Déšť

Z jihu přichází bouře. Vítr se už zvedá a přináší k nám mokrou vůni deště. Střelný prach dnes nebude k ničemu. Vypadá to na starou dobrou ruční práci. Švédové se k nám snaží dostat ještě dřív než začne pořádně lít, ale pravděpodobně to nestihnou. Oddychl jsem si. Nikdo z nás si nepřál znovu zažít tu jejich salvu, vpravdě ďábelský to vynález. Takhle máme šanci.

„Chlapi, schovat muškety, vytáhnout železo. Dneska si užijem řezničiny. Píky dopředu, děcka dozadu! Chci vidět pořádnou linii. Kdo se jen trochu pohne, toho sežeru. Jasné?“

„Ano,“ zaznělo ze stovek úst a já pozoroval, jak jsou mé příkazy plněny s nekonečným drilem utuženou přesností. Mužstvo mě za mými zády nazývá pes. Nestrpím nekázeň, věřím v drakonické tresty a nácvik do úmoru. Říci, že mě nenávidí, by bylo jen slabým odvarem toho co ke mně cítí. Je mi to jedno. Je to jen stádo dobytka a já jsem náhončí, který je vede na porážku. Nic víc.

Rozhlédl jsem se po údolí. Kanóny začali štěkat a tu a tam vyryl přesný zásah v liniích hlubokou ránu. Kavalérie zdecimovaná chorobami a nedostatkem píce jen mlčky vyčkává na křídlech, aby později pronásledovala poražené. Nebo byla pronásledována vítězi. Bude to pěchota, kdo rozhodne. Dnešní srážka by se mohla zapsat do historických análů. Máme tu pochybnou čest se zúčastnit největší bitvy letošní kampaně. Třicet pět tisíc figurek se tísní po naší straně šachovnice, kolem čtyřiceti tisíc se jich povedlo sehnat švédským generálům. Šaráda za chvíli začne.

Podíval jsem se, kde se připravuje Albert. Jeho bledá tvář strnule hleděla na dýku, kterou možná použije poprvé ve svém krátkém životě. Když si uvědomil, že ho pozoruji, váhavě se usmál. Stál s ostatními chlapci vzadu, připraven podat rezervní meče a dýky vojákům, kteří ty své zlomili v nepřátelských žebrech. Jeho bělostná pleť svítila mezi osmahnutými tvářemi mužstva a vlasy mu na temeni hlavy ještě nedorostly. Byly tomu sotva tři neděle, co jsme ho namísto jeptišek nalezli v ruinách vypáleného kláštera. Naše stavy prořídly na tak katastrofální úroveň, že verbíři brali za vděk vším, co mělo dvě nohy a dvě ruce.

Vůbec celý tenhle rok nestojí za nic. Nejdřív zima ne a ne skončit a pak jakoby se bůh rozhodl přeskočit jaro i léto a přivolal rovnou deštivý, chladný podzim. V táboře záhy vypukly choroby. Nejdřív to odnesla děcka, pak jejich matky. Z ženských přežila jen bezzubá Mábel a její dementní dcera. Nikdy předtím neměli tolik zákazníků. Marie zemřela při porodu a Rudou Terezu dostal mor. Zkurvené počasí. Ale dnes snad rozhodne v náš prospěch.

Bouře udeřila jako první. Švédové to nestihli. Oblaka se rozevřela a nás zalil ledový déšť. Stáli jsme tam zmoklí jako slepice a čekali na rozkaz ke generálnímu útoku. Dnes to o žádné taktice či strategii nebude. Znovu jsem pohlédl na Alberta. Zamrazilo mně. Jeho oči na mne hleděly s hladovou nenávistí. Ježíši Kriste, jak jsem mohl být tak slepý? Švédové se na nás valí a já si teď budu muset krýt i záda. To se ti brachu vážně zase jednou něco povedlo.

Táhlo mi na šestnáct, když se to přihodilo mi. Bránili jsme tehdy Vídeň před českým stavovským vojskem. Starý uherský plukovník si mne všiml při nástupu. Moc si z toho nepamatuji, protože mě zpil do němoty. Až na druhý den. To ponížení. Vztek. Jízlivé úsměšky kamarádů. Toho prokletého sodomitu zabila kulka do zad v následující bitvě. Díky bohu, že dnes bude zbraň zbabělců k ničemu. Aspoň dostanu šanci podívat se svému osudu do očí.

Zazněl povel k útoku. Vyrazili jsme vpřed. Linie se do sebe zaklesly a začala přetlačovaná. Kdo povolí první, ten prohraje. Švédové bojovali zběsile. Chtěli vyhrát rychle, dřív než se projeví únava z dlouhého pochodu. Takže zdržujeme. Mlátím zběsile kolem sebe, vykřikuji rozkazy a zaceluji díry v linii čerstvými silami. Jsem ve svém živlu. Všude krev, bláto, skřeky a víc a víc deště. Chaos. Ztratil jsem ponětí o čase. Vrazil jsem meč hluboko do dalšího chasníka se světlými loknami. Zlomil se. Otočil jsem se dozadu, abych si vyžádal nový pracovní nástroj. Naše zraky se střetli. Albert stál proti mně s dlouhou dýkou připravenou vrazit mi do žaludku. Neměl jsem šanci se ubránit a tak jsem jen odskočil vzad. Samozřejmě jsem zakopl o mrtvého Švéda a svalil se do bahna. Albert, jist si svou kořistí, vyrazil.

Není vůbec jednoduché vrazit dýku do člověka ležícího na zádech, zvlášť když je silnější a zkušenější nežli vy. Trik je bránit se nohama, které jsou delší než paže. Albert o tom samozřejmě neměl ani ponětí. Zuřivě jsem odkopl jeho dotírající paži s dýkou, čímž sem ho vyvedl z rovnováhy. Uklouzl a sekl sebou po hlavě do bahna vedle mě. V okamžiku jsem na něm ležel a topil ho v té směsi krve, bláta a sraček. Jen před pár hodinami jsme byli v podobné pozici. Stejně jako předtím jsem se i teď obdivoval jeho bělostné kůži. Byla to kůže mladého děvčete. Za chvíli sebou přestal házet. Zvedl jsem zrak a rozhlédl se kolem sebe. Bitva ještě nebyla rozhodnuta. Déšť zakryl moje slzy. Zpět do práce.