Člověk s neskonalou láskou ke svému okolí

Stojí u přechodu, krok dva od silnice, celý zamyšlený. Umaštěný vlasy mu pevně svírají mozkovnu. Spodní čelist bouřlivě poletuje ze strany na stranu, nahoru a dolů. Zrcadlovky napasované až na kořen nosu vypoukle odrážejí svět kolem. Auta se mu míhají před obličejem. Vybírá si.

Skoro slyšitelně si říká: „Tohle by šlo. No, ale támhle to by bylo ještě lepší. Ne, ne, ne počkat. Támhle to je úplně nej.“ Zadívá se vášnivě směrem k plně rozjetému transitu.

„Jen škoda, že jede po druhé straně, z toho by nebyl žádná sranda.“ Uzavíra situaci.

Znovu se podívá na tu odpudivou dvojku společensky přijatelných lidiček. On fešák. Ona fešanda. Oba se smějí, šahají na sebe, zase se smějí, líbají se a zase na sebe chmatají.

Jak krásné by bylo, kdyby je ohodil cákanec krve a trhanec masa. Mohl by skočit pod nějaké rychlé auto a rozcákl by se po celém tom namlouvacím rituálu.

Usmál se. Bylo by to opravdu fajn strávené dopoledne. Viděl se jak sprška z kousků jeho těla přistává na bílé mikině té holčiny.

„Ha ha ha!“ vydal ze sebe.

Ale nic pořádně rozjetého, co by aspoň slibovalo šanci docáknout až na ten páreček nejelo. Takže nuda. Přešel ulici a vydal se do práce. Aspoň, že tam jde naposled.

Dneska je nějak přecitlivělý. Po delší době zaznamenal, že ho štve i jízda tramvají. Všechny ty opice. Tramvaj je jimi přeplněna. Nejvíc to jde poznat na všech, co za jízdy musí stát. Pokaždé, když tramvaj zrychlí nebo naopak zpomalí, se začnou houpat ze strany na stranu jako šimpanzi ve větvích.

Z pohodové projížďky se tak rázem stane pěkná fuška, protože on se přece nebude houpat. Místa k sezení jsou neoddiskutovatelně obsazená. Důchodci. Jak ty nesnáší. Nejraději by je všechny nechal sedět. Jen ať se pěkně posadí, když je to jejich smysl života. Ty tramvaje plné sedících a dokonale šťastných vrásek, jak jim říká, by jezdili po kolejích do krematorii. Z něj by vyjela jedna velká urnička. Prostě efektivnost.

Navíc mu ten nápad přišel ve všech směrech revoluční. V tramvajích by si lidi mohly sednout a nemusely by odhalovat svojí primitivnost. Hřbitovy by taky nepřetékaly. Státní pokladnu by nezatěžovaly důchody. Prostě bájo.

„Ha ha ha!“ Pobavila ho ta myšlenka.

Bohužel vrátil se nohami na zem. Rozhodl se pozorovat bábi, když vůz projížděl kolem kostela. Jedna se pokřižovala a vzdychla. Dvě jiné vzdychly, přestaly ševelivě pomlouvat známé a odvrátily se na jinou stranu. Miluje, jak kostel působí na svědomí soudružek. Je to jako když člověk posvítí ultrafialovým světlem na peníze. Každý se nějak vybarví. Mladá členky KSČ si na stáří už nejsou vůbec tak jistý soudruhy Stalinem a Gottwaldem. A začínají se bát a to se mu líbí. Cítí ten strach i přes laciné kolínské, které na sebe po ránu plácají.

Uvolnilo se místo k sezení. Rychle ho zabral a po zbytek cesty se bavil představou, že má v ruce pistoli. Ukazováček a prsteníček výhružně vytyčil do tvaru hlavně a palec poskakoval při každém výstřelu. V jeho očích držel pořádnou bouchačku a právě s ní napálil do tlusťocha sedícího před ním. Kulka zabrnkala umíráček o nadýmající se střeva nenažrance. Druhá rána ohodila všechno kolem tukem, který z ran vytékal jako když se rozbije sklenice s medem. Rozstřílel ho na sračky a cáry.

„Ha ha ha!“ Ozvalo se na celou tramvaj místo výstřelů.

Každá sranda musí jednou skončit a pro tentokrát to znamenalo výstupní stanice. Nechal špekouna špekounem a šel.

Práci zase zvládl udělat za půl hodiny. Musel obvolat jakési podniky a sladce se jich na něco zeptat. Měl to naučené a jel to jako kafemlejnek.

„Dobrý den, můžu na vás mít prosbičku? Neruším vás u obídku? Nepapáte něco? – Ne? Nic no to je mi vás líto. Potřeboval bych od vás službičkou, ale jenom takovou maličkatou...“

Ještě mu v hlavě chvíli dunělo „no puti puti puti.“ Jakmile se vzpamatoval vrátil se ke svému oblíbenému programu.

Hledat úchylky. Každý nějakou má. Všichni jsou totiž úchylné opice. V každém pořádném Českém filmu to tvrdí a je to pravda. Na jiné filmy se není třeba dívat. České řeknou kde jsi a co se kolem děje. A posledních deset let palčivě upozorňují na uchyláky. Každá pokladní v obchodě, chlápek co ti vezme vypité lahváče všichni z té své obyčejnosti zešíleli.

Jeho pozorovací akce celou problematiku jen potvrzují. Tak třeba tady v kanceláři. Černovlasá prsatá holka, normálně celkem příjemná se pustila do jabka. Nejdřív nožíkem ořeže slupku. Pak spirálovitě ohlodá dužinu jako nějakou kost a nakonec do sebe doslova nasaje i tu slupku. O to se ani nezmiňuje o tom, že nosí minisukni, obrovský výstřih a spala snad ze všemi z práce.

Chlápek v košili se musí co dvě minuty poškrábat na zátylku. Při rozhovorech s kolegy si na zátylku mačká vyrážky. A to je mu přes třicet.

Nic neušlo jeho nekompresnímu periskopu, kterým otáčel kolem dokola uprostřed obrovské kanceláře. A právě tady se mu zrodil bezvadný plán. Tyhle ženský a perferzáci potřebují pořádně vytahat za uši. Přemýšlel o plynu v klimatizaci, ale to je hnus, o bombě, ale to by se musel odstřelit a to by nebyla žádná legrace. Všechny by vzal k čertu sebou a to by ho nebavilo.

Zbývalo něco velkolepého, něco důmyslného a zničujícího. Nechce vyhladit celé lidstvo to ne. Chtěl by ale, aby všichni ti prostopášníci dostali pořádně po prdeli. Protože nemohl na nic zajímavého přijít, a mihlo se mu hlavou jen cosi o odsunu někam kde i moře zamrzá a kde by nad nimi mohl stát jako vrchní dráp a práskat je bičem přes zadky, musel se spokojit s tím, že na to jednou přijde. Ví jen to že to musí naplánovat na čtvrtek. Proč zrovna ten den? Na Nově jsou seriály, na jedničce to stojí taky za prd a o Primě se raději nevyjadřuje.

Za chvíli si jde pro posudek. Kvůli tomu se zaměstnal. Rád si o sobě pročítá ty milé žvástíky z pera nějakého pakouna v kvádru.

A už si ho volají.

„Dobrý den, moc vás tady vítám, tak vy už se s námi loučíte?“

„Ano.“

„Tak to je mi opravdu líto. Chcete určitě napsat nějaký posudek, jak jste mi to psal do mailu, viďte?“

„Ano.“

„Nemáte u sebe propisku?“

„Ne.“

„Nevadí, nevadí, já si nějakou vyštrachám. No vida, tak tady je! Co vám tam napsat? Něco pěkného samozřejmě, že ano?“

„Ano.“

„Tak to máte mít – Vzorový zaměstnanec, který pracoval více než kvalitně, v kolektivu si ho oblíbili. Svojí práci zvládal skvěle. Navíc se uvedl i jako hodný a milý člověk s neskonalou láskou ke svému okolí.“