Pejskaři

Každý den je potkáváme. Setkáváme se s nimi, když jdeme do školy, do práce, nakupovat, když jdeme na schůzku nebo na rande, anebo když se jdeme jen tak projít. Já dělím pejskaře na "vzorňáky" a "nechuťáky".
Vzorňáci jsou takoví dobří lidé, kteří mají svého čtyřnohého kamaráda na "špagátu" a každý jeho exkrement vzorně sbírají do pytlíku a hážou do speciálního koše na psí hovínka. Bohužel jich je příliš málo.
Druhá kategorie jsou tedy nechuťáci. Snad každý jsme se s nimi setkali. Jdete po chodníku a asi sto metrů před vámi stojí pejskař nad psem a křičí: "Dělej! To se musíš vytentovat zrovna vprostřed chodníku?! Tak aspoň buď rychlej..." Potom páníček s chlupatým živočichem odejde a vy máte co dělat, abyste do té obří hnědé hroudy nešlápli! Hned si řeknete: Cožpak neví, že existuje speciální pytel?! Odpověď je jednoduchá: NE!
Pokud takhle páníčci nechávají své psy uvolňovat si a myslí si, že nejsou při tom pozorováni, tak se ještě někdy posmívají tomu, že do "toho" někdo šlápne. Kdyby si ale představili, že do "ee" šlápnou zrovna oni nebo že na tom chodníku v kadící pozici zrovna oni setrvávají, asi by jim do smíchu nebylo. I když jsou někteří lidé, kteří to také vydělávají na chodníček za keřík, a pak to tam nechají jako vystavený exemplář v muzeu.
Je to velice nechutné, hlavně když si představíte, že jdete do divadla, máte na sobě večerní šaty, vypadáte jako "světoznámá celebrita" a v tom s botami od Bati šlápnete do psího "hovna"! Samozřejmě je i trapné, když míříte na důležité obchodní jednání nebo na večeři s nejkrásnějším, nejúžasnějším člověkem na světě.
Pokud se ale chcete hnědému nebezpečí vyhnout, nechoďte šedými zapadlými uličkami, kolem patníků a nechoďte přímo rovně. Však to znáte: Nechoď rovně, ať neskončíš v hovně. Něco na tom bude...
Problémem u některých pejskařů není jen vyprazdňování psů, ale také uhlídání chlupatého, krvežíznivého, štěkajícího monstra. S jedním takovým jsem měla zkušenost už ve dvou letech. Máma mě vezla na "golfáčích" jedním pražským parkem. Na vrcholku kopce stál velký černý dobrman. Mamka měla reflex "zdrhání", a tak se začala pomalu otáčet a chtěla utéct. Dobrman ale vycenil zuby a než maminka stačila cokoliv udělat, pes byl v cukuletu u nás a lehl si na golfáče, tedy i zároveň na mě. Jeho pánička, asi osmdesátiletá skletorická stařena nepamatujíc si jméno svoje, natož toho psa, utíkala za ním kachním krokem a křičela: "Počkeeeeeej, černej pse, počkej, ty bastarde! Stůůůůůůj!!!" Když k nám po půl hodině konečně dokulhala, začala se psa zastávat a prosazovala tvrzení, že se dobrmánek chtěl jen skamarádit. To je ale hezké kamarádství, když vás chce někdo sežrat!
Takoví psi by měli mít alespoň náhubek. Může být sice něco jako za trest, ale riskovat tím život nás všech, to se mi zdá poněkud směšné. Každý rok ve zprávách slyšíme a vidíme, jak nějaký pes pokousal malé dítě nebo i dospělého člověka. Ten dotyčný pak má následky na celý život. Samozřejmě chápu ochránce přírody a psů, ale všude musejí být určité meze. Myslím, že by bylo dobré vymyslet nějaký kompromis, ale ten se nejspíš nikdy pořádně nevytvoří. Vždycky totiž někomu nebude připadat dostatečně spravedlivý. Hold nic není úplně ideální a dokonalé. Třeba jako ty "nahnědlé" špinavé chodníky.
Doufám, že si z toho všichni pejskaři vezmou ponaučení a nezačnou kakat se svými psy.