XIII Počítače na půdě

Vzkaz ze záhrobí: Neboj Tangens, vůbec jsi mi nenapsal nic zlýho, jen prostě nadešel čas mého odchodu z tohoto písmáckého světa. Mám ale nástupce, kteří ponesou můj "odkaz". Dál. Já už se budu jen postupně rozplývat a lovit ve věčných lovištích, dokud mě síly definitivně neopustí. Jsem totiž nebožtík, víš? Sbohem a díky, příteli. Za službu, kterous mi prokázal. (Tak či tak, někdo to být musí, tak velí pravdila kola Osudu.) P.S. Budeš-li se se mnou chtít někdy spojit, zaklepej třikrát na desku dubového stolu. Takhle: ťuk. ťuk. ťuk. A já se Ti ozvu, budu-li právě nablízku. enbo taky ne. My duchové jsme neviditelní a nevyzpytatelní.

Sorry a neber si to, prosím, osobně, ale touhle otázkou jsi mne definitivně dorazil. Někdy i nevinný žert dokáže ublížit. Ale ono už se k tomu dlouho dlouho schylovalo. Houda to definitivně balí, loučí se a ochází do věčných lovišť. A skřivánek nad jeho utrápenou a zmučenou hlavu může radostně zamávat křidélky. Sbohem Houdo, byl jsi dobrým a poctivým písmákem. O případném smutečním obřadu ani muk. Poděkování všem. Kdo chce a může, ať roní slzy.

Máš pravdu, trošku experimentální je od jisté doby všechno, co dělám. Není cesty zpátky. (teda, polívku jsem snad ještě neskladoval, akorát nechal chvíli stát na plotně:-)

vlastně spíš vyprávěnka, ale taková kategorie tu není. a určitě ne experiment, tohle je starý fousatý volný řazení asociací (nic nového).. je to myšleno do dětského leporela - v tomto smyslu by asi o experiment šlo, kdyby se třeba našel nějaký vydavatel... ale zatím toho víc nemám. dík za reakce

poviedka? ale má to celkom príjemnú hravú náladu.