momentka prázdniny

Bude-li místo k sezení, napíšu na trase Hloubětín – Můstek povídku, řekla si.

Metro přijelo a dva kluci odešli a uvolnili kus lavice.

Sedla si a začala psát povídku.

V metru bylo tepleji než na nástupišti.

Letní nálada pronikla už i sem.

Ještě se chodí do školy a do práce, ale všichni už jsou srdcem v bezstarostném létě.

Ležela jsem v houpací síti.

 Visí mezi dvěma stromy.

 Je léto.

Jsem na chalupě s babičkou a dědou.

V mém srdci zeje hladová černá díra.

Čekám, jestli napíše. On už dva dny nic.

Jsem smutná, že nepíše jeden, a nevím, že je sto jiných, které bych mohla milovat stokrát víc.

Později na chalupě.

 Sedím u stolu a v ruce tužku.

Prázdné papíry.

Napíšu o velké lásce.

Jenže to nejde.

 K vodě se mi nechce.

 Nanuka už jsem měla.

 Časopisy mě nudí.

 Ach jo, jak se ten čas nudně přelévá, teče od bzučícího hmyzu ke komůrce s vychlazeným pivem, přes dusné poledne kolem chystaného oběda k jasné noci, nemá se o co zachytnout.

 Potřebovala bych uvíznout někde a bojovat o holý život.

V metru se na ní usmála dívka v klobouku, protože se jí nepřítomně dívala do tváře, vymýšlejíc, jak se vymotat z povídky.

Opětovala jí úsměv.

Ach jak zvláštní, že se na sebe dvě holky usmějí.

Plné metro nádob na duše, uzavřených, odcizených. A tahle dívka jí dá impuls k psaní, je to povzbuzení.

Dneska ráno v metru jsem napsala povídku, chceš si ji přečíst? zeptala jsem se ho.

 Třeba potom, řekl.

Čím víc píšu, tím menší zájem o to má.

 To je asi tím, že toho má hodně ve škole.

Ležela jsem na trávě, protože z houpací sítě ji už bolely záda. Zdálo se jí, že svět je neuvěřitelně nudný, smutný, že má moc zatáček.

Celé odpoledne jsem četla knihu Most přes navždy.

Srdceryvný krásný příběh lásky dvou.

Večer sním o takové lásce, ale nesním o Richardovi, sním o Leslie.

Jsem doma a pakuju věci na tábor.

Trička – tyhle a tyhle letní, co když se konečně tam zamiluju.

 jdu si ještě do Hypernovy koupit nové kalhotky, sváteční, nějaké hezké a sexy.

Jé, ty máš hezký kalhotky, řekne holka, co se mnou bydlí v pokoji pro vedoucí.

Ty máš hezký všechno. Vlasy, oči, prsa, ruce, myslím si zase já.

Znám ji od rána, ale už jsem si ji celou prohlídla.

Na holčičí tělo se dá dívat tak neuvěřitelně dlouho…

Ležíme u rybníka. Maže mi záda. Dlouhými něžnými tahy. Slunce peče.

Kdybych teď měla být v Praze, tak asi chcípnu. říkám jí.

 Je horká letní noc. Sedíme v pokoji v pyžamkách.

Je opřená zády o chladnou zeď.

Prohlíží si časopis, co zabavila holkám ve svém oddílu.

Smějeme se problémům v rubrice Sex a něžnosti.

Smějeme se radám, co jim dávají. Bavíme se o tom, v kolika letech začnou děti myslet na chození, v kolika je v tom fyzická láska a v kolika sex?

 Ve vzduchu je něco nevysloveného.

proč mě to nikdy nenapadlo, že je to zvláštní, když mě fascinují ženská prsa?

 Proč jsem se nepozastavila nad tím, že příliš krásná prsa mi zrychlí tep?

Ležíme na dece o polední pauze, obě najedené, odpočíváme zády přitisknutými k sobě.

Když otevřu oči, vidím kolem chodit kluky v kraťasech, odporně chlupaté nohy, divné, divná klučičí chůze.

Chodí kolem nás do umývárky.

Čůrat a kdoví co ještě.

Na klukách je všechno divný.

Otočím se k ní. Dívám se jak odpočívá.

Schoulená.

Na nohou ani chloupek.

 Na holkách je všechno krásné.