Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Do Nárie přijeli kupci a jeden přinesl králi dopis. To není tak divné, to se tak někdy stane, že přijde dopis, ale tenhle byl dost zvláštní. Bylo to totiž vyhlášení války! Vždyť tady se nedá nic vybojovat. Několik polí, pár domů, jinak nic. Andy se na něj chvíli nevěřícně díval, pak ho položil na stůl, zavrtěl hlavou, pak se zamyslel, pak odešel do kovárny a začal kovat zbraně. Neměl sice ani ponětí, jak má takový meč nebo kopí vypadat, ale našel na půdě knížku po dědečkovy, ve které byly obrázky, tak se dal do díla. Večer už se mu v kovárně začaly kupit meče, dýky i jiné zbraně nejrůznějších tvarů a velikostí, každá zaručeně unikátní, ale naprosto nepoužitelná v boji. Kupci večer odjeli, v Nárii prodali nějaké nádobí a nakoupili peří, takže všichni byli spokojení a večer se chtěli napít dobrého piva. Když ale král přišel, byl na jeho tváři smutek. Pak tu strašnou zprávu oznámil lidu. „Vyhlásili nám válku, a já neumím ukovat meč…“ a pak se rozplakal. Všichni se ho snažili uklidnit, ale večer byl naprosto pokažený. Lidé se rozešli a Andy zase zůstal sám. Tehdy se rozhodl. Vlezl do sklepa a začal se prodírat přes všechno to za léta nashromážděné harampádí do hlubin. Asi uprostřed své cesty to téměř vzdal, celý potlučený, ale když se ohlédl a viděl tu spoušť za sebou, radši šel dál. „Jestli odtud vyjdu živí, bude to zázrak!“ pomyslel si. Pak našel to co hledal. Obrovská okovaná truhla, která naprosto nezapadala ke zdejším „věcem“. Teď se pokusit ji vytáhnout ven. Když si vzpomněl, co zažil cestou sem, a že bude tu samou trasu absolvovat s obrovskou truhlou, zalil ho studený pot, ale byl odhodlán. Ráno vyšel ven ze sklepa. Kdyby neměl na hlavě korunu, těžko by jste poznali člověka, natož krále. Slovo špinavý a zmlácený dostatečně nevystihuje jeho stav. Ale truhla byla venku. Otevřel ji a zůstal jen zírat… Tedy i nyní je slovo zírat poněkud nedostačující a nevystihuje Andyho výraz. Lepší by bylo říci zůstal stát jako zkoprnělý, začal se dusit, protože zapomněl dýchat a jeho oční bulvy opustily jeho lebku směrem ven z důlků dovnitř truhly. Když se asi po půl hodině probral, pořád to tam bylo. Poklad! Největší bohatství které kdy viděl. Více než dvě stě zlatých mincí! (Ne že by to bylo nějak zvlášť moc, ale v celé Nárii nebylo nikdy tolik peněz) Věděl, že tam jsou peníze, ale tolik! A navíc jedna zlatá cihla. Odnesl truhlu do státní pokladnice. Jednalo se spíše pokladničku, navíc ještě skoro prázdnou. Veškeré státní peníze byly „nahromaděny“ v malém sudu stojícím u stěny. Andy se podíval do sudu a na dně se zalesklo šest zlaťáků a pár měďáků. Povzdechl si, ale když se podíval na truhlu, šibalsky se usmál. Začal peníze z truhly házet do sudu. „Tomu se říká zbohatnout.“ Pak vytáhl zlatou cihlu. Potěžkal ji, a řekl si, že pradědečkovu truhlu si může nechat na shromažďování takovýchto pokladů. Kdyby se nad tím hlouběji zamyslel, poznal by nesmyslnost svých myšlenek, nikdy nebude mít poklad, ale on se nezamyslel… Upustil cihlu zpátky do truhly a ozvalo se zapraskání dřeva. Andymu projel mráz po zádech a podíval se na dno truhly. Další překvapení. Ale Andy už nezkoprněl. Vzal páčidlo a začal pomalu vyštipovat dvojité dno. Když skončil, našel, kromě zlaté cihly, která to vše způsobila, taky vyleštěnou kroužkovou zbroj, krásný meč a dřevěný štít. Tomu ale padající cihla neudělala dobře a když ho Andy zvedl, rozpadl se na bezcenné kousky dřeva a kovu. Ale co se dalo dělat. Při pohledu na zbraň si ale Andy vzpomněl na válku. Oblékl si zbroj po pradědečkovy, který byl voják ( jediný v rodině ) a za své hrdinství a věrné služby dostal šlechtický titul a tenhle kousek země, pak do pochvy zasunul meč, do měšce vzal pár zlaťáků a vyšel ven. Když ho obyvatelé uviděly, nejdříve všichni vybuchly smíchem, ale pak nasadili uctivý výraz. Ale Andyho se to nedotklo. Ze stáje vyvedl svého věrného oslíka Ťunťu, kterému říkal „kůň“, zapřáhl za něj kárku, naložil na ni jím vyrobené „zbraně“ a vyrazil. Projel vesnicí s hrdostí krále ve zbroji jedoucího do války. Teď už v obyvatelích vzbuzoval obrovský respekt, protože si všichni mysleli, že se za ně jede bít. Přejel státní hranici (asi pět set kroků od jeho domu), vyjel na kopec, a v dálce před sebou uviděl město Karembi. Bylo to jen malé provinční město, ale na Nárijské poměry bylo jakékoli město obrovské. Když jel po cestě, zdejší obyvatelé nepociťovali onen respekt jako jeho poddaní a všichni se mu hlasitě smáli. Andy ale neztratil svou hrdost a ignoroval je. Je přece král?
Pokračování příště…
Tak tato povídka ve mně vyvolává samé příjemné pocity. Vidím před sebou vesnici za starých dob, kdy se držívali temné hodinky, v jednom z domů leží na válendě děda, kolem něj je shromážděna rodina, děda vypráví tak, jak to umí jen on, z kamen se pomalu line teplo...
Takovou pohodu jsem zažil naposledy asi před rokem v zimě. Tehdy tak od osmi večera až do rána vypli proud, a to v celé vesnici, takže nesvítily ani lampy v ulicích. V domě máme všechno na elektřinu, takže kromě televize, rádia a počítače nefungovaly ani přímotopy, ani čerpadlo na vodu. Všude bylo ticho a klid, ještě větší než o Vánocích. A ty hvězdy na nebi! Chvíle to příhodná pro prosté vyprávění. Tak jsme se slezly do obýváku, kde se topilo v krbu a kde bylo teplo, leželi jsme tam na zemi a otec vyprávěl, tak jak to umí jen on. Byla to jedna z těch vzácných chvilek, kdy není třeba dělat vůbec nic, a přesto to úplně stačí.
A přesně takové pocity vyvolává ve mně tato povídka.
hezké hezké, ale máš tam pár hodně křečovitých obratů, ještě to trošku připoučísni (není ta čeština skvělá?), a pozor na chyby obyvatelé uviděli, vybouchli, knížka po dědečkovi, atd....
ale dobré, těším že z toho něco bude :-)))
Písmák