Poslední sloka

     Tochihuitzin psal svůj odkaz. Zabrán do díla nevnímal ani šero, které již pohltilo jeho dům. Nezapálil si svíčku, aby viděl. Natož, že by pomýšlel na spánek. Svou práci nehodlal odložit. Vždyť zítra, již může být pozdě.

To zanechal řečený Tochihuitzin

Narodil jsem se, abych viděl,

Narodil jsem se, abych cítil a slyšel,

Narodil jsem se, abych žil a měl sny.

Tak i každý z mého národa.

Neb nerodí se člověk, aby otrokem byl.

Každý jehož bohové ze země stvoří,

Hledá svou cestu.

     Na jeho dveře někdo zaklepal. Tochihuitzin se polekal, ale uvědomil si, že je zbytečně přestrašený. Kdyby bylo město pod útokem, jistě by se nepřítel neobtěžoval klepáním.

„Ano?“ Snažil se, aby jeho hlas znělo pevně a jistě. Dveře se otevřely.

„To jsem já.“ Řekl muž, jehož tvář dosud ukrývala tma. Tochihuitzin poznal přítele Coyolchiuhquina podle hlasu. Byl rád, že přišel. Uklidnilo to jeho mysl.

„Co děláš Tochu? Měl by ses připravovat. Ti Cizí brzo přijdou.“ Šeptal bázlivě Coyon.

„Proč šeptáš, Coyone?“ Zeptal se Tochu, aby v něm vzbudil odvahu.

„Mám strach, Tochu! Cizí nejsou lidé. Nejsou to ani bozi, jak se někteří domnívají. Ale jsou to zlé zvířata. Před nimi nejsme nikde ukryti!“

Tochu věděl, že jeho přítel mluví pravdu. Každý moudrý člověk věděl, že dny Lidí jsou sečteny.

„Nepřeháněj, Coyone!“ Okřikl ho Tochu. Ale hlas se mu zlomil.

„Nejsme válečníci, Tochu. Jsme mužové slov ne činů.“ Tochu pokýval hlavou. Coyonova slova mu připomněla jeho práci. Začal zase psát.

„Nech to být, příteli. Už to nebude mít kdo číst.“ Tochu se zarazil, ale jeho přesvědčení bylo jiné.

„Mám tedy vzít do ruky kopí? Je to snad méně marná smrt? Jít proti Cizím nad kterými nezvítězíme. To co držím je moje zbraň! Válečníci zemřou s kopím v ruce. Já chci zemřít také tak - jak jsem žil.“

„Tvá slova jsou pravdivá.“ Řekl uznal Coyon, mírně se usmál a sklonil hlavu. „Dovol mi ať ti tedy pomohu.“

Tochu se na něj také usmál. Ač se blížila jejich smrt jejich srdce byla naplněna štěstím.

Kdo máš žít smiř se s životem!

Kdo máš zemřít zemři šťastný!

Kdy skončí tvá pouť ti zvolí bohové,

Jak skončí tvá pouť zvol ty!

Zda v hanbě a smutku,

Nebo s hlavou mužně vzpřímenou.

Usměj se smrti do očí!

Že ty se jí nebojíš,

Ať ona bojí se tebe.

Tvé srdce, když probodne,

Z něj oslepí ji světlo odvahy.

Když žil si jako muž,

Zemři tak!

Když žil jsi zbaběle,

Zemři jako muž!

Já, Tochihuitzin

Já, Coyolchiuhquin

Stojíme na pokraji věku,

Nad propastí do níž se naše časy hroutí.

Tma pohltila dům…

     Tochu a Coyon zapomněli na svět kolem. Jako přízraky ze snu k nim doléhal křik, pláč a ryk boje zvenčí. Výstřely, záblesky a výbuchy. Pyramida bortící se pod ohněm Cizích. Ulice skropené krví Lidí. Museli dokončit své dílo. Tak bylo jim dáno bohy. Ba ne, tak bylo jim dáno jejich srdci.

„Už nám zbývá jen poslední sloka, Příteli.“ Usmál se Tochu na Coyona.

„Mluvíš o básni nebo o nás, Tochu?“ Oba se začali smát. Vyměnily si významné pohledy a ponořili se do poslední slov, aby uzavřeli svou kapitolu dějin.

Toto zanechal řečený Tochihuitzin

Toto zanechal řečený Coyolchiuhquin

Ať už v lidech je černý mrak,

A jejich těla se změní v prach a popel.

Nakonec vždy vyroste tu zelená tráva,

A déšť bude na ni dopadat.

Jedni odejdou a přijdou jiní,

Svět se stokrát promění.

Není proč plakat a sypat popel na hlavu,

Neb i nejtemnějším mrakem,

Nakonec prosvitne paprsek slunce.