Snad úsměv

...snad...

Bylo do lásky daleko. Dlaněmi zdrsnělými
Vyškrtal hlavičky snů.
Prošlehly, zhasly. Zas tvrdne pod žebry mu
Sarkom sarkasmu.


Po špetkách přicházel. Jako cosi smrtelného.
Smrtelný sám - či komu ? Čas jako rybu obírali.
Sklenice zacinkla, mihl se kolem něho
Snad úsměv, a dny se ustmívaly.


Po špetkách. Tolik mlčet.
Letmý odlitek zmeškaný : zahladilo tělo
Jak stopu.
Stín šminka stékal ve tkaničkách potu,
Potupně zrakem těžkaný.


Vyťal si úsměv, třebaže ostře němá
Nicota vyla ze všech skulin a zašívala rány
Vzpříčenou, zlou, zahryzlou nití ?
Ne - drtil v zubech čas na sousta nejmenší
A soukal z pusté paměti prostocvik bytí.

---