Dopis

Milý…                                                                                                     

…milá? Milovaný… milovaná? Jediný… celý světe? Tobě… všem zamilovaným?

Je krásný den. Všude okolo mě se začíná probouzet život k žití, jaro je teprve na začátku své lidmi vymezené tříměsíční pouti- a přesto mám pocit, že je teplý zářijový den a Příroda je v plné síle. Ona je zatím jen křehké tělíčko potřebující hladivé dotyky větru, teplo slunečních paprsků a lásku našich srdcí.

Chci Ti být blíž, tak jsem se rozhodla sledovat to procitání ze zimního snu. Teď sedím u Svitávky, na naší zídce pod tím jasanem- pamatuješ? Blok na kolenou, opřená zády o hladkou kůru „patrona naší lásky“, potok bublá, větve šustí a voní stejně jako tehdy. Přesto nevidím tolik barev a tak jasné odstíny, které jsem viděla s Tebou. Voda je stejně teplá, ale teď mě studí jako ledová slova. Vlnky omývají kotníky stejně, ale už se s nimi nelaskají, ale bodají je a řežou jako břitvy.

Zvláštní. Říkala jsem si, jak snadné bude přenést své myšlenky na papír, když budu v náručí takového opatrovatele, jako je Příroda. Ale mnohem lépe bych je vylíčila Tobě, bez pomoci tužky, v Tvém náručí. Jako tehdy.. Ač to popírá tu „všeobecnou pravdu“ (v kterou nevěřím), mnohem raději o sobě a svých nejniternějších pocitech mluvím tváří v tvář. Zadrhává se mi hlas, věty nejsou ucelené a máš problém se v nich vyznat, ve zpocených dlaních žmoulám poslední kapesník… přesto přese všecko dávám přednost ústnímu vyjádření. Přemýšlím, proč?? Snad se mi zdají mé myšlenky vystavené světu v celé své nahosti zranitelné, křehké, neschopné ubránit se útoku..? Snad, když je vidím na papíře, relativně srovnané, uvědomím si je ještě intenzivněji- a pak se jich bojím..? Copak je pro mě lepší žít ve zmatku, než mít ve všem jasno? Je to proto, že pak můžu svůj neúspěch či bolest svést na neuspořádanost názorů díky svému nízkému a nejistému věku- čili prostý alibismus? Kdežto slovo… zformuluješ trochu vzduchu do tvaru s obroušenými hranami, vybarveného nejkrásnějšími barvami a vypustíš ho ven. Jen tak, lehce. A když se Ti třeba nepovede správně tu nehmotnou hmotu upravit, prostě je pryč, už se nevrátí, třeba toho druhého minula… jenže… nesprávně vyřčené také může nadělat pěknou paseku... sám to víš.

Možná si říkáš, proč Ti píšu. Vždyť už jsme se neviděli dlouhý čas. (To je ale relativní. Jak dlouhá je hodina pro člověka čekajícího v mrazu na autobus a jak pro pár milenců, kteří budou za hodinu rozděleni…) Vidíš, přesto pořád zabíráš dost podstatnou část mého každého dne, celý život. Každá maličkost- slovo, zvuk, barva, rys v tváři, reklama ve výloze, písnička v rádiu; každá z těchto drobností mi připomene Tebe a čas, kdy jsme byli spolu. Tak dlouhý, ale přitom tak moc krátký!! Co je to několik let oproti věčnosti!

Všechno to začalo ve vlaku. Snažila jsem se nevěnovat Tvým provokativním úsměvům příliš pozornosti (vždyť jsem taky nebyla jediná, na koho jsi se pořád zubil). A pak takové průhledné dvojsmysly! S těmi jsi mě kolikrát uváděl do rozpaků („Mohla bych se podívat na ten přívěsek?“ „Mohla.“ „A mohl by jsi si ho sundat?“ „Hmm, já myslel, že se ke mně nahneš blíž..“- a ublížený pohled). Ano, ublížené pohledy- plné různých významů!! To jsem na Tobě nesnášela, a přitom tak milovala! Připadala jsem si pak jak malá holka, ovládaná Tvými nitkami. Samé rozpory, opaky, kontrasty! Celý život.

Nebo jak jsi mě vždycky rozesmál „nevinnou“ poznámkou. Pokaždé, když jsem viděla, jak se ke mně blížíš z druhé strany náměstí, musela jsem se začít usmívat. I když mě to zároveň bolelo, stejně jako „nevinné“ doteky pod stolem. Tajné, a přitom tak moc předvídatelné a okaté. Dětské, ale rozehrávající každičkou, i tu nejskrytější nitku v mém těle.

A nikdy bych nevěřila, jak krásně může znít falešný zpěv. I když neumíš vyladit každý tón, obmotával jsi mě, (vždy pragmaticky a racionálně myslící bytost!!!) hedvábným ostnatým lanem melodie a citů. Jméno? Zamilování.. pobláznění.. šílenství.. slabost.. touha.. bezpečí.. nejistota.. bezmoc.. a já se nebránila. Jen se otáčela dokola, abys neměl s tím polapením takovou práci.

A teď jsi pryč. Já tu zůstala. Opřená o strom, pod zapadajícím sluncem, s blokem v klíně. Vedle sebe natrhanou kytičku sedmikrásek. Už je mi chladno, a tak se s Tebou rozloučím. Bohužel už mě nedokáže zahřát vzpomínka na Tebe, jako dřív. Ne proto, že by nebyla stále tak horká. Čas je ale krutý nepřítel, a snaží se ten plamínek uhasit aspoň zvenčí- slábnutím svalů, všemi mými dny vyrytými do rukou a tváře, pověstné stopy času. Naštěstí jsi byl takový, jaký jsi byl, a já ten plamínek mohu živit vzpomínkami na Tebe.

Seberu svazeček sedmikrásek, vytrhnu list a půjdu Tě navštívit- jako každý týden, desítky let. Vyměnit chudobky, prozářit Tvé oči, v duchu  Tě obejmout, těšit se na Tebe..

Dnes je mimořádně krásný den, a já za Tebou brzy přijedu vlakem. A budu se usmívat..

                                  Líbá Tě, Tvá.