...............

Osamělá stojím tu před vámi opitá rudým vínem. Opuštěná, která bláhově hledala lásku uprostřed mužské ješitnosti. Uprostřed nicoty. Opilá…..uvědomující si vlastní žal, osamělost a nejistotu. Stojím tu před vámi, nahá, jenom paprsky měsíčního světla odívají moje tělo a třesou se při pohledu na mou osamělou duši, která jako lístek podzimní bere na sebe barvu, barvu, která ukončí jeho trápení na větvích stromů. Ukončí ten osamělý život. Utíkám, ale nevím kudy, jenom vím, že daleko od nicoty, od samoty. Chci létat jako pták, otevřít se světu, vždyť ve dvaceti jsem v plném květu, ale sama. Nohy i jazyk se mi pletou. Vnímám slova a pocity , intenzivněji než kdosi. Smutek se protlačil na povrch, aby znemožnil déle se přetvařovat za maskou radosti a přítomnosti. Já však raději chci žít ve snu. Ač zpitá jak zákon káže, vím co se sluší. Vím co se káže, a přesto….. Samota tíží. Její příslib kamennosti nikdy neplatí. Slib, že už nikdy tak intenzivně nebudu snášet pocity, se během chvíle vytratí. Nesnáším samotu, ubližuje. Nesnáším samotu, k čemu tu na světě je? K trápení? K naději? Chci slyšet konečně krásná slova „miluji tě, jsi moje….“ Dožiji se jich? Planá naděje, zrádná slova, toto jsou, neboť muž jen přislíbí využije a nechá trápit se človíčka v temnotě noci jeho srdce i dušw, které zpraví snad jen cas. Bohužel ani on někdy není milosrdný, jak by zprávně měla být. Moje srdce bije na poplach po citu.Má duše je jako vyprahlá poušť bez vody co osvěží.

---