Písmák Tvá pýcha
Pokřivená tvár skutečnosti
(s pláčem)
rozbila zrcadlo upřímnosti
(mečem)
Žena v zajetí techniky
Minulost
„Buď světlo. “ pravil Bůh prvního dne po dokončení nebe a země.
Druhého dne se znebe odděluje voda. Třetího dne zvod vystupuje země, na níž se zazelenají stromy a rostliny.
Zpověď přesýpacích hodin
Malá čtvercová místnost sdřeveným stolem a rozviklanou židlí uprostřed. Jedno okno, dveře srezavou klikou. Nic víc. Ticho vyplňuje prázdnotu, stává se součástí pološera.
Deník veverčáka - první zápis
Něco zhistorie…
Zkapsy prapra(…)dědečka Burunduka I.
Proč mají burunduci pět pruhů
Kdysi dávno, velmi dávno pořádala zvířata velkou poradu o tom, zda má být stále jen den a nebo noc. Po dlouhé a vášnivé diskusi začal náhle jeden burunduk zpívat: "Svět má být světlý, proto musí být den". Medvěd, který zastával noc začal mručet: "Svět má být temný, proto musí být noc".
Upozornění
Srdce k Tobě promlouvá a Ti káže,
Ty ho přesto neposloucháš.
Zamysli se nad tím,
protože až Tvá hvězda na obloze zhasne,
Stín smrti
…Bylo to místo plné záhad. Rozlehlá louka se zelenou trávou, pokrytá všemožnými rostlinami, však bez zvířat a ptactva… Kživotu se tohle místo probouzelo tehdy, když ohnivý kotouč zapadl a vládla temnota… Když nastala tma, bylo slyšet, jak země dýchá, jak se po zemi něco plazí… Byly to steny, které se šířily krajinou, bylo to utrpení a strach… Mezi stébly trávy se něco plazilo… Vjasných pramíncích zkopce dolů křece, jejíž vody nebyly klidné…
…Měsíc vyšel zpoza šedivých načechraných mraků a ozářil místo, vkterém zaznamenal pohyb. Svým svitem jakoby chtěl ozářit cestu, po níž šla mladá dívka bledé tváře a bílých vlajících šatů. Dlouhé černé vlasy měla pod ramena a oči smaragdově zelené, které ji i vté tmě svítily…
…Procházela tmou a místem jako ve snu, beze strachu, bez jakýkoliv emocí či pocitů… Byla jako tělo bez duše, jenom jako obyčejná lidská schránka… Měsíc zvýšil svou intenzitu svitu a šlo rozeznávat, jak na tvrdé zemi něco leží… Mračna se roztrhla a více světla dopadlo na zem… Byli to mrtví vojáci… Stovky a tisíce mrtvých vojáků ležících na zemi ve kalužích krve…
…S každým jejím krokem se ozval bolestný výkřik, hluk, řinčení zbraní… Duchové vojáků se probouzeli a pozorovali dívku sjiskrami vočích… Jejich hlasy byly temné, připomínaly šumění, stupňovaná směsice hlasů…
Hlas strachu
Hlas strachu
…Temně šedivá obloha, světlo bylo zastřeno a padla lehká mlha. Mlha, jež se plazila kolem kmenů stromů a dodávala jim tajemného nádechu. Foukal studený vítr, který si pohrával skorunami stromů a rozhoupával holé větve…
…Tohle si ještě pamatovala… Pamatovala si, jak se ji ty větve snažily polapit, chytit a spoutat, jak byly doslova nepříčetné. Dvě černé vrány jí proletěly nad hlavou a hlasitě zakrákaly.
Anděl
Slunce zapadalo za vrcholky stromů tmavého lesa. Intenzita slunečního světla slábla, stejně jako teplota krajiny. Paprsky, které ještě dopadaly na tvrdou zem, mizely…Od západu se zvedal studený vítr a rozkolébal koruny jehličnanů. Rozhoupával stromy lesa do rytmu… Bylo to temné místo, do kterého se málokdo odvážil vstoupit.