ČÍ SMRT JE TA SPRÁVNÁ

Spěchal jsem mezi spoustou zbytečných domů, které svou okázalostí a nekritickou individualitou zraňovali oči. Překvapovalo mě, jak si lidé přizpůsobili nepraktickou moderní architekturu založenou na skle, kovu a odlehčených vzpěrách, k životu v bídě a nouzi, který teď byl. Na komplikovaně vykonstruované stěny přidělávali složité technologie solárních panelů, vodních filtrů a chladičů pro energetické články. Používali vše, co našli, provazy, prkna a hřebíky. Dalo se podle toho poznat, jak zoufale málo lidí žije. Šťastný dům, ve kterém bydlela alespoň jedna kompletní rodina. Přesto se to tady hodně zlepšilo, od doby co pracuju. To jediné mě uklidňovalo.

Můj otec bydlel sám v šestnáctiposchoďovém domě, který měl skelný modravý povrch a zdechle se před mnou nadýmal pod jednolitou šedivou oblohou, jak houba vypouštějící puch. Nemusel jsem chodit dovnitř, protože otce jsem nalezl venku. V předklonu ryl cosi na zahrádce. Ta vznikla, když si nechal sbíječkou hned před automatickými vchodovými dveřmi, vybít asfalt. Byla maličká s trochou rychloplodné zeleniny, ale větší by stejně energeticky neutáhl, na zahradničení nebyly prostředky. Divil jsem se, že pod ulicí byla nějaká půda, člověk nabýval dojmu, že celá planeta je jen beton, asfalt a výstražné stíny na nich.

Pozdravil jsem ho. Poznal mě, ale o to víc se věnoval svým prstům zabořeným v drolivé hlíně.

“Přišel jsem tě navštívit.”

Natočil se ke mně bokem.

“Přišel jsem se s tebou urovnat.”

Pečlivě vybíral kořínky modifikovaného plevelu, tahle mutace byla neuvěřitelně agresivní, musel tuhle činnost opakovat určitě dvakrát denně.

“Jsme poslední, kdo z naší rodiny zbyl, neměli by jsme si zůstávat cizími.”

Neřekl ani slovo, byl jsem mu už úplně volný, to bolelo.

“Mám na sobě velkou zodpovědnost, už ani nevím, kam patřím. Jeden den jsem tady na tomhle úpícím světě, další už vykonávám úkoly ve světě radostí a viny a pak zase zpátky sem.

“Potřebuju tě.”

Otočil hlavu směrem k mým nohám, ani za pohled do očí jsem mu nestál.

“Sám sis vybral.”

Rozzuřila mě jeho zatvrzelost. Povalil jsem ho rukama na zem. Snažil se nemotorně zvednout. Zalehl jsem ho. Snažil si zacpat uši, ale já mu od nich odtáhl jeho hlínou umazané stařecké dlaně.

“Uvědom si, že zachraňuju celý tenhle boží svět. Měl by sis mě vážit. Vždyť ani tu svojí ubohou zakrslou zahrádku, kterou sis dosadil za své veškeré snažení, by jsi beze mě neměl. To jenom díky mě máš tu trochu vody na zalejvání.”

Nechal jsem ho být a nešťastný odcházel. Nenašel jsem porozumění, jen jsem si zas o něco víc přihnul k samotě.

Do pracovního prostoru mě vždy posílali s předstihem. Vynucovala si to tak potřeba mého organismu se aklimatizovat. V prvních minutách se mi stávalo, že jsem se rozklepal. Ocitnout se v okamžiku na místě, kde je vše pečlivě uspořádáno, bez jediného rozbitého okna a se všemi odpadky v koších, deprimovalo vnímání. Všude spousty spokojených lidí, spěchajících, postávajících a dokonce plynule hovořících. Tohle jsem jim také záviděl, my u nás, už jsme spolu moc nemluvili. Lidmi jsem se musel prodírat jak utopený v rosolovitém gelu bez chuti. Nejhorší bylo slunce, zdálo se ve své záři tak naplněné životem na své modré obloze, že pro mě se pohled vzhůru stával vždy čirou depresí.

Když se ulice vyprázdnily a přišel uvolněný podvečer, mohl jsem si připravit svou práci. Vstoupil jsem do vozovky. Zítra ze směru po mé pravé ruce přijede cílový subjekt a na zastávce nabere lidi, zastaví v 08:23:06. Těsně předtím, než stihne za nastupujícími cestujícími zavřít dveře, padne mu na semaforu červená, to bude přesně v 08:23:52. V ten moment se musím připravit. Na přechod musím vkročit někdy kolem 08:24:23, to už ale pro chodce bude červená, udělám tři kroky, které my musí vyjít přesně na místo, kde přes přechod pro chodce vedou koleje a kde je výhybka, kterou potřebujeme přehodit, přesně v 08:24:25 se řidič podívá na semafor, kde naskočí oranžová a on bude vědět, že se má připravit. Přesně v ten moment se nebude dívat před sebe a já mu musím přehodit výhybku a nenápadně pokračovat dál. On se rozjede a tramvaj mu k překvapení pojede jiným směrem, než očekává. Všechno ostatní pak bude záležet na našich plánovačích, jestli přesně odhadli a spočítali řetězec událostí, který bude následovat.

Několikrát jsem si ještě všechno zopakoval, ale nemělo to valný smysl, moc se to nelišilo od simulátoru. Deštníkem, který byl pro to speciálně upraven, jsem si zkusil přehodit výhybku, šlo to hladce, zítra se všechno podaří. Deštník jsem přinesl od nás, protože to byla jediná možnost, jak zamaskovat táhlo, používané k přehazování směru výhybek. Od v té době používaných modelů se nijak nelišil, jen byl z pevné lehké slitiny, která udržela síly, které by obyčejný deštník ustát nepotřeboval. Špička byla vyrobena z inteligentního kovu, který, až to bude potřeba, změní tvar do podoby táhla, jaké mají tramvajáci ve výbavě. Maskování mělo jen jedinou slabinu, nepršelo už deset dní a ještě dalších čtrnáct bude krásné letní počasí. Musel jsem ho nosit co nejnenápadněji, nikdo si mě nesměl vrýt do paměti.

Na zastávku právě dorazila další tramvaj, pozoroval jsem jí jen tak, nezajímala mě, už jsem měl všechno nazkoušeno. Lidé se z ní vydaly do všech směrů za cílem své cesty, několik jich i tím mým. Mezi nimi byla jedna zajímavá dívka. Měla neskutečnou postavu, tedy pro mě. U nás měly všichni naprosto volnou ruku, co se týče genetických úprav. Bylo to laciné, rychlé, přesně podle vrcholných představ konzumní společnosti před svým pádem. Ženy u nás přehnaně zvýrazňovaly vše, co bylo považováno za ženské, všechny vypracované, vulgárně dokonalé a souměrné. Tahle mě učarovala tím, jak se od nich lišila a přesto neměla o nic méně, než ony. V obličeji měla několik drobounkých pih. Usmál jsem se na ní. Překvapeně mi úsměv vrátila a trochu víc hlasitě si přišlápla do chůze. Všiml jsem si, že má drobný předkus, působilo to krásně a erotivně na člověka, co si sám mohl vybrat z nekonečné databáze tvarů a typů zubů a navrhnout, jak si je nechá umístnit v ústech, aby splňovaly jeho estetické požadavky. Minula mě a já se zadíval na její zadek, který pevně pracoval, při její chůzi, pod tenkými černými kalhoty jejího letního pracovního kostýmku. Neskutečné, jak úzká byla v bocích a přesto na ní nebylo nic chlapeckého. Šel jsem jejím směrem. Obloha se mi zdála najednou přívětivá, stejně už pomalu, jak se přehoupnul den k večeru, začínala mít barvu, jakou má ta naše, když je nejjasnější den.

Zastavila se před vchodem jednoho domu a odemykala si.

“Nechtěla by jste zajít někam posedět?”

Podívala se na mě, s něhou v jejích hnědých očích, našel jsem v nich i jistou spokojenost z toho, že jsem jí oslovil. Zvlněné černé vlasy se zavznášely, když zavrtěla klidně hlavou.

“Mám toho za celý den dost v práci. Jsem unavená.”

Přesto jsem nějak věděl, že chce. Všiml jsem si, že naproti domu je restaurace se zahrádkou.

“Víte co, sednu si támhle naproti, můžete se na mě kdykoliv podívat z okna a kdyby se vám přeci jen chtělo, tak přijďte.”

Prchavý úsměv nás obou a pak zmizela ve vchodu.

Tehdy jsem šel také za svým otcem, v té době už jsme byli sami. Matka zemřela hned v počátcích hladomoru a o zbytek mé rodiny se postaraly velké biologické úniky, jež přišly v následujících letech. Bratra jsem musel sám narvat do rozpouštěcího boxu tak tři týdny před tím. Tuhle revoluční technologii sestrojila jedna z korporací v dobách největšího úpadku. Mnoho lidí věřilo, že ji musely mít připravenou dopředu, něvěřili, že ještě dnes dokáže někdo něco vyrobit. Rozhodně boxy přispěly k tomu, že se lidstvo poměrně zdařile zbavovalo všech mrtvých těl a podařilo se předejít ještě dalším nákazám z rozkládajícího se masa, bez ohledu na to, zda šlo o mrtvolu lidskou, psí, nebo o nespočet hlodavců, mezi nimiž epidemie vraždily také. Boxy vypadaly jako velká vana a vyzařovala z nich strašná, úsporná jednoduchost. Naplněné byly hustou, zelenou tekutinou, ale to bylo jen zdání, ve skutečnosti se jednalo o nanotechnologii, která pohltila každou tkáň a rozebrala jí na prvočinitele, co s nejmenším odpadem. Zelená cirkulující masa pohltila tělo, které se ztrácelo, jak klesalo až na dno. Žádný pohřeb, rozloučení se, jen šumivé rozplynutí.

Jediným problémem bylo, že se dost nepravidelně udržovaly, prostředků bylo málo, hlavně v počátcích úpadku. Dalo se mluvit o zázraku, že se to dařilo vůbec. Náplň po čase ztratila svou absorpční schopnost a musela se nechat pročistit. Stávalo se často, že jste s něčím přišli k boxu a dívali se dovnitř na hromadu rozteklého masa a kostí, okolo kterých se vlnily vlásky krve. To vše obalené v průhledných hlenech, které vznikaly při rozkladu. Můj bratr také skončil v podobně přesyceném. Za dva dni, co jsem ho tam uložil, jsme museli zlikvidovat nakažené slepice, které umrtvila nějaká nervová choroba, takže leželi celé hodiny na zádech a podivně se pořád natahovaly. Když jsme je vyklápěly dovnitř, nechtěl jsem se tam podívat, ale zrak sjel sám a já byl stále ještě schopen identifikovat v té hromadě, co patří mému bratru.

Otec rozjímal tenkrát nad knihou, když jsem za ním vešel. Nečetl ji, jen se díky ní vydal do přemýšlení. Sedl jsem si naproti němu a řekl mu vše o mě a o nové šanci lidstva. Nikdy nekřičel, ani nebyl sprostý, víra to zakazovala, ale tenkrát všechno porušil. Vylezla z něj poprvé v životě zaslepená agresivní bytost, strhlá pohnutkami, stejná jako všichni lidé, to žádná převýchova náboženstvím nemůže z člověka vymazat. Křičel na mě, že i jeho jsem uvrhnul do hříchu, když jsem ho donutil zavrhnout syna. Tenkrát jsem si myslel, že mi časem schválí, co dělám, že je jen rozrušen tou neustálou smrtí kolem. Jenomže on si za vše dosadil boží trest a přijmul spoušť kolem sebe jako přirozený stav. Co jsem měl také čekat od něj jiného.

Na zahrádce se mi líbilo. Popíjel jsem víno, které u nás v takovéhle chutné nesyntetické formě už neexistovalo. Opatrně jsem ho v ústech převaloval a s potěšením polykal. Prostředí kolem už mi nepřipadalo cizí. Na stěny domů a do ztichlého ruchu, jsem si promítal výstřižky, na kterých byla dívka s rovnou postavou. Svět mě chtěl dnes opít a snad mi i lecos vynahradit, splnil mi mou touhu. Přišla, čerstvá a voňavá, s ještě vlhkými vlasy. Posadila se naproti mně.

“Co pijete?”

“To nejlepší, co tu mají.”

Lépe jsem to pojmenovat nemohl, většinu názvů z nápojového lístku jsem v životě neviděl.

“Objednáváte si kvůli stylu?”

“Ne kvůli chuti. Přidáte se, nebo si objednáte něco jiného?”

“Vezmu si s vámi, alespoň poznám vaší chuť.”

Nechal jsem přinést ještě jednu sklenku a další láhev. Okolo našeho stolu narostla bezhlučnost, izolovala nás a dovolila nám slyšet jen svá slova, která tak neztrácela sílu a zněla jen pro nás s veškerou vyslovenou barvou. Zněly jsme si jen pro sebe, ostatní se zploštělo do hladké nedůležitosti.

Komplex korporace, pro kterou jsem pracoval, byl navržen, aby odolal i extrémním náporům z vnějšku. Měl několika úrovňovou bezpečnostní ochranu. Než jsem se dostal do prvního okruhu, prošel jsem třemi dveřmi z vysoce odolných materiálů, u kterých vždy mou totožnost ověřoval scanner a za nimi mě čekala dekontaminační místnost, která likvidovala sebemenší biologické ohrožení zanesené sem z venku.

Trvalo poměrně dlouho, než jsem se dostal do západního křídla na třetí úroveň, kde jsem měl místnost na přípravu. Zaregistroval jsem se. Čekala mě další mise, která byla už předevčírem schválena a přiznána jako dokonale nacvičená, takže dnes byl den přenosu. Nechal jsem se napumpovat roztokem, jež oplýval vlastní inteligencí a jehož cena byla miliardová a to myšleno ještě v neznehodnocené hodnotě dolaru před kolapsem. Vyplnil na atomové úrovni mezery mezi buňkami a umožnil tak mému tělu spolupracovat s přenosovými smyčkami uvnitř časoprostorového stroje. I přes veškerou eliminaci tělo nesnášelo naplnění dobře, takže když do mě bylo vtlačeno odpovídající množství zlaté tekutiny, musel jsem se dvě až tři hodiny udržovat v pohybu, aby mé tělo s ní splynulo. Když mě napouštěli, využíval jsem vše, co jsem se naučil při mentálním tréninku, aby si mé vědomí nepřipouštělo, jak neuvěřitelné množství tekutiny se do mě vejde a nespustilo nějakou sebezáchovnou reakci, která by my mohla uškodit.

Připadal jsem si potom vždycky paradoxně celý vysušený a nemohl jsem tenhle pocit zahnat, protože až do přenosu jsem nesměl pít. Odebral jsem se do tělocvičny. Lehká tělesná námaha, spíš jen povzbuzující tělo, mi trochu pomáhala se uklidnit. Přivolala mi do paměti mou první misi, tehdy jsem ještě nevěděl, co doopravdy dělám, že jsem něco jako veřejný vrah.

Výchozím místem byla toaleta letištního personálu, uvnitř jsem měl pět minut a třináct sekund. Čas mezi posledním jejich návštěvníkem a příchodem subjektu, na který mám políčit. Musel jsem se stihnout převléknout do pracovního oděvu, který byl strojově složený vedle mě a vyměnit zámek od kabinky pomocí nářadí, které leželo pod ním. Odstranil jsem plastový kryt, vyšrouboval jednoduchou mechanickou západku umožňující zamknout se na kabince zevnitř a nahradil jí tou, kterou jsem si přinesl z budoucnosti. Byla naprosto identická s původní, až na složení materiálu, které umožňovalo dvě nové skryté funkce. Když jsem skončil, měl jsem ještě téměř dvouminutovou rezervu. Zastrčil jsem pečlivě původní zámek do kapsy. Ten se mnou bude cestovat zpátky do budoucnosti, aby se nenarušil časový tok. Jedno přebývající zamykání od hajzlíku může udělat pořádnou paseku v budoucnosti, takhle jsme udělali jen poctivou výměnu.

Vlezl jsem si do kabinky vedle a čekal. Přesně v 14:56:12 se otevřely dveře a subjekt přišel vykonat svou potřebu. V okamžiku, kdy za sebou zamknul dveře kabinky, spustil zámek své dvě nadstandardní funkce. Zablokoval se přesně na 00:14:17, tedy do doby, kdy já už budu mít splněný úkol a vytvořil okolo kabinky zvukotěsné pole, takže nebudou slyšet ven pokusy subjektu dostat se ven a také pro další dvě osoby personálu, kteří toaletu navštíví během té doby, se bude jednat jen o zamčenou obsazenou kabinku.

Opustil jsem toalety a vydal se na letištní rampu 7 u terminálu B3. Tam jsem pomáhal naložit zavazadla do nákladního prostoru obřího dopravního letadla. Poslední cestující nastoupili dovnitř a i my jsme měli hotovo. Letoun uzavřel své otvory a zodpovědný pracovník odendal mechanickou zarážku od kol a šel dopředu ke kabině dát znamení pilotům, že je vše vpořádku. Toho jsem využil já a jednu z nich zas napasoval nenápadně, kryt vozem, sloužící k přemisťování zavazadel, zpátky pod kola. Pak jsem nasedl k ostatním na vůz sloužící k přepravě zavazadel po dráze a rozjeli jsme se zpět k budově, odkud se zavazadla přebíraly pro další let.

Přesně ve 15:11:39 dostal pilot povolení ke startu a přidal plyn. K jeho údivu se letadlo stočilo na stranu. Okamžitě přerušil startovací manévr a uvědomil věž. Ta okamžitě rozpoznala závadu a poslala personál, aby odstranil zábranu zpod kola, to zabralo 00:00:46 od doby, kdy pilot měl volný start. Přesně takhle nepatrné zpoždění stačilo k tomu, aby jiný letoun, který měl závadu v komunikačním zařízení a provedl neověřený rolovací manévr, stihl opustit startovací dráhu letu, který jsem pozdržel. Minuly se o několik málo metrů. Sevřelo se ve mně srdce, když jsem sledoval, jak se těžce zvedající nos startujícího obra přibližuje k zádi druhého, pomalu rolujícího po domněle správné trase, aby se nakonec přeci jen minuly. Nepohodlně a nedůstjně sedící na kovovém vozidle v uměle zašpiněné červené kombinéze jsem měl v ten moment o sobě představu jako o spasiteli. Hladká asfaltová plocha letiště se pro mě vlnila v obdivu a nebe sestoupilo k mým očím mi fandit, tak mi to přišlo v tom opojení. Vnímal jsem se se zadostiučiněním. V ten moment ano, zato po poslední misi s tramvají, jsem se sebou nedokázal vydržet.

Vrátit jsem se musel odjinud, protože nějaký rozruch událost na letišti vzbudila a přes toalety to nešlo. Subjekt byl propuštěn z toalety přesně tak, aby mě nahradil, takže se nikdo nedozvěděl, že zmizel na čtvrt hodiny v pracovní době a on sám se o tom nešířil.

Vrátil jsem se k nám šťastný a jako první věc po absolovování návratových procedur, jsem si pustil archivní nahrávku ze zpravodajského vysílání jedné stanice, kde byla vysílána reportáž o šťastné události na hlavním letišti. Vstup s hlavním pilotem jsem si pouštěl několikrát.

Potom mě posadily do vrtulníku spolu se všemi, co se na projektu podíleli a několika členy komanda korporace, aniž by mi chtěli říct, kam letíme. Došlo mi to, až když se pod námi objevilo letiště a my přistáli. Všichni stále měli povznesenou náladu, ale ve mně se nahromadil stesk, oni nikdy neviděli, jak tahle zchátralá, zasviněná budova, uvnitř které vítr proháněl odpadky a peří ptáků, byla kdysi krásná. Dnes jsme jí viděl funkční a po několika hodinách uslzenou, vyhaslou jako studená pec. Jímala se ve mně třepající hrůza z pochopení velikosti našeho pádu. Vešli jsme do nějakého zapomenutého temného skladiště, v kuželech světla od svítilen, které měli členové komanda na zbraních, jsme lezli po nerozpoznatelném nepřívětivém harampádí. Pak se vědec, co nás vedl zastavil a nechal dva z komanda odházet před ním nějaké harampádí. Zalovil do hromady a vytáhl náš podstrčený zámek. Zvedl ho nad hlavu a všichni se rozesmáli. Přidal jsem se úlevně také.

Neřekli mi, kdo důležitý tenkrát přežil, že ovlivnil budoucnost natolik, aby zlepšil úroveň našich životů tady. Všechny tyhle věci přede mnou tajili, kvůli mé další způsobilosti. Nedocházelo mi to, proč, až mnohem později jsem zjistil, před čím mě chránili. Nicméně zlepšení v naší zničené době byla viditelná po každé mé misi. Oni prostě věděli co dělají. Já to věděl donedávna také.

Z příjemné restaurace jsme přelétli jak vánkem ochočená pírka do jejího bytečku. Kde jsme se měli ještě příjemněji a mohli se navzájem předstihovat v intimitě sbližování. Potom jsme jen tak leželi a já prstem hladil a vlastně odměřoval, jak je úzká a při tom hladce dospělá kolem pupíku a níž. Zavrtala se mi hlavou k rameni a vlasy mi smíškovsky šimrala tvář. Najednou se posadila, jak dostala nějaký trhlý nápad, naklonila se z postele a sebrala odtamtud můj deštník. Roztáhla ho nad námi.

“Schovám nás.”

“Před čím.”

“Jen tak, abychom byli schovaní.”

“Je dobře, že budeme schovaní.”

Jak seděla a natahovala paže, přišlo na mě vzkutku mýtické poznání, kterak jsou přirozená prsa krásná. K tomu přidávala i paměť z předchozích chvilek, jak příjemná jsou na omak. Celý něžný život se v nich skrývá, v té tvárnosti, kterou ztratí, když se vystelou svalovinou a upraví. Lehla si a roztočila deštník do rychlosti, až se jeho konstrukce pro oči rozmazala. Šla na mě závrať, takhle se přece točí náš svět a všechny, co se na něm snaží držet, rozmazává v nic. Zastavil jsem jí ruce, chichotala se mé reakci, nemohla jí pochopit.

“Čím se vůbec živíš?”

“Dávám do pořádku to, co jiní zanedbali.”

“To jsi hygienik?”

“Ne.”

“Na to by jsi byl moc solidně oblečený.”

“Posílají mě na různá místa, kde třeba něco postrčím jinak, než to mělo být původně a zabraňuji tím ztrátám.”

“To zní strašně jednoduše.”

“Je to jednoduché.”

“Netipla bych si tě na manažera přes úsporu, nebo co to seš. Máš v sobě nevysvětlitelně svůdnej smutek a oči dobrodruha. Díváš se, jako už bys viděl víc, než smrtelníci.”

“Viděl jsem nepříjemné věci.”

Položila se na mě.

“Přitahuje mě to.”

Vzal jsem jí deštník a dal ho stranou.

“Nosíš ho pro okrasu?”

“Pomáhá mi v práci.”

“Jasně, ale jenom když prší.”

Smála se tomu co nezbedně vypustila..

“Někdy prší kapky, co jsou jako slzy.”

Hladil jsem její nevýrazné křivky s touhou se s ní zas milovat. Přisunula se ke mně.

“Takhle se nemá chovat někdo, zabývající se úsporou. Není to rozhazovačné? Chtít znovu. Neměl by jste šetřit s chutí?”

Přidala se do mých něžností a já se nechal unášet ode všeho, jen rotující černý stín se mě stále držel, nedorážel, jen překrýval volnost rozhledu.

Naverbovat mě, abych pracoval pro korporaci, pro ně bylo snadné. Neměl jsem se zrovna nejlépe. Ten den jsem se probudil za tmy. Rozklepaný zimou a hladem, protože včera jsem nesehnal ani trochu energie, nebo plynu na zátop a k jídlu jsem neměl nic vydatného už několik dní. Bez další šance na spánek jsem musel čekat dvě hodiny, než se rozední. Ocitnout se sám za tmy venku byla šílenost. Nešlo uniknout zvířatům s vylepšenými smysly a s agresivní strategií pro přežití. Noc nepatřila lidem.

Rozednilo se a já vylezl na ulici pokálené trusem a se spoustou pruhů od krve, jak se spolu potýkaly smečky neústupných žravých psů a dravých odolných potkanů. Nějaká moderní galerie by tuhle nenaaranžovanou zvrácenost kdysi jistě ocenila, hodit to někdo na plátno. Žaludek mi přikazoval jít a hledat pro něj potravu, i když tělo se chtělo dál choulit a alespoň trochu hřát. Pět mužů šlo proti mně. Z jejich chůze čišely destruktivní silové rezervy, získané pravidelnou stravou. Paralyzovaly mě jejich tvrdé přilnavé kroky. Takhle chodí lidé dnes, jen když se jim podaří dobrý úlovek. Ze zkušenosti jsem věděl, že se vždy vyplatí vyhýbat se těm, co nemusejí v téhle době hladovět, jsou nebezpeční. Tři z nich byli z komanda korporace a dva, co měli pouze technologické oděvy bez těžké ochrany a integrovaných systémových zbraní, jsem odhadoval na úředníky. Oslovily mě jménem, raději jsem se nérvózně přiznal ke své identitě.

“Nemusíte mít strach.”

“Hledáte někoho?”

“Přímo vás. Máte hlad.”

Nepočkal na odpověď a podával mi syntetickou masovou tyčinku. Takové jsou jen na příděl a ještě si na ně musíte sehnat kredity, jinak nedostanete nic. Zakousl jsem se, neměl jsem sílu zakrývat své lačné hltání. K jejich přívětivým úsměvům se mi moc nehodilo logo korporace, viditelně vtisklé so jejich oděvů. Kde se objevila podobná znamení, šla smrt. Jejich technologie nám umožňovali lidstvu přežít, ale mocenské zájmy vládly nad životem jednotlivců. Zhltal jsem tyčinku, pomohla mi, cítil jsem zas trochu své svaly, když žaludek teď spokojený odezněl. Nechali mě dost nezvykle slušně dojíst, pak teprve mluvili dál.

“Uděláme s vámi test, když budete odpovídající, učiníme vám nabídku, kterou neodmítnete. To mi věřte.”

Vojáci se přízračně zatlemili. Panika se prodrala k mým mozkovým centrům a radila k útěku. Zaplést se jako neužitečný s korporacemi, končilo vždy smrtí. To už mě chytil jeden voják pod paží a vedl mě k vozidlu.

Třásla se mnou v posteli a snažila se mě vzbudit. Byla už oblečená, nalíčená, trochu unavená, ale v očích nabitá spokojenou těkavostí. Přišla mi jemná a propustná, jak protáhlý kouř proti jasnému dni za oknem. “Vstávej, v osm dvacet tři jede tramvaj.” Luplo ve mně, jak jsem se okamžitě probral. Tělo zaujalo na posteli obranou pózu. “Jak víš o té tramvaji?” První mou myšlenkou bylo, že vždycky posílají dva, Ona mě tu má možná kontrolovat. Podívala se rozpačitě a s něhou na mě. “Mám stažené jízdní řády. Musím stihnout tramvaj v osm dvacet tři, jinak přijdu pozdě do práce, tak sebou hoď.” Uvolnil jsem se a snažil se chovat zas normálně. Ještě začít šílet toho všeho.

Poprvé jsem se tak ocitnul uvnitř komplexu. Vykoupali mě a precizně otestovali, obešlo se to prakticky beze slov. Potom mě posadili do místnosti s měnícími se uklidňujícími barevnými vzory, kde byla neskutečně měkká křesla, anatomicky se přizpůsobující postvě a příjemně vibrující. Tuhle funkci jsem vypnul, připadal jsem si, jako by se do mě snažily dostat masoví červi, které kladou pod kůži ty nové mouchy. Výsledky měli zanalyzované za několik minut, přišli a rozesadili se kolem mne.

“Testy vyšli k naší stoprocentní spokojenosti.”

Jeden vědec mi rozrušeně stiskl ruku.

“Jak jste to dokázal, v dnešní době?”

“Co?”

“Nemít ani jedno vylepšení, neprodělal jste sebemenší operaci. Vždyť v dnešní době pracuje dobrá polovina léků na genetické bázi, není to ani statisticky možné.”

Konečně mi došlo, proč jsem pro ně tak vzácný, z nějakých důvodů potřebují přírodního člověka.

“Rodiče byli Jehovisté. Máme zakázáno protivit se boží přirozenosti, upravovat lidské tělo, které je dílem božím a tudíž dokonalé.”

Nechápali význam toho slova a načetli si ho ze sítě do implantovaných počítačů, jež měli napojenu na centrální nervovou soustavu.

“Těch už moc není.”

Nenáviděl jsem se už od dětství za odlišnost života mé rodiny, který jsem žil také, nemaje sílu se odtrhnout jinam, do hlubokých nejistot vlastní vůle.

“Znáte ještě někoho takového?”

“Ne. Tohle už skončilo, nová doba smetla, co se nedokázalo přizpůsobit a přežívalo v té tolerantní staré.”

“Co rodina?”

“Matka zemřela hned při první vlně, odmítla preparát na skokovou akceleraci krevních buňek a zemřela vpodstatě na vykrvácení. Sestra nezvládla podviživená porod a oba bratři zemřeli neznámo na co. Otec má za sebou operaci žlučníku.”

Dodnes bláhově věří, že vyhraje několik let starý soud, proti porušení osobní vůle a nerespektování náboženské odlišnosti. Jeden doktor mu zrevitalizoval celou stěnu žlučníku, po vážném záchvatu. Žádné soudy prakticky neexistují, ale on přesto věří ve spravedlnost. Tohle jsem si raději nechal pro sebe.

“Nevadí, vy nám budete stačit.”

“K čemu?”

“Můžeme zachránit naší civilizaci. Chtěl by jste zas udělat náš svět krásným a snesitelným?”

Ta představa, proložená spokojeností, mě lákala.

“O tom sním, když usínám šťastný z takové maličkosti, jako že ještě žiju. Určitě nejsem sám, kdo si tohle přeje také.”

“Můžem změnit minulost.”

Trhnul jsem sebou, tohle já přece nemůžu, zprotivil bych se mu, vždyť v něj stále věřím.

“Nebojte se. Nemůžeme dělat nic radikálního, obětovat tisíce lidí v minulosti pro naší záchranu je neetické.”

“Také se to špatně vypočítává.”

Dodal věcně jeho kolega.

“My budoucnost jen malinko popostrčíme, aby někteří lidé mohli udělat, co sami nedokázali a nám to může být prospěšné. Jde nám hlavně o spoření technologie, do běhu životů budeme zasahovat minimálně.”

Mlčel jsem a zpytoval se.

“Tak přidáte se dobrovolně?”

Mohu zůročit roky osamění a drásání se, ke kterému mě odsoudila má nepřekonatelná odlišnost od ostatních, vždyť máme pomáhat svým bližním. Navíc, stejně by si mé tělo vzali, moc ho potřebují. Souhlasil jsem.

Vycupitali jsme na ulici jak párek zasněných oveček, ale těch z kreslených pohádek, ne těch upravených, co jim naroste hustá srst během čtrnácti dnů a pak sama opadá, aby se nemusely stříhat. Na zastávce jsme se k sobě naposled otočili. Políbili jsme se. Dojalo mě, že navždy zmizím, zaznamenala to.

“Telefon máš, kde bydlím víš, tak to nezkaz. Pa.”

“Večer odlétám do jiného světa.”

“To tě neomlouvá.”

Usmál jsem se, ale s předstíraným štěstím v srdci. Nemohl jsem jí vysvětlit, že nás nebude dělit vzdálenost, ale zabiják mnohem horší, čas.

“Nastup si, nebo přijdeš pozdě do práce. Za to ti nestojím.”

Políbila mě na tvář a otočila se směrem ke dveřím, které se otevřely při zahlášení stanice. Mohla si klidně nastoupit, tenhle vůz bude bezpečný, o to se za chvíli postarám. Zamávali jsme si, v duchu jsem jí přál šťastný a dlouhý život a ať nebolí na mě zapomínat. Mě se srdce trhalo žalem, stahované násilně proti svému tepu loučením, už teď.

Uzemnil jsem emoce, musel jsem sesoustředit na úkol. Šel jsem k přechodu, uzavíraje se před věcmi, které by mě mohly rozptylovat. Vstoupil jsem na něj, měl jsem v tu dobu už červenou, udělala jsem čtyři kroky, řidič se otočil k semaforu, přesně jak měl. Přehodil jsem naprosto mechanicky výhybku, měl jsem to perfektně nazkoušené, nikdo to nezaregistroval, pak jsem pokračoval na druhou stranu.

Otočil jsem se a hledal její tvář za okny vozu mezi ostatními lidmi. Zamávala mi. Padla zelená, veškerá doprava se s nervním odpíchnutím rozjela, tramvaji trvalo déle nabrat rychlost, kolem ní už svištěla auta. Spokojeně jsem opětoval mávání. Myslel jsem si, že vše vyšlo. Pak ale tramvaj dorazila k výhybce a zahnula. Proti ní se řítila rozběsněná doprava. Ruka se mi zastavila, ovládla mne panika. Řidič brzdil a tramvaj neměla nijak vysokou rychlost, ale stačilo to, aby se předek dostal do jízdního pruhu. Jedno z aut vrazilo do tramvaje, druhé se naštěstí vyhnulo, už jsem si začal myslet, že nám šlo jen o to, zbavit se řidiče prvního automobilu, když se přihnala velká rozmazaná modrobílá masa dvoupatrového autobusu a celou svou hmotou ze zabořila do již stojícího vozu tramvaje. Dutá rána, při které se vnitřnosti tlačily stahem člověku k hrdlu, pak neskutečný nářek z mnoha hrdel, kvílivý přetlak z bolesti, který hrůzou nadouval blány mozku a dělal do nich vrypy ocelí z nesnesitelnosti. Dalších několik osobních aut se přidalo v nárazu, pak masa pokrouceného kovu, lidských těl a hořlavin, bouchla. Ti, co se snažili jít na pomoc, couvali před červenou žhnoucí masou expandující za hromového zvuku do stran. Řev obětí zesílil ke hranici zešílení a pomalu utichal. Ticho bylo úlevné a strašné. Uvědomil jsem si, že mám stále zvednutou ruku, jak jsem mával na rozloučenou. Přívětivý svět ode mne odešel a stal se vyprahlou plošinou v taktní iluzi. Přehlédl jsem znovu plamennou spoušť na silnici. Tohle je také má práce. Pochopil jsem její důsledek. Něco takového ze sebe již nikdy neočistím. Rotoval mi před očima černý rozmazaný zlověstný kruh, kterým my ona včera věštila, jak temné a neoblomné je nebýt.

Vědci mi přinesli ke zkontrolování šaty a věci, které se mnou pošlou. Byl to takový rituál, asi mi to mělo přidat na jistotě, až tam budu. Odkýval jsem to a oni vše odnesli. Neživé předměty se posílaly zvlášť. Měla započít další mise, vzal jsem jí i potom všem. Nesmířil jsem se s tím, co se stalo. Obával jsem se dalšího, ale utéct jsem nemohl. Už jsem nesl v sobě mnoho vinny, abych přestal. Strach jsem měl jen z toho, že už jsem neměl duši. Jsem jen prázdné maso, smířené s tím, že si s jeho pomocí naše lidstvo myje špínu a krev ze svých rukou. Jedinou mou jistotou bylo, že se mne nikdo neodváží soudit. Protože kdo rozumí časovým smyčkám? Kdo se odváží tvrdit, čí smrt je ta správná?

KONEC