Cesta do Opavy (a zpátky)

ještě že ten vlak vykolejil...

prolog ---

Zvon: Že já jsem radši nejel za Monikou. Kurva, na tohlenc já nemám nervy.

Romále: Je mi zima.

Celer: To je sen. Jenom sen.

Zvon: Já se asi poseru, pobleju.

Romále: Jediné pozitivum na tom je, že jsem se opět platonicky zamiloval.

Zvon chtěl skočit z mostu. Nepamatuje si to, takže nemůže sloužit. Nakonec neskočil. Zdá se, že jenom našim přičiněním. Onoho večera se ukázalo, že i neonky dělají chybu. Začalo ráno.

Romál řekl Celerovi:

„Jedem!“

A tak jsme jeli. Nejdřív jsme zazvonili na Zvonkův zvonek – Gottwald-Balhar. Zvon vylezl ve svém modrém kimonu.

Celer:

„Chcu foťák!“

Zvon:

„Pojďte dál, dáme Wacky!“

Zvon otevřel lednici, kde uzřel láhev rumu. Zdvihnul obočí a vydal blažený sten. Nakonec jel s nama.Z Hlavního nádraží 11:03. Ze Zvonařky 13:45. Jeli jsme z Hlavního. Předtím jsme ještě koupili čiabaty, psí sýr, rybo-kuřecí salát, a kotel rohlíků – semtam se sýrem,... a petku čaja. Ve vlaku vypukla slovní myšlenka.

(R: Kurva, mně je strašně blbě.)

Kdo nemohl, pil. Ale rum. Romál z počátku pivo. Starobahno.

Zvon:
„Jihoamerické domestikované zvíře.“

Romále:

„Skrývací pokrývka obličeje.“

(Z: Já su zase jak ubrus.)

Celer po půlhodině smíchu (a přemýšlení):

„Panák po valašsky.“

Nebyl to kamoš, ani kastról. Možná tak kalíšek nebo kalfas. Vítr nám rozčerpýřil vlásky, když jsme opovážili vystrčit hlavu z okna. Zvláště pak Roml.

(Z: Pikantní utopenec by nemusel být špatný. Mmmmm... za osumnáct korun. Za pětadvacet klobásečka... Je to hodně?)

Zvon věděl nejmíň. Vlastně nevěděl. Proto převážná část rumu skončila v něm. Nutno poznamenat, že pil, i když nemusel.

Zvon:

„Ostrava Sviňov, vystupujem!“

Tak jsme vystoupili. Na zahrádce na nádraží se nemohlo kouřit, ale zato tam lili vodku do oldschoolových kastrólů. Dáme nějakou konverzaci.

Celer:

„Bacha, pociajti!“

Romále:

„To je v prdeli.“

Celer:

„Romále, podej mi diář.“

Romále:

„Zitra píšu zápočet z němčiny – v osum ráno...“
Zvonec:

„Dritte Reich! Hitlerjungend! Speissekarte! Visa karte bezahlen! Romi – wo bist du?!?“

(to bylo dobré slovo – pozn. autorů)

Přišla Klejka. Zvon poznamenal cosi o samici nosorožce tuponosého v říji... se zažívacími problémy.

Celer:

„Zdar!“

Klejka:

„Dej mi napit piváčka!“

Žádné proč, žádné jak. Celer pivo, Romál pivo, Klejka pivo, Zvonec vodka, Zoelle přišla. Na hajzlu chyběla hajzlbaba. Chtělo se nám srat a museli jsme přešlapovat. (Chápeme, že tato část vypravování je poněkud dostugustózní,... ale kdoví, jestli nehraje zásadní roli.)

(R: Je mi trošku líp.)

***


V podstatě jsme chtěli jet jenom navštívit Elvírku do blázince. My zas nejsme úplně nenormální. Jasně, že člověk zažije takové ty absurdní situace – jako třeba když Celer jde nakupovat kokakolu do obchodu s textilem; nebo když uvidíte v plastové krabici mezi letákama z realitek prázdnou flašku tuzemáku; nemluvě o tom, že se dostaneme k části, kdy Zvon s Romálem a kaktusem... a bonboniérou přebíhají v Opavě vozovku. Chtěli jsme udělat Elvírce radost. Když někomu uděláte radost, máte pak radost sami.

Zvon: „Ultraegoismus!“

***


(Z: Tak a teď se napijem! C: Cože?!)

Takže jsme jeli Elefantem do Opavy. Odhlučněná okna, nerezové hajzly. Bylo to dobrý, ale Zvonovi se v tomhle vlaku nelíbilo. Celer připálil Romálovi jízdenku. Nechytlo to. Zvon připálil Romálovi jízdenku. Chytlo to. Ale jenom na chvílu. (Což je možná jeden z důvodů, proč teďka sedíme ve Studénce.) Chytlo to. Takže se dostáváme do Opavy, jsme nepatřičně vypití (ale né zas moc), rozverní (ale né zas moc), a těšíme se na Elvírku (určitě nejsme slušní). Celer, Klejka a Zoelle...

(Z: Zrovna nám přistavují vlak. Sice nevím proč, ale... R: Ale je tu pro nás.)

… vchází do hospody, Zvon a Romále taky, ale ti v zápětí odcházejí – hledat bankomat, ptát se na supermerket (lepé slečny na trolejbusové zastávce; Zvonovi se líbila – extra křída!), močit v parku a jak již jednou bylo zmíněno přebíhat s bonboniérou a kaktusem přebíhat vozovku. Zvon s Romálem vchází do hospody...

(Z: Jak se ta hospoda jsmenovala...? C: Myslivna.)

… - Elvírka tam byla.

(R: Vidíš, mohli jste tam zapojit tu historku s tím santusákem... Z: S patologem! V Ostravě! -omdlčí se- Mám pocit, že jsem chytil blechy. C: -mávnutí rukou-)

(R: Piš ju s dvojitým vé!)

(C: Jsme opravdu kusy pičí... Z: Skládka boží!)

Z kaktusu měla radost, i když byl květ přilepen lepidlem.

(Z: Což nevíme jistě!)

(C: Co zas děláš, kurva?! R: Korekční úpravu ksichtu...)

(Servírka: Ještě něco si dáte? Z: Takže já myslím,... že ještě jednou repete!)

Z bonbošky radost asi neměla.

(Z: Ačkoliv byla belgická! -zdvihá ukazováček-)

Ale měla radost z toho, že nás vidí. Snad. Uteklo to rychle.

***


Elwírka nekouří, nepije, nehulí, nejí čokoládu... a sladké vůbec! Vypadá to že se s tím vyrovnala. Narozdíl od nás. Ale jinak je to sympatická slečna. (Narozdíl od nás!) Zajímavé je, že si neustále udržuje svůj nezdolný optimismus (a půvab – i když prý přibrala. Ale zase ubere. Na rozdíl od nás.) Bylo to šťastné shledání. Škoda, že jsme se alespoň jednou nedovedli chovat jako lidi – ale seděli, sáli pivo a lihoviny a vedli blbé keci. Na rozdíl od ní. Jsme piče. Na rozdíl od ní.

(Celer v kurzívě vyprskl pivo)

Co už. Jiní nebudem. Nikdy ! ! ! Můžem k tomu říct jenom - OMG, WTF, MEGALOL, ImhoROFL, SPOK! Pan Hajdík by to shrnul do jednoho dobrého slova (bonmotu) – OČNPK (okřídlený čurák na psí kundě.) A BTW Matonoha by to shrnul – Posraná klika od kópelky.

(R: Á – hokej! C: Ježišmarja! Z: Já už su jak puk...)

***


(Teď přijde to ořechové, tak jsme dali koktejl.) Romále šel doprovodit Elwírku do pakárny. Ve vší počestnosti,... ale to nevíme jistě.

(R: Já jo... bohužel. Né - bylo to dobrý! Ale jako... bylo to dobrý... Z: Než ji stihl políbit už jí brali do kazajky. R -nasraně-: Ty jsi čurák Zvone! Okřídlený!)

Po cestě zpátky zabloudil. Samozřejmě. Nepropadl panice, alébrž zavolal. Prošel několik sídlišť a počkal až ho vyřvánějící Zvon nalezne. Povedlo se. V objetí se Zvon s Romálem dovedli do Myslivny. V hospodě jsme popili a dopili. Do plných. Barman byl dobrý člověk – ochotný, milý,... a moc to nestálo.

(Z: Je teprve čtvrtfinále?)

Bohužel nedokázal Celerovi prodat žádný upomínkový předmět. Bohuděk. Tak jsme šli na vlak. Zpátky do Ostravy. A zase jsme jeli Obligantem. Potkali jsme Carevnu a Celer a Zvon fajčili na hajzlech ve vlaku Obligant. Bylo to fajné, jen jsme nemohli otevřít okýnko. Zaulajo nás plechování a větrání, které nás udrželo v utajení, jelikož kouř nepronikl do dalších palub Obligantu. Po návratu z toalety Zvon vyprávěl svůj příběh – o hulínské kurvě... s prasama jak grapfruity. Klejka ryla. Pointa chybí. Třeba to někdy dovypráví.

(chybí vsuvky, jelikož Romále píše mobilem – mamince – s dvojitým vé) (Z: Nejradši bych mu urazil pazůry) (Romále nepochybně mamince lže. resp. nepíše)

Carevna vyprávěla sáhodlouhý vtip, který nebyl vůbec vtipný. Carevna je kamarádka Zoelle. Byla mladá jak Celer. Jak cyp.

(R: Zkurvení rusáci!)

Zapomněli jsme říct, že jsme vylezli z vlaku. Pak jsme jeli tramvají číslo 4, ale nedovezla nás do Husovic, nýbrž do centra všeho. (to je typický Tondův výraz – pozn. autorů.)

(všichni jsme si dali klobásu – v hospodě na nádraží ve Studénce. Zvon si dal vlastně pikantního utopence za osumnáct korun, na který se mu sběhla slina)

(R: Cere, vše zveš. Nemám nic. Z: Já taky. C: WTF?!)

Jsme v centru všeho. Sami s Klejkou v non-stropu u piva – opět vypuká slovní luštěnka – myšlenka. Servírka je pěkná, ale – infantilní telátko. Klejce se to líbí.

(Z: Proč se jí vlastně říká Keika? -omlčí se- … protože vypadá jak vorvaň... ačkoliv to byla kosatka... myslím.)

(Z: Keika je taky lesbička? C: Ne!)

Hráli jsme slovní luštěnku. Došli cigarety, byla to veselá věc... ale žrali jsme zemáky. Zvon byl vyslán koupit cigarety. A tak šel. Naštěstí potkal skupinu vstřícných skinheadů... a nácků.Byli to prímovní lidé,... alespoň tak to Zvon říkal. Dovedli ho k okénku, kde koupil cigarety a kde se narodil Jaroslav Nohavica.

(R: Jaromír, vole!)

Když se vrátil, tak nám to všem povyprávěl a dal si scheisse kafee a Celer z toho usnul. Byl k neprobuzení. Zkoušeli jsme to následovně.

Klejka:

„Celerku, vstávej. Musíme platit.“

Zvon:

„On nevstane.“

Klejka:

„Celere, kurva, vstávej!“

Romále:

„To je šulin.“

Ještě existují osvědčené metody, jak podobného člověka (ačkoliv o tom se dá pochybovat) přivést k životu, pomyslel si Romálen a stisknul Celerovi místo pod rypákem. Tedy podnos. Celer několikrát zakvíkl, vydal sten a převalil se na židli. Ale vstát nechtěl. Nakonec vstal; i když nechtěl – a nadával nám.

(Z: Proč zrovna naše blbá Škoda® je sponzorem planetárního hokeje? R: Když to není Warburg®, tak je to Škoda®... Z: Že jsem se vubec ptal!)

Dopotáceli jsme se ke Klejce na privát. Nikdo z nás neví, jak jsme se tam dostali, ale byli jsme tam.

(Celer se polil pivem v kurzívě)

Celer s Romálem zalehli do manželksého lože, zatímco Zvon radši leží na tvrdé zemi. Klejka na nás hodila přikrývku,... jen Zvon se přikryl stolem.


***


Tak moc jsme se chtěli dostat do Brna, až jsme ve tři ráno zalomili v Ostravě. Každý z nás měl důvod, proč se domů nevracet. A fakticky to nebyly malichernosti. A to jsme ani nejeli do teho Polska, kurva... řekl Romále. Neudržíme moč, ni myšlenku. Né, že bychom se do Brna nějak zvlášť těšili, ale museli jsme tam, tak co nám zbývalo. Nu což, stejně jsme si již sepsali ortel – Romále a Celer budou řidiči MHD a Zvon bude dole... v dole. A to jsme jenom chtěli udělat Elwírce radost.

(R: Doufám, že jo!)

Za dobrotu na žebrotu.


***

Prbuzení jako z partesu. Romále se ztěžka napřímil na loži, Celer tisknul víčka jakoby už nikdy nechtěl vidět... a Zvon se pod stolem cynicky pousmál. Klejka na nás byla hodná (až do té doby než jsme se probudili), přestože jsme žádnou vděčnost neprojevovali (kór Zvon!). Na stole bylo ovoce, chleba se sýrem, tyčinky, káva, sklepmistr a především mango! Dál to bylo jako obvykle. Pojedli jsme chleba se sýrem, mango, čaj a kafe a porušili jsme jí rodidla (nerozumim – pozn. přepisovatele).

(R: Neuznali ho! C: Keho? R: ten gól.)

Propadali jsme skepsi, depresi a do Stodolní jsme se stejně nepodívali. Koupili jsme si lístky, abychom se vyhnuli setkání s rezivorem, ke kterému stejně nedošlo. V šalině Romál zmáčknul přítulkyni, ovšem né jeho, nýbrž přítulkyni nějakého věchýtka. Ten jej na to upozornil. Romál toho nechal. Vlak do Brna jsme stihli tak tak,... což, jak se ukázalo, byla chyba. Zcela nepochopitelně,... v souladu s naší dementní, naturální povahou jsme vystoupili na další zastáve – nevíme proč. Sedíme v hospodě ve Studénce a je to 1:0. Snad to otočíme.




c+z+r

---