Dárek nevědomky

Znám jednoho kluka. Já jsem se s ním nikdy nebavila. Chodil k nám na základku o třídu výš, čímž se pro nás stal nedosažitelným. Vždycky jsem ho brala tak nějak neutrálně - věděla jsem, že existuje, ale neviděla jsem důvod, proč ho třeba zdravit nebo si s ním povídat... Byl to prostě Maty z devítky.

Když jsem i já nastoupila do prváku na střední, zároveň jsem začla chodit i do tanečních. Naše skupinka se střídala s druhou. Jeden pátek první my, další oni. Pokaždé jsme se sráželi mezi dveřmi, každý pátek jsme se viděli a postupně věděli, že ten nebo onen chodí do druhé skupiny. A najednou v davu vidím nějaké známé tváře! Chodí tam také pár z o rok starších deváťáků. Zaregistruju je, ale valím se s davem dále. Vždyť už si mě ani nepamatují, proč bych je měla zdravit.... Každý pátek proběhlo takovéto "střídání stráží". Až taneční skončily.

Asi měsíc na to začínal pokračovací taneční kurz. Hnedka jsem se přihlásila. Tentokrát to byla již jen jedna menší skupinka.  Postupně jsme zjistili, že tam chodí i spousta dalších "známých" z našich i vedlejších tanečních. Znovu jsme se vídali každý týden. Bylo tam daleko méně lidí. Navzájem jsme se poznali, na ulici se začínali zdravit... Stala se z nás jedna velká parta.

Většinu lidí z  "pokračovaček" to natolik chytlo, že se rozhodli pokračovat dál. Přihlásili jsme se do přípravky do tanečního klubu. Ještě menší skupinka. V přestávkách jsme si povídali, bavili se navzájem. Legrace, kamarádů dost, ale já tancovala pořád sama...  Jednou jsem tak seděla a snažila se vydýchat, když ke mně přišel Maty.
"Čáu.."
"Ahoj."
"Kde máš chlapa?"
" Ale vždyť já nikoho nemám, tancuju přeci sama..."
"Fakt? To není možný... A co ten, co s Tebou tancoval v tanečních?"
" No, tak ten s tím tak trochu fláknul.." Už se mi nechtělo dodávat, jak to bylo nefér, když mi k tomu nepodal žádný rozumný vysvětlení...
"To je debil... Takže teď  tancuješ sama?"
" No jo, co mi zbývá, praštit s tím nechci."
" No tak to se ani neopovažuj! Hele.... já Ti nějakýho partnera najdu. Slibuju. Hm?"
Usmála jsem se, věděla jsem, že to nepůjde. Zkoušela jsem snad už všechno možný...

Pár týdnů uběhlo a zase jednou takhle sedím u těch našich schodů.  Někdo mě ze zadu bouchne kartáčem do hlavy: "Ahoj."
"Ahoj."
"Našel jsem Ti partnera."
A já jen zůstala stát s otevřenou pusou.
"Víš, takovej ten malej. Chodil s Vámi do tanečních..."

...

"Takže v neděli prej přijde." povzbudivě se na mě usmál.
Dokázala jsem mu jen usměv oplatit a říct "Děkuju."
"Vždyť jsem Ti říkal, že Ti někoho najdu..." řekl, mrknul na mě a odešel tančit.
A já jen nebyla schopná slova. Jen ta představa, že bych mohla najít někoho, po kom tak strašně toužím!