná to byl jenom přelud, halucinace… Nic tam nebylo…

 

Otočila se, že bude pokračovat dál ve své cestě, aby došla ke skálám, však hned do něčeho tvrdého narazila. Ztrácela rovnováhu a padala dozadu, když ji něco neznámého chytilo za paže, a tak zabránilo jejímu pádu do hlíny. Neznámá osoba měla velmi silný stisk, který dívce působil bolest. Jakoby se ji ostnatý drát zařezával do kůže…Přitáhl si dívku k sobě, byl to muž, jak odhadovala podle rysů obličeje a silné stavby těla. Muž v černém plášti s kápí, takže mu nebylo vidět do obličeje. Mohla zahlédnout jenom jeho pevně sevřené rty… Zbytek zůstávalo utajeno pod hrubou látkou nebo v jejím stínu.

 

Mlčela, jen se překvapeně dívala na záhadného muže před sebe, srdce ji bušilo jako splašené, ale necítila strach. Bylo v tom něco, co ji k němu přitahovalo… touha, zaujatost, tajemnost…

 

Neznámý dívce nabídl svou ruku, kterou dívka přijala a nechala se odvést z tohoto místa. Pomáhal ji nahoru do kopce, šel tak jistě, až to dívku překvapovalo. Krajinu musel znát velmi dobře, i v té tmě… Pohyboval se lehce a bez zaváhání…

 

Spoutával ji, ne po fyzické stránce, ale po psychické. Zmocňoval se její mysli i těla. Něčím ji musel omámit… Měl ji ve své moci, podléhala mu… Neznámý se zastavil až na místě, kde se všude po zemi plazila hustá šedá mlha, občas šlo zahlédnout štíhlý kmen borovice… Oba dva slyšeli zavití vlka a následující jeho štěkot… Dívka se podívala nahoru, na noční oblohu, která byla tak černá a zároveň jasná, poseta zářícími hvězdami…

 

Když se opět podívala na ústa toho neznámého, jeho obličej byl odhalen… Dlouhé černé vlasy mu vlály ve větru, šedé oči mu svítily neuhasitelným plamenem… Jeho oči dívku uchvátily. Jeho ruka se přesunula na její šíji a odhrnul ji vlasy… O několik okamžiků ucítila jeho horké rty na své bílé kůži… Jak se ji dotýká, jak kloužou jeho zuby po její pokožce… Jak se zastavují, jak se ji zakousávaji do krku. Jak ji působí bolest a slast zároveň…Zamotala se ji hlava… Prudce se nadechla a do očí ji vstoupily slzy… Vnímala, jak ji po šíjí stéká její krev… ve dvou pramíncích… jak se rudé cestičky prodlužují, jako dva hadi se proplétaly, až k hrudi, k ňadrům… Zrak se ji zaostřil a pohlédla na neznámého nenávistně… roztouženě, ale zběsile…

 

Usmál se na ní, ďábelský pohled šedých očích plné vášně…Její oči ztemněly, a ústa se ji otevřela křikem…

 

Neznámému po bradě stékala její krev, díval se na ni roztoužen, jak se její šat barví vzácnou kapalinou jejího těla… nenasytná vášeň jej ovládala…vášeň, kterou způsobila její sladká krev…

 

Přitiskl ji k sobě, měl ji podřízenou… Cítil, jak slábne, jak se mu nedokáže ubránit… Ustupovala před ním, zatímco on ji ukazoval své ostré zuby, jakoby ještě toužil dále… dále po její krvi… Skláněl se nad ní a jeho ruce si ji tiskly k sobě…

 

„Jsi jako anděl,“ promluvil poprvé neznámý muž hlubokým hlasem plným upřímnosti… „Tak roztáhni křídla a leť!“

 

Odstrčil ji od sebe, dívce se ztratila půda pod nohami a padala do propasti…

 

… čas plynul… všechno ustalo… neznámý muž zmizel… dívka ležela na dně propasti mrtvá… a z nebe padalo bělostné pírko…