Políbená múza

     Ležel jsem v posteli a díval se na prázdný strop. V moji hlavě se tlačily nesmyslné myšlenky. S tím se musí něco udělat! Nesnáším ten pocit, kterému se říká mít hlavu jako škopek. Chvíli jsem chytal jednu myšlenku po druhé a hledal takovou, která by za něco stála. Po několika minutách mě pátrání omrzelo a zklamání z neúspěchu mě začalo dopalovat. To nejlepší co jsem v tom klubku hovadin nalezl bylo: „Měl bych vymalovat strop.“

    K čertu! Hodinu člověk sedí u klávesnice a kouše si nehty jako by pod nimi nebyla špína, ale náměty na romány. Raděj jsem to vzdal a šel si lehnout. Když mám takhle mizernou náladu je nejlepší to zaspat.

     Kdybych tak jenom nespal celý den v práci. To bych teď určitě nemusel počítat mouchy a mohlo se mi něco zajímavého zdát. Někdy jsou sny lepší, než nudná realita. Člověk je ve světě kde se pořád něco napínavého děje. Co na tom, že není tak úplně skutečný. A co je vlastně skutečnost?

     Nořil jsem se do takových chorých úvah a rýpal se v nich jako zedník v maltě. Nebo možná zahradník v hnoji? Jo to je lepší. Už jsem se chystal okopávat další záhonek, když najednou jsem si všiml zatraceně pěkné ženské přímo před sebou! Taková věc i zarytého( všimněte si té slovní hříčky) ano i v hnoji zarytého zahradníka dokáže vytrhnout od práce. Zahodil jsem lopatu, nebo čím jsem se to vrtal v hnoji a začal se soustředit na něco podstatně rozkošnějšího.

     Tak pěknou blondýnu jsem neviděl už hodně dlouho. Sladké křivky. Dlouhé plavé vlasy splývající na záda a ramena. Nohy! Štíhle a pevné jako sloupy z alabastru čnící snad až do nebes. Andělská tvářička. A potěš oko! Jediné co měla na sobě, byl podivný, bledě modrý, zřejmě hedvábný, šátek ovázaný kolem těla. Moc toho nezakrýval a hlavně byl celkem půvabně průsvitný.

    „Ahoj.“ Řekl jsem a mrknul na ni. Taky na mě mrkla, ale neřekla nic. Je němá? Pomyslel jsem si. A co tady vůbec dělá? Copak jsem nezamkl dveře? No co! Vyhazovat ji rozhodně nebudu.

     Přivinula se k posteli a sklonila se nade mnou. Závoj jejich zlatých vlasu se mi spustil před obličejem jako opona. Asi už jsem tušil co bude dál. Co taky jiného může múza udělat, než vás políbit. Na to jsem čekal velice dlouho, taky jsem nehodlal jí to nechat odfláknout. Trochu mě naštvala mrška, tak dlouho se neukázat. Nehty už jsem měl kvůli tomu ohlodané málem do krve. Řekl jsem si, že jí to tak hladce neprojde.

     Naklonila se pomalu blíž a já pochopil, že chce vše odbýt polibkem na čelo. Tak to ne, kotě!

     Jemně jsem ji chytil za temeno hlavy a nasměroval její rty ke svým. Setkali se! Bylo to jako výbuch a já doufal, že nikdy neskončí. Že ten požár nevyhasne. Chtěl jsem víc. Objal jsem její štíhlé tělo a opatrně ji stáhl k sobě do postele. Někdo zhasnul světlo. Milovali jsme se celou noc. Nikdy jsem nezažil takovou krásu. Cítil jsem se jako znovuzrozený. Jako když po úmorné cestě pouští skočíš do průzračné, ledové vody. Nevíš jestli ještě žiješ, nebo jsi v nebi, v jiném světě. V tom krásném snu, který je tak živý a intenzivní jako bolest. Tisíc nožů, které způsobují neskutečnou rozkoš a každý z nich je pronikavou myšlenkou, jež se zabodne hluboko do mysli, hluboko do srdce.

     Když jsem se ráno probudil, děkoval jsem Bohu, že je moje múza stále tam. Neutekla, nezmizela jako to múzy dělají. A má mysl! Byla jako horské jezero. Takové jako na fotografiích z velehor v Asii, kde se svět odráží jako na přesném obraze, jako v zrcadle. Taková bylo mé nitro. Dokonale čisté a každá myšlenka byla velkolepou a měla kontury tak jasné jako ostří japonského meče.

     Toužil jsem vstát a jít psát a skládat. Bylo toho tolik co jsem chtěl říct. Ale když jsem se zvedal, zarazil jsem se. Podíval jsem se na svou spící múzu a zase si lehl. Pohladil jsem ji ve vlasech a objal. Teď jsou tu důležitější věci - než mé psaní!