Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se...do posledního, vy zparchantělý monstra!
22. 05. 2007
2
3
594
Autor
Xan
Předem varuju že čeština není má silná stránka!
Stál jsem nad ní a mé znechucení neznalo mezí. Rychle jsem utvořil v puse velkou slinu a s odporem jí na ni plivnul. Jako bych se chtěl zbavit toho všeho co pro mě představovala.
Ona se jen otřásla, sunula se dál po zemi a po tvářích si dlaní roztírala krvavé slzy, řinoucí se jí z modrozelených očí.
Díval jsem se na rány které jsem jí způsobil. Na její zakrvavená křídla, šrámy v obličeji a modřiny po celém těle, které se tvořili po každém mém dotyku.
Doplazila se až ke zdi. Byla v pasti kde jsem jí chtěl mít. Popošel jsem těch pár kroků, o které se stačila ode mě dostat. Rychlím pohybem jsem se k ní sklonil, popadnul jí za husté vlasy a začal s ní cloumat.
“Děvko! Co si myslíš? Nic jiného si nezasloužíš!“
Ona se jen otřásla, sunula se dál po zemi a po tvářích si dlaní roztírala krvavé slzy, řinoucí se jí z modrozelených očí.
Díval jsem se na rány které jsem jí způsobil. Na její zakrvavená křídla, šrámy v obličeji a modřiny po celém těle, které se tvořili po každém mém dotyku.
Doplazila se až ke zdi. Byla v pasti kde jsem jí chtěl mít. Popošel jsem těch pár kroků, o které se stačila ode mě dostat. Rychlím pohybem jsem se k ní sklonil, popadnul jí za husté vlasy a začal s ní cloumat.
“Děvko! Co si myslíš? Nic jiného si nezasloužíš!“
…………………………….
Chytil mě za vlasy a prudce mnou smýkal. Přiblížil se k mému obličeji a já cítila jeho hnusný dech, slyšela jeho nenávistný hlas a snažila se vydržet jeho pichlavý pohled. Každý jeho dotek mi působil nesmírnou bolest a já byla bezbranná.
Podívala jsem se mu hluboko do očí a hledala alespoň náznak soucitu někde uvnitř jeho duše. Ne, nebyl tam. Jen čirá nenávist a zloba která mě spalovala. Nebylo úniku. Zemřu, prolétlo mi hlavou a jen to vyvolalo další potoky slz. Studená zem mě tlačila do rukou které jsem složila pod sebe.
Kolikrát už jsem viděla smrt? Kolikrát jsem cítila tu bolest kterou cítili přátelé a nejbližší umírajícího? Nesčetněkrát. Tak proč je to teď tak jiné?
Podívala jsem se mu hluboko do očí a hledala alespoň náznak soucitu někde uvnitř jeho duše. Ne, nebyl tam. Jen čirá nenávist a zloba která mě spalovala. Nebylo úniku. Zemřu, prolétlo mi hlavou a jen to vyvolalo další potoky slz. Studená zem mě tlačila do rukou které jsem složila pod sebe.
Kolikrát už jsem viděla smrt? Kolikrát jsem cítila tu bolest kterou cítili přátelé a nejbližší umírajícího? Nesčetněkrát. Tak proč je to teď tak jiné?
…………………………….
Náhle jsem jí pustil. Její vlasy pro mě byli něco nechutného a slizkého. Nečekala tento pohyb a praštila hlavou o betonovou zeď, která představovala jedinou její oporu. V rukou mi zůstal velký chomáč vlasů. Hodil jsem si je pod nohy a dupnul na ně, ve snaze vybít si i na nich svou nenávist. Ale ani to my nestačilo.
Odepnul jsem od opasku bič a strčil jí ho před oči.
“Líbí?!?“
Neřekla nic jen se tupě dívala. Rozzuřilo mě to ještě víc. Práskl jsem po ní bičem. Jednou. Dvakrát….. Nevydala jediný zvuk, jen tvář se jí stále znovu křivila bolestí. A pak…. ona se snad usmívá, proběhne mi myslí. Přitvrdím.
Odepnul jsem od opasku bič a strčil jí ho před oči.
“Líbí?!?“
Neřekla nic jen se tupě dívala. Rozzuřilo mě to ještě víc. Práskl jsem po ní bičem. Jednou. Dvakrát….. Nevydala jediný zvuk, jen tvář se jí stále znovu křivila bolestí. A pak…. ona se snad usmívá, proběhne mi myslí. Přitvrdím.
…………………………….
Zavřela jsem oči a pokoušel se nevnímat bolest. Krev řinoucí se z ran mě hřála po těle. Křídla na zádech jsem necítila, ale dívat se jak peří z nich lítá všude kolem, mě více a více rozesmutňovalo. Představovali co jsem. Bez nich nebudu nic.
Za zavřenými víčky jsem si znovu a znovu přehrávala skutky které se mi povedli. Viděla jsem smějící se děti hrající si šťastně s rodiči, zachráněné sebevrahy, napravené zločince kteří založili hezkou rodinu….
Jestli mám odejít, chci si pamatovat jen tohle.
Za zavřenými víčky jsem si znovu a znovu přehrávala skutky které se mi povedli. Viděla jsem smějící se děti hrající si šťastně s rodiči, zachráněné sebevrahy, napravené zločince kteří založili hezkou rodinu….
Jestli mám odejít, chci si pamatovat jen tohle.
…………………………….
Odložím bič, protože jí to evidentně přestává vadit. Nemám už takovou chuť si s ní hrát jako na začátku. Ukončíme to.
Sáhnu na záda a vytáhnu z pouzdra meč.
Sáhnu na záda a vytáhnu z pouzdra meč.
…………………………….
Otevřu oči a pohlédnu na ostří vytažené z pouzdra na jeho zádech. Můj trýznitel ztratil trpělivost. Už ho nebavím. Přejede mi mráz po zádech a rozklepu se. Jeho oči se lesknou, těší ho pohled na mou krev a bude ho těšit i pohled na mé mrtvé tělo. I když ne moc dlouho.
Blíží se konec…
Z posledních sil hlesnu:
“Mercy on me…“
Z posledních sil hlesnu:
“Mercy on me…“
…………………………….
Rozesměje mě když si konečně uvědomím co že to řekla. Udělám ještě krok abych se k ní dostal blíž a pozvednu meč nad hlavu. Zakryje si rukama obličej a čeká na ránu. Ale ne. Ještě ne. Takovou radost jí neudělám. Stačí dvě máchnutí s trochou síly a její bělostná křídla která jsou teď zašpiněná krví a prachem padají k zemi.
Rozevře ústa a její hlasivky vydají nelidský zvuk trpícího zvířete. Začne se neovladatelně třást a krvavé slzy už jí z očí netečou ale přímo se řinou. Pahýly které jí zbyly mezi lopatkami začnou černat.
Rozevře ústa a její hlasivky vydají nelidský zvuk trpícího zvířete. Začne se neovladatelně třást a krvavé slzy už jí z očí netečou ale přímo se řinou. Pahýly které jí zbyly mezi lopatkami začnou černat.
Skloním se k jejímu obličej a do ucha jí tiše zasyčím.
“Nepřestanu dokud vás nevybiju. Do posledního, vy zparchantělý monstra!“
“Nepřestanu dokud vás nevybiju. Do posledního, vy zparchantělý monstra!“
…………………………….
Nelidská bolest. Ztratila jsem křídla. Jsem nic.
Náhle se ve mně zvedne vlna zlosti. V nestřeženém okamžiku kdy je ke mně můj trýznitel skloněný se dotknu jeho spánků. Jediné co spatřím v jeho tváři je překvapení a pak jí zkřiví bolest z křeče.
Jen ať vidí a cítí to co jsem prožívala…
Náhle se ve mně zvedne vlna zlosti. V nestřeženém okamžiku kdy je ke mně můj trýznitel skloněný se dotknu jeho spánků. Jediné co spatřím v jeho tváři je překvapení a pak jí zkřiví bolest z křeče.
Jen ať vidí a cítí to co jsem prožívala…
…………………………….
Projede mnou strašlivá křeč a v mé mysli se začnou zjevovat obrazy.
Vidím matku stojící nad novorozenětem jak do něj zabodává nůžky. Prochází mnou bolest jako by se ten železný předmět nořil do mého těla.
Obraz se náhle změní. Stojím na záchodku naproti muži který v ruce svírá zbraň. Pomalu s rozvahou si jí vsune do úst, zavře oči a zmáčkne spoušť.
Z hrdla se mi vydere výkřik. Mám pocit že moje hlava se tříští na tisíce kousků, ale to už se i obraz v mysli rozpadá…
Dívám se skrz plot na zahradu kde sedí na zemi muž. Evidentně blázen. V rukou se mu něco kroutí. Kotě. Nepříčetně mňouká, ale blázen na to vůbec nedbá. Chytne kotě za jednu nohu a houpne si s ním před očima jako by se jím hypnotizoval.
Zvedne se mi žaludek a zaškube mě v noze. Něco uvnitř mě jako by se svíralo. Soucit? Ne, zaženu tu myšlenku. Tenhle cit já neznám.
Blázen položí kotě na zem, přidrží ho jednou rukou a natáhne se pro kámen. Napřahuje se….
...ale obraz se rozplývá.
Zvedne se mi žaludek a zaškube mě v noze. Něco uvnitř mě jako by se svíralo. Soucit? Ne, zaženu tu myšlenku. Tenhle cit já neznám.
Blázen položí kotě na zem, přidrží ho jednou rukou a natáhne se pro kámen. Napřahuje se….
...ale obraz se rozplývá.
Hřbitov. Ušklíbnu se nad výběrem místa. Zaslechnu hysterický pláč a otočím se. Žena v černém objímá rakev. Pláče. Ne, ona přímo řve a rve si vlasy z hlavy. Jeden z přihlížejících se jí snaží odtrhnout. Žena se skácí k zemi…
Spadnu na studenou podlahu v koupelně. Rozhlížím se. Před zrcadlem stojí dívka. Nehty drásá kůži na své tváři až do krve. Pak vezme žiletku ležící na umyvadle a s klidem vnoří její ostří do své kůže na paži a na konec do zápěstí. Krev stříká všude kolem.
Pozvracím se.
Pozvracím se.
A ve všech těch obrazech stojí v pozadí ona a pozoruje dění s bolestí v obličeji. Ona, kterou tak nenávidím, kterou pohrdám a chystám se jí zabít.
…………………………….
Nemám už sílu. Všechnu jsem jí vyčerpala. Ruce se mi z jeho spánků svezou k zemi. Padnu na zem a poslední co uvidím je jeho vyděšená tvář a louže zvratků u jeho nohou. Ano, teď teprve je opravdu konec.
…………………………….
Poulím oči a nemůžu uvěřit co jsem to právě prožil. Vzedme se ve mně vlna dosud nepoznaného citu. Pozvednu meč který po celou dobu svírám v ruce a vší silou jí ho bodnu doprostřed břicha. Zbytečně. Už je stejně mrtvá a její tělo se v mžiku rozpadne v prach, který vítr okamžitě rozfouká.
Další ze seznamu.
Padnu vysíleně na kolena. Až pak si všimnu že klečím ve vlastních zvratcích.
Další ze seznamu.
Padnu vysíleně na kolena. Až pak si všimnu že klečím ve vlastních zvratcích.
- The End -
3 názory
dobrý..druhá půlka je tak trochu jako scéna z nějakýho filmu..jen prosím opravit ty chybky..*
Takze dopisane? Vyborne je to, mne sa to paci...neviem preco, ale miestami mi to pripada take Kingovske...a paci sa mi aj to striedanie postav. Ku koncu som sa chvilu bal, ze koniec pokazis, ale nastastie sa tak nestalo.
Super. Odo mna tip