Věrnost v dotyku

Inspirováno jednou diskusí

 Nikdy nezměnil místnost
tentýž krb, stejné závěsy,
netoužil po zámcích,
které se nebezpečně houpou
                                                     ve vzduchoprázdnu...

 Hodiny tikaly mu do rytmu
a neměl potřebu rozsvítit,
kde znal již každý kout,
kde proud znal dravý i vrcholky skal,
kde udolí objímal i každou stezku,
kde z blesků jen hromy vyždímal
a nebloudil a nepropadal
                                                   zoufalství...

 Věděl, že nepropadne duší,
ale právě o tu se bál,
jedno, že nevycházel ze světnice,
duší však byl v nejdivočejším hvozdě,
viděl jen modř chladné tůně
a hnědou kůru smrčí,
v níž trčí nevyřčený otazník,
co je to úlet,
co bystřina, co se valí,
co pálí, co chladí jako kra,
jež do srdce bodá,
jež jen jako pumpa slouží,
mozku, jenž citem svým se souží,

 vydán napospas - čemu?

 Snad chtíči - snad poznání,
bolesti, že šalba není pouze,
že v cizí hnízdo se nekálí,
že smyšlené není realitou,
že pero po papíře neškodné je,

 nenapáchá spoušť....

 Co je vlastně klam?

 Rozbít světnici pro jeden sen,

 zjistil, že nesdílel by ráj,

 kdyby snový za duhou si vybral svět,

 naopak, poznal, že ve světnici duše

 nalézá víc, jak stálý krb....

---