Šťasná porucha

Šťastná porucha

Jana ležela na posteli a zasněně hleděla z okna. Dočetla právě knihu o lásce, která v ní vyvolala silné emotivní pocity. I ona si prožila svou krásnou životní lásku, na kterou však mohla ve svých dvaceti osmi letech už jen se smutkem vzpomínat.

Bylo to již pět let, kdy pro ni její milostný sen skončil. Tenkráte ji na přechodu pro chodce porazilo auto a byla na tom velmi zle. Prodělala si řadů operací, kde tím hlavním výsledkem zatím bylo to nejdůležitější, že přežila...

Zůstala však plna zoufalství bezmocně sedět v  invalidním vozíku. Nohy nesloužily, a i když jí lékaři stále dávali jistou naději, sama tomu již pomalu přestávala věřit. Vehikl na čtyřech kolech se pro ni stal jejím jediným pohybovým prostředkem. Jindra, ten byl tenkráte pro ni celým světem. Nějaký čas ji sice ještě navštěvoval, ale pak to bez jediného náznaku rozloučení vzdal. Asi neměl ani tolik síly, aby jí to řekl přímo do očí. Dlouho se trápila, ale nakonec jej snad i pochopila...

O rodiče přišla již dávno před tím. Když se čas naplnil a ona mohla být propuštěna z nemocnice, neměla nikoho jiného než jedinou kamarádku, která byla ochotná si ji vzít k sobě i se o ni  postarat. Když se ale vdala a odstěhovala se za svým mužem, tak Janě alespoň po ní zůstal dvoupokojový byt. Nechala si udělat pár důležitých úprav, jako vyndat prahy mezi dveřmi, v koupelně zabudovat zvedací systém, pomocí kterého se pohodlně dostala do vany a zpět. Dokonce se bez vážných problémů už dostala i na ulici. To všechno také díky tomu, že se naučila perfektně se svým samohybem zacházet. Denně na sobě tvrdě pracovala a svůj stav vzala prostě jako své nezbytné zlo. Po delší době si našla dokonce i domácí práci písařky. Tím, že své okolí zaměstnávala jen minimálně, si také vysloužila hluboký obecný obdiv a uznání.

Nejhorší však byly dlouhé prázdné večery. V nich, v  hloubce svého soukromí, občas také podléhala návalům hluboké lítosti nad tak krutě zpackaným životem. Nikdy nikdo to však z jejích úst ani v náznaku neslyšel.

Když se jednoho rána po krásně svůdném snu probudila, jen hlasitě povzdechla a rychle si utřela na tvářičce neposlušnou slzičku, která se jí tam skutálela. Raději se zavěsila na hrazdu a bičovala neposlušné tělo vysilujícími cviky tak dlouho, až zase bezvládně padla do polštáře. Až za dlouho si sedla, rukama vysunula neposlušné nohy přes hranu pelesti a nechala je spadnout k  podlaze. Pak vytočila hrazdu mimo lůžko, zavěsila se na ni a přenesla se do připraveného vozíku. Konečně mohla zajet do kuchyně a postavit si na kávu. Než se voda dala do varu, projela koupelnou a na krátko se zastavila i na toaletě. Byl to již zkoordinovaný rituál, který vždy končil protivným pískáním konve. Kávu si opatrně převezla k pracovnímu stolu. Ve stroji měla rozepsané materiály, které chtěla ještě před svou vyjížďkou do parku zpracovat.

Před úrazem také aktivně sportovala. Ani nehoda jí nevzala nic podstatného z hezky vypracované postavy, kterou dnes a denně týrala cvičením. Někdy to skoro vypadalo, že své tělo za cosi trestá, a nebo se jen chtěla vyčerpat ze všech sil, aby ji snad netrápily jiné myšlenky a tělesné touhy.

Kolem poledne něco málo snědla a vydala se s knížkou do krásného slunného dne. V parku si našla klidné stinné místo a s chutí se začetla do nového románu.

To byly vždycky chvíle, kdy zapomínala na svůj utrápený reál a zcela se ponořila do děje. V ten den to bylo úplně stejné. Ani si nevšimla, že se letní obloha pomalu zatahuje obrovskými nakupenými stohy mračen. Až když vítr nabral na své intenzitě a začal hlasitě varovat v korunách stromů, překvapeně zvedla oči.

„ No nazdar!“ vykřikla a to už jí bylo jasné, že to asi za sucha domů už nestihne. Rychle zaklapla knihu a dala  povel vozíku, který poslušně zabzučel. Vzala to rychle zkratkou kolem mohutného rododendronu ve snaze se dostat co nejrychleji na hlavní cestu.

Park byl už totálně vylidněný. Jen na pusté cestě se honila náruč starého suchého listí smíchaná s papírky, které větřík vyhrabal bůh ví z kterého kouta.

„ Jen žádnou paniku. Domů to máš slabou čtvrthodinku, a když trochu zmokneš, tak se taky nerozpustíš… “ domlouvala si polohlasně.

V dálce to temně zahřmělo. Od hlavní cesty byla vzdálena necelých dvacet metrů, když to v motorku zaskřípalo a vozík sebou dvakrát, jakoby v poslední křeči trhnul, než se definitivně zastavil. Zoufalé Janiny pokusy vůbec nic nepřinesly.

Zabrala tedy rukama a s vypětím posledních sil se soukala po mírném stoupání, až jí zemdlené paže ochably docela. Samohyb se pomalinku vracel dolů a sjel dokonce ještě níže. To byla pro ni konečná a natvrdo. Zoufale se rozhlížela kolem sebe a dokonce začala volat o pomoc.

 Nic...

Vítr přidával na intenzitě a bral s sebou všechno, co nebylo přirostlé nebo přibité. Hromy i blesky sílily a její situace začala být víc jak nepříjemná.

Když zašuměl v korunách stromů déšť, rozplakala se bezmocností. Park ztmavnul do scenérie strašidelného filmu a ona svou nemohoucnost začala nahlas nenávidět.

"Tady to máš, ty machýrku. Když seš mrzák, tak máš sedět doma na zadku a ne se producírovat po parku. Jenže ty né! Tobě se přeci nemůže nic stát. Ty nikoho nepotřebuješ, ty si se vším vystačíš, že? A teď seš totálně nahraná. Teď si tady můžeš třeba chcípnout. Budeš mít aspoň jednou pro vždycky svatej pokoj!“ křičela a zoufale tloukla rukama do opěradel mrtvého samohybu.

Déšť se již dávno propracoval skrz husté koruny stromů, kde se kapky slévaly do silných chladných čůrků, které Janě pronikaly až na tělo. Po dalším marném zlobení to náhle vzdala. Seděla bez pohybu se skloněnou hlavou a odevzdaně čekala na další děj svého osudu. Už ani neplakala, už nic a nikoho neproklínala.

Uběhla první nekonečná hodina a do Jany se dal neuvěřitelný zimomřivý třes. Schoulila se tak, že hlavu měla skoro až na kolenou. Ale ani to jí nepomohlo. Když její zoufalství pomalu narůstalo do tragické paniky, zahlédla v dálce ve světle blesku běžící postavu.

„ Pomóóóc!“ vykřikla z posledních sil a postava zpomalila, až nakonec nevěřícně zastavila. „ Pomožte mi, prosím!“  vykřikla zoufale. 

„ Co to tady, proboha, děláte?“ zeptal se překvapeně mužský hlas temné postavy, která se několika skoky rychle přenesla k ní.

„ Porouchal se mi vozejk. Prosím, pomozte mi. Sedím tady už nekonečně dlouhou dobu a...“

„ Kde bydlíte?“

„ Na hlavní u tý velký samoobsluhy...“

„ Vždyť je to pár metrů. Kočár se, madam, rozjíždí, držte si klobouk…“ zareagoval okamžitě a vtipně k tomu.

„ Ale já žádný nemám...“ vydechla naivně Jana a studené prsty se zaryly do mokrých madel vozíku.

Voda se v širokém oblouku rozstřikovala od kol a on s  ní letěl jako o vlastní život. Na asfaltovém chodníku už potřeboval jen třetinovou sílu. Když se vřítil na hlavní ulici, musela jej Jana ihned navigovat, jinak by byl schopen minout její dům.

„ Stůjte! Tady ten vchod prosím!“ vykřikla a on jako poslušná koňská síla zahnul skoro pravoúhle do otevřených dveří.

Než se nadála, rostla před výtahovými dveřmi veliká kaluž vody, která z ní vydatně stékala…

„ Vydržte, už to bude jen vteřinka, co ta couravá klec dorazí…“ usmál se konejšivě.

„ Bude to do prvního...“ špitla vysíleně do žuchnutí přistávajícího výtahu.

„ Tak a jsme tady. Které dveře mám vyrazit?“

„ Tady máte klíče. Jsou to tam ty vzadu…“ musela se usmát nad jeho odhodlaností.

„ Děkuji, krásně mokrá vílo. Zvládli jsme to coby dup a vy už jste konečně ve svém suchém království…“ zabouchl nohou dveře bytu.

„ Proboha, já úplně zapomněla zavřít okno…“ vyděsila se Jana. „ Když jsem odjížděla, tak ještě pálilo sluníčko…“ dodala omluvně.
„ Jen klid, to počká. Nejdřív se musím postarat o vás.“

„ Aspoň  je, prosím, zavřete…“ přikrčila se po mohutném blesku,  když následný hrom rozdrnčel nebezpečně i okenní tabulky.

„ Vy jste sama?“ divil se její zachránce.

„ Ano. Žiju tady úplně sama...“ trochu znejistěla.

„ A taky mi povíte. kde máte něco k převléknutí?“
„ No...“ zarazila se a zkoumavě na něj pohlédla. “ vedle v pokoji…“ ještě pořád se nedokázala zbavit divného pocitu. „ Když, tak mě tam prosím zavezte.“
„ Žádný problém, ale nebylo by lepší si dát nejdříve horkou koupel? Nemyslím si, že by vám nějak obzvlášť prospělo pořádné nastydnutí. Zatím k tomu máte ty nejlepší předpoklady!“
„ Hm. Souhlasím. Vezmu si tam jenom něco na sebe a potom mě, prosím, zavezte do koupelny.“

„ Sem?“ naznačil směr.

„ Ano...“

Jana si za jeho pomoci vzala suché prádlo, teplé ponožky a nechala se odvézt do koupelny.

„ Když mě tady postavíte k vaně, tak dál si již pomůžu sama. Jsem na to dobře zařízená.“
„ Jistě. Žádnej problém. A až budete sedět ve vaně, tak zavolejte. Já se mezitím podívám na toho mizeru…“ pleskl dlaní do vozíku.

„ Ani nevím, jak vám mám poděkovat...“
„ Neděkujte. Člověk má každej den udělat jeden dobrej skutek a já to chytil tak akorát. Stejně bych se naproti v činžáku asi teď pořádně nudil.“

„ Vy bydlíte přímo naproti?“
„ No, představte si to? Takže jsem si nakonec ani moc nezašel. Bylo by troufalé zeptat se, jestli bych mohl s  vaším dovolením postavit na kávu?“
„ Vůbec ne, naopak. A jestli vám to nebude vadit, tak udělejte přitom hned jednu i pro mě…“ poprvé se usmála. „ Všechny věci včetně kávy najdete v kuchyni. A moc vám ještě jednou děkuji.“

„ Neděkujte, to už jsme si vyříkali. A ještě jednu věc. Kde máte něco na utření podlahy?“
„Vedle v komůrce...“ pomalinku ožívala a se zájmem si toho svého zmáchaného zachránce prohlížela.

Pomalu zavřel dveře koupelny a ona ještě chvilku pozorovala lesklou kliku dveří a snad jí ještě tak úplně ani nedocházelo, co se to s ní všechno za posledních pár minut stalo. Nejdřív ta zatracená porucha, pak katastrofa, beznaděj a najednou vylítne kdosi odkudsi a jako na obrtlíku je všechno rázem jinak.

Teprve nezvládnutelný třes těla ji zase probral. Rychle s velikou námahou si stahovala jeden hadřík za druhým. Nikdy by nebyla věřila, jak veliká dřina to v mokrém stavu může být. Vana byla již dávno napuštěná a bílá pěna šuměla praskajícími bublinkami. Trvalo ještě notnou chvíli, než se  vmanévrovala se sedačkou do blahodárné vody. Když se přikryla žlutavou pěnou, přivolala svého dobroděje.

„ Už se řítím vílo...“ slyšela jeho hlas za dveřmi, než zaťukal.

„ Můžete...“
„ Už jsem tady. Všechno v pořádku?“
„ Teď už ano.“
„ S tím oknem to taky nebylo tak zlý. Už jsem to dal do pořádku. Teď se podívám na tohohle zbabělce...“ pomalu vymanévroval z místnosti.

Je to docela sympaťák....mohl by chodit i častěji. Kolik mu asi je? Třicet? Nebo o chlup víc? Vypadá, že nepatří mezi křupany. Podle rukou bych dokonce soudila, že pracuje hlavou. Ani žádný prstýnek neměl. Ale co... rozehnala pěnu a studená ramena si ponořila do horké vody.

Začalo jí být dobře. Vnitřní třes se vytratil zrovna tak, jako prožitá hrůza, která ji málem vehnala do tragické paniky. Spokojeně se začala mydlit a načechraná pěna rázem zmizela. Dlouho si ještě vychutnávala teplo vody. Ale záhy nadešel i čas, kdy už by raději chtěla z vody ven.

Tak a teď tady sedíš na pospas všemu...vozejk je vedle a ty ani nemáš šanci se oblíknout...přeci nemůžu zavolat chlapa, kterýho vidím poprvé v životě?

…ale, ale, najednou ho nemůžeš zavolat...probudilo se odmítavě její nitro.

Dívej se, pěna je fuč a já jsem tady vystavená jak ve výloze…

…no, já bych to viděla tak, že oba máte pubertu už dávno za sebou a on ti snad už dokázal, že nepatří mezi nějaký bezohledný neurvalce…

To je sice pravda, ale že by mi zrovna teď dělal mužskej pohled dobře, když se tady vyvaluju nahá, to se rozhodně říct nedá…

…nepřeháněj…přiraž si kolena na prsa, předkloň se a je to. On tě nesežere a že by chtěl využít situaci? Tomu snad ani ty sama už nevěříš?

Učinila resignovaně nutný manévr a zavolala si o pomoc. Skoro to vypadalo, jako by stál za dveřmi. Okamžitě zaťukal a Jana jej vpustila.

„ Potřebovala bych už z vody. Už se vám povedlo s tím zrádcem něco provést?“

„ To ne, ale už vím, v čem to je. Když mně dáte ještě deset minut, tak jej máte zase k dispozici…“ vydechl a utřel si mokrým rukávem kapku, která jej lechtala na nose.

„ Jestli chcete, tak si vezměte ze skříně moji teplákovou soupravu. Takhle nemůžete zůstat. Bude vám asi těsná, ale je suchá. Vaše věci si dejte usušit na radiátor.“

„ To bych skoro rád…“ přiznal se. „ Tak ještě chvilku, prosím, a snad se mi to povede...“

Je mi čím dál tím víc sympatický...pomyslela si Jana. A jak to vypadá, vyzná se v ledasčem...otočila kohoutkem a připustila si trochu horké vody.

Co bych si byla počala, kdyby náhodou neběžel okolo. Kde se tam vůbec tak najednou vzal? Za parkem je jenom sportoviště a tělocvična. Kde jsou ty doby… povzdychla si při vzpomínce, kdy tam taky ráda chodila. Možná, že taky provozuje nějaký sport. Postavu na to docela má. Skoro bych hádala na házenou, košíkovou, nebo něco takového. Ba ne... zamyslela se…

…a není to náhodou úplně jedno?...přihlásilo se zase její vnitřní Já, s kterým si někdy hodiny povídala.

To víš, že je to jedno...daleko důležitější je, že je!

…tak si s tím vůbec nelam hlavu. Třeba nedělá vůbec žádnej sport a jenom utíkal před deštěm.

Ale, co když...

„ Můžu?“ hlasité zaťukání jí náhle přetrhlo myšlenky.

„ Jistě…“ stáhla si rychle kolena na prsa a předklonila se..

„ Jsem frajer, že?“ udělal lehký úklon v jejím sportovním úboru.

„ Tak hrozné to zase není. Alespoň vynikne vaše slušná postava.“
„ Taky si říkám, že jsem docela sexy kluk…“ jen to slovo z úst vypustil, hned se za ni chytil.

„ To nic. Jen mě, prosím, nezačněte nakonec ještě litovat. Toho jsem si za těch pět let už vyslechla až dost.“
„ Asi máte pravdu...kočár už fachčí. Byl to prodřený káblík. Dlouho se časoval, až se mizera dočkal toho nepříhodnějšího okamžiku. Tak jak to bejvá, že?“ 
„ Je to možné?“
„ Jasně. Určitě to znáte, když se něco stane, tak ve většině vždycky, když  to nejmíň potřebuje...“ pokrčil rameny.

„ Asi ano. Já se obléknu a přijedu za vámi…“ dala mu najevo, že by už opravdu ráda z vody.

„ Jistě, samozřejmě. Promiňte…“ rychle vypochodoval ven.

Ten zbytek byla pro Janu už jen rutina. Netrvalo ani čtvrt hodiny a byla ve vedlejším pokoji.

„ Tak vás pěkně vítám…“ rychle vstal od stolku. „ Je už taky na čase,abych se konečně představil, nebo ani nebudete vědět, komu psát děkovné dopisy.“
„ Zrovna jsem na to myslela…“ usmála se.

„ Karel Lenoch...ale opravdu jen co do jména. Jinak to se mnou docela jde…“ natáhl ruku.

„ Jana Vrbová…“ špitla a musela si přikrýt ústa, protože jí jeho jméno přišlo po tom všem k smíchu.

„ No konečně, ještě že mám tak blbý jméno. Jinak bych snad ani nepoznal váš překrásný úsměv. Povoláním jsem kadeřník. Mé druhé povolání je trenér druhé třídy, specifikace volejbal.“
„ Opravdu?“
„ Fakt. V současné době činný v dívčí druhé dorostenecké lize s dobrou šancí postupu. Svobodný...tedy rozvedený, ale bez jakýchkoliv závazků.“

„ Než vám řeknu něco o sobě, tak bych vám opravdu chtěla ještě jednou z celého srdce poděkovat. Byla jsem tak beznadějně ztracená . Fakt nevím, jak by to se mnou bylo dopadlo, kdyby...“
„ Prrr…“ ohradil se. „ Tady není třeba nějakých díků. Neudělal jsem nic jiného, než by snad udělal každý normální člověk.“
„ Možná, ale to není důležité...než to začalo, tak kolem mě běžela spousta lidí a nikdo si ani nevzdechl, že bych se mohla dostat do problémů.“

„ Tak dobře, vaše díky tedy s díky přijímám…“ lehce se uklonil a podal jí šálek kávy.

„ Děkuji. Před tím, než jsem měla to nešťastné setkání s autem, jsem pracovala v zahraničním obchodě jako samostatná referentka. V současné době jsem plně invalidní. Mé druhé povolání je písařka. Zde jsem

bohužel tak na úrovní čtvrté ligy a s tím postupem, to si taky nejsem vůbec jista. Jsem svobodná a taky bez závazků. Kdo by taky o mě stál, že? Tedy když opomenu můj samohyb.“

„ A jaké prognózy vyslovili naši specialisté v bílých pláštích?“ zajímal se s úsměvem.

„ Ale, znáte to. Hodně se toho namluví, ale nic se při tom vlastně neřekne. Optimismus, ten prý také léčí. Tak s ním doktoři nešetří. Ale na mém stavu, na mé pohybové nemohoucnosti se zatím za ty roky nic podstatného nezměnilo.“

„ Něco o tom taky vím. Ale je to pořád lepší, než kdyby vás úplně a definitivně odepsali, že?“
„ Tak to opravdu neudělali. Nehledě k tomu, že se denně dřu s cvičením. Někdy mám skoro pocit, že dokážu malinko pohnout prsty u nohou, ale pak se zase přistihnu u toho, že je to víc přání než skutečnost.“

„ Smekám před vaší vytrvalostí...“

„ Opravdu není před čím…“ povzdechla si smutně.

„ Že ne? Jste tady zavřená sama v bytě a denně si mordujete tělo bez možnosti si šáhnout na nějaký úspěch? Kdo by to vydržel?“

„ No jo...snažím se. Je to taky účinný lék proti tomu, aby se člověk nadobro nepomátl. Samota, ta dokáže být neuvěřitelně krutá, a kdybych si cvičením neunavila tělo, tak člověka nakonec přepadnou jenom hloupý myšlenky…“ zadrhla se.

„ No, no. Přede mnou nemusíte nic skrývat a za pocity, za ty se stydět už vůbec není potřeba. Nevím, jak bych takovou situaci zvládl já sám. Ale umím si to skoro představit...“
„ Neumíte...to nejde. To se musí prostě prožít…“ sklonila hlavu a v duchu se počastovala nehezkými jmény.

„ Nemáte fén?“ šokoval otázkou.

„ Co jestli nemám?“ vydechla překvapeně.

„ No, fén? Už jste zapomněla na mé povolání?“
„ Jistěže mám...“

„ A dovolíte mi, abych z vás udělal zase pohlednou super bojovnici?“
„ Když si troufáte...“ pokrčila rameny.

„ No to by bylo. Jsou věci, kde jsem bezkonkurenčně dobrej…“ vypnul hruď a hned poté zmizel pro pracovní pomůcky.

„ I nůžky jste si na mě přinesl?“
„ A můžu?“
„ Přesvědčil jste mě, pane Lenochu, a svěřuji se vám plně do péče. Uvidíme, jestli nejste třeba jen domýšlivý mluvka.“

„ Uvidíme a díky za důvěru…„ zacvakal nůžkami a už to lítalo.

„ Mohu se vidět?“ šeptla, když skoro po hodině vypnul fén.

„ Momentek, hned podám dámě zrcadlo...“

„ To není pravda…tohle přeci není vůbec možný!“ vydechla překvapeně, když uviděla svůj vlastní proměněný obraz.

„ Spokojená?“ zeptal se trochu nejistě.

„ Vy jste opravdu umělec…“ špitla a oči se jí zaleskly dojetím.

„ Děkuji za uznání. Jestli ještě dovolíte, zastavím se tady se svou profesionální vyzbrojí a ještě tomu dáme takový ten závěrečný šmrnc.“
„ To byste opravdu udělal?“
„ To víte že ano. Stačí, jen když si to budete opravdu přát. Pak mně bude přímo potěšením.“
„ Jste frajer pane Lenochu...“
„ No, to nezní zrovna lichotivě. Kdyby jste toho Lenocha raději nahradila Karlem, znělo by to opravdu lépe.“
„ Tak dobře, Karle. Jste opravdu frajer. A co si tak dát za odměnu něco dobrého na zub?“ navrhla.

„ To taky není tak úplně špatný nápad…“ usmál se.

„ Tak hurá a jdeme do kuchyně…“ náhle ožila.

„ Že bychom vzali sporák útokem?“
„ Třeba sporák, třeba taky ne. Mám tam několik druhů salámu, šunku, vynikající okurky a domácí vajíčka...“

„ Tak z toho se dá vykouzlit už ledasco…“ odstavil ji u stolu a po nápovědě začal snášet vše potřebné.

„ Poslyšte, nejste vy taky nakonec kuchař?“
„ To nejsem, ale chtěl jsem jím být…“ zvedl hlavu od aranžování talíře.

„ Je to vidět...“
„ Já jsem, drahá Jano, všechno, čeho si ode mě život žádá…“ vesele vtipkoval a oba se tomu srdečně zasmáli.

Ani stopa po prožité hrůze. Ani stopa po nějakém strachu z  neznámého. Za další půlhodinku ladil při jídle náladu přímo do krásného rozesmátého ovzduší.

„ Mohu se na něco zeptat?“

„ Jistě…“ rychle souhlasila Jana.

„ Jak se vám tahle katastrofa vůbec stala?“

Jana bez emocí začala vyprávět svůj smutný životní příběh až do rozchodu se svou láskou. Vůbec neměla pocit, že se svěřuje člověku, o jehož existenci před několika hodinami neměla ani tušení.

„ Je to stejně sakramentskej pech. Opravdu jste obdivuhodná. To by každej normální člověk asi těžko zvládl. I když je mi jasný, že je ještě spousta věcí mezi řádky, který bolí asi o to víc, že?“

„ Hm. Máte pravdu. Ale i s tím se člověk vypořádá, jen když pochopí, že mu fakt nic jiného nezbývá.“
„ Chodí sem za vámi vůbec někdo?“
„ Ani snad ne. Jednou za 14 dní přijdou ze sociálky a jednou za týden jedna straší paní, která obstará nákup, občas umyje okna a tak.“

„ A vše ostatní zvládnete fakt sama?“
„ Jasně. Je to součást mé rehabilitace...“

„ Neuvěřitelný…“ vydechl obdivně.
„ Co?“
„ Nikdy bych ve vás samotářku nehledal.“
„ Tou taky dobrovolně nejsem. Ale co mám dělat? Naříkat? Vynutit si lítost u někoho, kdy by si nakonec povzdechl a řekl si, že to holt musí hodinku vždy ve středu nebo v pátek vydržet?“

„ To jistě ne. To není žádné řešení a nic by vám to ani nedalo. Ale nevadilo by vám, kdybych se já u vás občas dobrovolně a moc rád zastavil?“
„ Vy si děláte legraci?“ zase po dlouhé době znejistěla.

„ To rozhodně nedělám. To by bylo víc než kruté!“

„ Promiňte. Nemyslela jsem to tak.“
„ Mám třikrát týdně trénink. V sobotu nebo v neděli zápas. Ale večery, ty trávím bez většího smyslu. Buď spím, nebo čumím na televizi. A to bych nakonec mohl i tady s vámi, že?“
„ A vy, Karle, opravdu nikoho nemáte?“
„ Nemám, bohužel. Já vím, že se to poslouchá dost podivně, když víte, že jsem skoro denně mezi děvčaty.“
„ Právě…“ vydechla. „ Samozřejmě, že bych byla moc ráda. Jenže...“
„ Jenže, co?“
„ Jenom bych se moc bála si na něco zvyknout a potom o to třeba zase přijít.“

„ Rozumím a jsem si toho také vědom. Věřte mi, Jano, že se tohoto bát opravdu nemusíte. I já jsem si musel ledacos prožít a dobře si ještě pamatuju, jak některé věci zabolí.“

„ Opravdu?“ zvedla k němu svůj bezelstný pohled.

„ Můžeme to zkusit…“ špitla po zaváhání.

Bouřka se venku pomalu uklidňovala a na obzoru se občas mezi zbytky potrhaných mraků zase stydlivě prodíralo již zapadající sluníčko.

„ Věříte mi alespoň malinko?“ šeptnul.

„ Z té hrůzy, co jsem prožila v parku, se nakonec pro mě vyklubalo krásný odpoledne. Asi bych se vám měla i nějak odměnit…“ a na jeho otázku již nereagovala.

„ Hm. Možná a nic vás nenapadá?“ provokoval.

„ Opravdu ne...“ přiznala se.

„ A jak to bývá třeba v pohádkách? Co princezny dávají svým princům?“

„ Ale já žádné království nemám a o ruku, o tu jste mě taky nepožádal.“
„ O království tady přeci vůbec nejde. A co se vaší ruky týče, kdo ví?“

„ Kdyby jste byl princ žába, tak to bych věděla...“

„ Škoda, že v této civilní poloze nemám žádnou naději.“ Klekl si s povzdychem vedle ní a zvedl smutné oči.

„ Ale máte!“ náhle se nahnula a rychle jej políbila na čelo.

Od její šťastné poruchy se jí začal rapidně měnit život k  lepšímu. Navyklý stereotyp se rychle z jejího života vytratil. Karel zašel třikrát i pětkrát za týden. Občas mile překvapil i  hezkou kytičkou, jindy zase Janu rozmazloval něčím dobrým na zub. Diskusní témata jim nedošla nikdy. Hodiny a hodiny se dokázali přít o názor, nebo rozvíjet různé teorie.

Aniž by si to vůbec uvědomovala, neuvěřitelně moc pookřála. Z očí jí přímo čišelo štěstí, když se blížila hodina jeho příchodu. Stalo-li se, že se malinko zdržel, to už objížděla všechna okna a na čele jí naskočila hluboká vráska strachu. To byly taky momenty, kdy se nemohla soustředit vůbec na nic. Nedokázala se začíst do knihy, nedokázala utrácet čas ani nějakou užitečnou prací. Jako by se v podvědomí bála dne, kdy ho uvidí naposledy. Ale prvním zazvoněním byly všechny chmury pryč. Tvář se jí rozsvítila štěstím a stálo ji to vždy mnoho sil, aby to Karel nepoznal.

Ten se dobře znal z volejbalu s Janiným ošetřujícím lékařem. Někdy jej dlouho zpovídal, jaké cviky by jí prospěly nejlépe, jakou intenzitu nasadit a podobně. Než se oba nadáli,  zaznamenala jejich známost první dvouměsíční úsek. Také se v té době blížil den Janiných narozenin. Ta se od časného rána zabývala jen přípravou večera. Kouzlila různé dobroty, uklízela, smejčila a zdobila. Moc jí na tom záleželo. Když už všechno několikrát zkontrolovala, rozhodla se pro krátkou projížďku, aby trochu popohnala líně se vlekoucí  čas. Nevydržela venku však dlouho. Oproti zvyklostem se vracela domů o hodně dříve.

Ještě jednou chtěla všechno doladit, ohřát jídlo, převléknout se. Když vjela do svého bytu, málem se se svým samohybem leknutím zvrátila.Na stole stál tříposchoďový dort, vedle obrovská kytice růží. Pod ní se třpytila velká šminkovnice a pantoflíčky ručně vyšívané čínským motivem.

„ No Karle..? Jak jsi věděl, že dnes mám narozeniny?“

„ Všechno nejlepší,  ty moje bojovnice ze všech bojovnic nejbojovnější…“ políbil ji na rty tak, jak nikdy před tím.

„ Kájo, ty jsi ale...já tě chtěla dnes překvapit a nakonec jsi…“ zavzdychala do límce jeho košile.

„ Ne abys mě uškrtila. Já bych si totiž ještě moc rád s  tebou taky zamlsal. Moment, na něco jsem zapomněl.“ vytočil se z pevného sevření a z chladničky vyndal velkou láhev pravého šampaňského.

„ Jsi neuvěřitelně milý, ty můj sladký příteli. Ani ti vypovědět nemůžu, jak velkou radost jsi mně udělal.“
„ To mě moc těší...“ rozvázal a sundal jí botky a nahradil je pantoflíčky.

„ Jsou překrásné a mám velikou výhodu, že mi nekonečně dlouho vydrží...“ žertovala.

„ Na to bych zase tak moc nesázel. Všechno má svůj začátek, ale taky svůj konec…“ varoval se zdviženým ukazováčkem.

Pohádkáři…“ pohladila jej něžně po tváři.

„ Ne ne. K pohádkáři mám opravdu velmi daleko. Věř mi...“

„ Já vím, že to se mnou myslíš dobře, ale tohle není záležitost, která by se...“
„ Počkej. Byl jsem za doktorem Kozlem. Už měl na stole tvé výsledky z posledního vyšetření. Moc tě chválil. Dokonce se vyjádřil v tom smyslu, že když to půjde takhle dál, tak poslední, ta rozhodující operace je opravdu už v dohlednu....“
„ Ty si děláš legraci?“ nevěřila Jana.

„ No tak? Legraci v tomhle směru?“

„ A jakou šanci odhaduje?“
„ Sedmdesát, osmdesát procent.“

„ To není možný! To fakt řekl?“ zaleskla se jí očka.

„ Je to tak!“

„ Karle, já tomu opravdu nemohu věřit...“

„ Víš co? A teď se, dámo mého srdce, hodíš do gala, jasný!“
„ Do gala?“ opakovala překvapeně.

„ Jistě. Máš přece narozeniny a to se sluší už ve vztahu k hostům!“

„ Jasný!“ zasalutovala.

„ Račte se odebrat do vašich komnat, dámo, a já zatím připravím slavnostní tabuli.“
„ Už tady nejsem…“ zavrněl motorek vozíku

Karel rychle dotvořil, co bylo již na půl připraveno a přidal některé orientální speciality, které si s sebou přinesl. Láhev šampaňského doladila slavnostní prostředí.

„ Tak jak jsi na tom? Nepotřebuješ s něčím pomoct?“
„ Ne. Ještě minutku…“ zaprosila z vedlejší místnosti.

„ Tak minutku říkáš? Už to stopuji…“
Jana přijela v momentě, kdy podával na stůl. Odhal to skoro přesně.

„ Ó, jaká to skvostná krása přijela na svém bělouši…“ seknul hluboký úklon.

„ Zase přeháníš?“
„ Ani v nejmenším. Moc ti to, moje holčičko, dneska sluší…“ vzal ji za ruku a líbal jeden prstík za druhým a nakonec ji políbil na rty.

„Ó děkuji, ty můj galantní princi...“ šťastně se usmála a přejela si ke stolu.

„ Tak, Janičko, konečně mi dovol krátký přípitek…“ zvedl sklenku. „ Ať se ti splní tvé největší životní přání…“ pomalu vyslovil pouze tuto jednu větu.

„ Karle, díky...díky za všechno, co jsi pro mě udělal...díky za to, že jsi, za to že jsi mně  zase vrátil pocit plnohodnotného člověka, díky za tvé překrásné přátelství...miluji tě, sladký…“ šeptla poslední slova a lehce cinkla o jeho sklenku.

Karel silně zápasil s vnitřním pohnutím, které její slova v něm vyvolala. Vyznání lásky zaznělo v jejich vztahu poprvé. I když to oba již dávno cítili, žádný z nich zatím neměl odvahu vyslovit to nahlas.

On její slova nekomentoval, nemohl. Jeho hrdlo se sevřelo a oči mu zvlhly. Tiše reagoval na každé její přání. Měnil talíře, podával desert, dolíval šampaňské a nakonec přinesl i voňavou kávu.

Byla to velmi zvláštní fáze oslav. Nikdo z nich neřekl jediné slovo. Jen se každou chvilku na dlouho setkaly jejich výmluvné pohledy. A to byl také moment plný jemného napětí. Jako by každý bilancoval, nebo se jen mazlil s  překrásným, vše slibujícím ovzduším, které nad nimi viselo.

„ Moc ti, Karle, za dnešní večer děkuji. Věř mi, že na něj do nejdelšího konce života nezapomenu. Nikdy jsem nic krásnějšího nezažila. Každý večer děkuji bohu za tu šťastnou poruchu, tam dole v parku...“ zase zvedla sklenku.

„ Janičko, lásko moje. Už mi neděkuj. Je pravda, že  jen náhoda dokáže to, co by si snad člověk nedokázal ani vysnít. Ale chtěl bych ti říct ještě jednu věc. Ne jen pro tebe je toto všechno jako malý zázrak. I pro mě, skutečně. Můj život dostal úplně jinou hodnotu a to není opravdu moje zásluha. Víš, ono všechno souvisí se vším. A já jsem přešťastný, že jsem měl to neuvěřitelný štěstí poznat právě tebe. Jsi pro mě v mnoha případech tím nedostižným příkladem. Věř mi…“ zvedl sklenku a oba si znova zasněně přiťukli.

Byla to skutečně zvláštní situace. Seděli s uslzenými tvářemi, z  kterých štěstí přímo vyzařovalo.         

„ Stejně si připadám jako v pohádce.“
„ To je moc dobře, když se pohádka promění v životní skutečnost...“
„ Máš pravdu. Ale je to někdy taky až strach nahánějící...“

„ Prosím tě?“

„ Jistě. Už dávno cítím, že jsem se dostala do situace, kdy bych bez tvé přítomnosti asi normálně nepřežila další týden. Když na tebe čekám, těším se k zbláznění a přitom se vždycky bojím až k zešílení!“

„ No tak. Nedávej ošklivým myšlenkám žádnou šanci.“ zaprosil.

„ Když život je někdy takový...a někdy víc, než...“
„ Já vím…“ vstal. „ My dva jsme ale neprůstřelný tandem a náš cíl je vítězství…“ klekl si jí k nohám a položil si hlavu do jejího klína.

„ Vítězství?“ nepochopila.

„ Jistě. Nad tímhle nestoudným samohybem, nad tvými neposlušnými nožkami. Pamatuj si, že ti z něj jednou udělám tu nejkrásnější kolíbku pod sluncem...“
„ Co to povídáš?“
„ Jasně. Už příští jaro bude fungovat minimálně jako pojízdný květinový stolek!“ lehce se zakousl nad jejím kolenem.

„ Ty mě musíš zákonitě připravit o rozum...“ vydechla.
„ Na to se spolehni. Ale jen tak malinko, bláznivě v náš prospěch. Ty jsi sama jako první vyřkla slova lásky a já se musím s plnou vážností a hlavně jistotou přidat. Miluji, moc a moc tě, Janičko, miluji...“

„ Mlč, proboha, mlč! Co ti může mrzák jako jsem já dát. Jen problémy...“
„ Už nikdy taková slova neříkej. Prosím!“ zvedl se a polibkem uzamkl její rty. „ Láska, to přeci není jen milování, to je, jak vidíš, daleko, daleko víc.“
„ Já vím, ty můj blázínku, ale patří to k ní. A nejen to. Nemůžeš se mnou do kina, na zábavu, na veřejnost. Nemůžeš se mnou ani nikomu pochlubit…se mnou , s mrzákem…“ vydechla poslední slovo.

„ Tak ale teď jsi mě rozzlobila. Budeš se divit, ale svůj vztah před přáteli vůbec netajím. Naopak. Není nikdo, kdo by o něm nevěděl a já jsem moc přemýšlel o tom, zda bych je neměl na tvé oslavy pozvat. Jen strach, že by to na tebe bylo moc, mi v tom zabránil. Věř mi to. Jinak by tady bylo víc jak plno. Ani jednou se mi nestalo, že by se někdo divil, nebo mě někdo litoval. A milování? Ty nejsi nemohoucí mrzák a i k tomu, až uzraje čas, s jistotou dojde. Věř mi a bude to zase tím nejkrásnějším...“

„ Nezlob se a pojď ke mně…“ zaprosila a zvedla své krásně uslzené oči.

„ Ty by ses nestyděla mít takové řeči?“ osušil jí kapesníčkem oči.

„ Promiň mi to, prosím. Raději mi ještě nalij, moc mi to šampaňské chutná.“
„ Jen abys to nepřehnala...“
„ Asi máš pravdu. Už teď si nejsem jistá, jestli jsem vůbec ještě způsobilá další jízdy…“ zavrněla rozpustile.

„ Když budeš chtít, tak se můžeš i malinko natáhnout.“
„ A víš, že asi jo. Jak je vidět, tak nejsem na tuhle sílu krásy smíchanou s lahodou alkoholického moku zvyklá.“
„ Tak pojď, ty můj sladký opilče…“ opatrně s ní vycouval a zamířil k její universální postýlce.

„ Podáš mi ji prosím?“ ukázala na hrazdu.

„ Jistě...“
„ A pomůžeš mi taky?“ pomalu si začala rozepínat halenku. „ Byla bych celá zmačkaná...“
„ Jistě, dámo mého srdce. Ty si dnes můžeš přát cokoliv.“
„ Můžu opravdu?“ nazvedla se a nechala si ji přetáhnout přes ramena. Stáhl jí i kalhoty a ona si jen v  košilce opatrně lehla.

„ To si už chceš nechat na sobě?“
„ Přece tady nemůžu...“ zaváhala. „ Ale máš nakonec pravdu, na co taky…“

„ Tak moment…“ nadzvedl ji v bocích a ona hned zvedla ruce nad hlavu.

„ Vidíš, jak jsem nemohoucí…“ šeptla, když sebou žuchla zpět do polštáře.

„ Jsi především moc krásná. A věř mi, že tě miluji takovou, jaká jsi. Ty neposlušné nožky v jeden den taky přesvědčíme k  pohybu. Neboj, všeho do času.“
„ Kéž bys měl pravdu...“
„ Já ti něco prozradím. Můžu?“ sedl si na okraj postele, stáhl si košili a pak se naklonil k ní.

„ Prozraď...“
„ Já ji mám!“

„ Nejhorší na tom je, že ti skoro věřím...“ objala jej a přitiskla si jej k sobě.

„ Mohu?“ nahmatal uzávěr bílé podprsenky.

„ Ty můžeš všechno...“ nadzvedla se.

„ Je to fuška, viď?“
„ Jen klid. Nejsem trénovaný, ale zato máme habaděj času. Horší by bylo, kdyby nám za pět minut jel autobus.“
„ Co to povídáš?“ nerozuměla.

„ Povídám, že jsem kadeřník a ne zámečník…“ trápil se pořád ještě s rafinovaným uzávěrem. „ Ale jsem zato neuvěřitelně trpělivý. Tak a je to!“ vítězně přesmeknul ramínka prádla přes její paže a pak hned pomalinku i košíčky.

„ Učenlivý, moc učenlivý kadeřník…“ zkřížila ruce na prsou.

„ To bych prosil. A tohle je odměna za moji námahu?“ políbil ji na ruku.

„ Když já...“ pomalinku je spustila podél těla.

„ Tak je to lepší…“ naklonil se a jeho rty za tu dobu poprvé ochutnaly jemnost sametového napětí ňader.

„ Já dnes zákonitě musím přijít o rozum…“ zavzdychala a prsty ruky zabořila do jeho vlasů.

Její nitro nabíralo sladkost probouzejících se hlubokých vnitřních pocitů, o kterých jen nekonečně snila. Vychutnávala si ve svém hlasitém výdechu i ten sebemenší stisk jeho rtů. Když se pomalinku stáhnul polibky přes napjaté bříško do jejího klína, který neuvěřitelně rychle obnažil, nedokázala své vzrušení již prožívat mlčky.

Sotva zmizely kalhotky přes kotníky bez citu, vrátil se svými rty na stejné místo. Jeho dotyky víc tušila než cítila a hrozně moc si přála najít takovou sílu, aby mohla svůj pohádkový svět milování pro svého něžného prince otevřít naplno.

Jak se vracel svými rty vzhůru, nabíral a zvedal její bezvládné nohy na svých ramenou. Každý jeho lehký dotyk začal mít sílu elektrických výbojů. Zasekla prstíky do bílého prostěradla v očekávaní převeliké bouřky, která v hloubi jejího nitra už dávno gradovala. Karel se lehounce přisál k přetékajícímu pohárku a dlaněmi stiskl ňadra.

Teď!

Krátké, ale silné šlehnutí ve vteřině proťalo její utrápené tělo. Dlaně se sevřely v pěst a hrdlo vykřičelo nasbíranou krásu. Chvíli se třepotala na svém úžasném vrcholu, než zase padla zpět do uvolnění těla.

„ Lásko, lásko dost! Prosím...“ pevně stiskla jeho vlasy a táhla si jej k sobě nahoru.

„ Miluji, miluji...“ šeptal jak v horečce.

„ Musíš se mnou hezky pomalu, nebo ti přijdu o rozum dřív, než si tuhle nádheru vůbec vychutnám...“
„ Promiň...nezlob se za mou nedočkavost...“
„ Každý tvůj dotyk je pro mé tělo, pro mojí duši, trýznivě sladký. Chtěla bych se s tebou nekonečně dlouho milovat...chtěla bych ti dát úplně všechno, čeho je žena jen schopná...“ vrněla roztouženě.

Jeho dlaně se znova rozběhly po ňadrech. Rty tančily mezi šíjí, tváří, jejími ústy a souběhem ňader. Tento kolotoč dotyků vynášel přešťastnou Janu daleko za hranici jsoucího světa.

„ Prosím...odlož si...moc potřebuji cítit teplo tvé pokožky, moc potřebuji nasát teplo tvého těla…“ vychrlila prosbu po kratičkém návratu do reálu.

Beze slova ze sebe strhal oblečení a bezmocně padl podél jejího těla a položil si hlavu na její rameno.

„ Nechci a nesmím tě trápit moje milá. Ani si nejsem jist, zda by ti milování neublížilo...“ skoro zanaříkal.

„ Jak by mě taková krása mohla ublížit? Co to zase povídáš?“ vyděsila se. “ Dělej si se mnou co chceš, co je nutné ke krásnému milování. Nešetři mě. Zapomeň na můj problém...já...já moc chci. Lásko prosím!“ zasekla bolestivě své nehty do jeho boku.

Druhá ruka mezi jejich těly se pohnula a rychle si našla svůj cíl.

„ Miluj, miluj se se mnou...prosím…“ přidala na důraze hlasu a on ji odevzdaně políbil.

„ Kdyby se dělo cokoliv, co bys cítila jako signál, že něco není v pořádku, dej mi okamžitě vědět. Slibuješ?“
„ Ano, ano řeknu ti to…“ vychrlila nedočkavě.

Vrátil se zase k jejím nohám a kotníky si opět položil na svá ramena. Jejich rozpálené klíny se horečně zachvěly a on milimetr po milimetru, pronikal do té žhavé, neskutečně krásné pohádky.

Ležela s napjatým tělem, oči pevně zavřené. Jenom pootevřené rty byly v nepřirozeném napětí, jako by ještě nevěděly, zda budou naříkat bolestí, nebo jenom slastným štěstím.

Konečně se zastavil na konci té překrásné cesty a silněji přitlačil. Jana hlasitě zavzdychala. Její paže se vymrštily vzhůru a křečovitě se zavěsily na hrazdu.

„ Karle, proboha, na co čekáš!“ vykřikla a snažila se o pohyb svého klína a on zareagoval okamžitě.

Její hlasivky jej bičovaly a ze zapomenutí probuzená  vášeň ji zbavila všech pocitů nerovnoprávnosti, které kdy jen měla. Silnými stahy svého hlubokého nitra chtivě reagovala na každý přítlak. Každou chvilku ji obrovská vlna vymrštila do nebetyčných výšin, aby se vzápětí střemhlav řítila do hlubin probuzené vášně.

Také Karel podlehl víru milování a rychle se přidal ke společnému vrcholu, kterým proletěli s takovou agresivitou, že Janě selhával hlas.

Když vykřikla z posledních sil, před očima se jí několikrát silně zablesklo a bezvládně dopadla zpět na postel s pažemi široce rozhozenými. Jen rozpálená hlava se zmítala na bílém propoceném polštáři ze strany na stranu. Karel leknutím znehybněl. Spustil její nohy a opatrně ji zalehl celým svým tělem.

„ Drahý, sladký, milý, co jsi to se mnou provedl? Miluji tě, ty můj uskutečněný sne...“ štěstím se bezmocně rozplakala.

„ Je všechno v pořádku?“ šeptl Karel s obavou v hlase.

„ Nic není v pořádku! Přitiskni se pořádně ke mně, abych se přesvědčila, že se mi to jenom nezdálo...“
„ Nezdálo, děvčátko moje zlatý. Nezdálo. My jsme reální. Nebyl to sen, bylo to nejkrásnější milování v celém mém životě. Bylo to...“
„ Lásko...“ něžně uzamkla jeho rty procítěným polibkem.

„ Nebolelo tě něco? Nebolí tě...“

„ Ne, ne. Neboj se. Jenom mám překrásný pocit, že jsem se vrátila do života. Že jsem procitla z nějakého dlouhého, nehezkého snu. Zase žiju, zase jsem, existuju…“ její polibky se roztančily po jeho tváři a ani on se již slzám nedokázal ubránit.

„ Věděl jsem to...“
„ Zemřu, jestli o tebe někdy přijdu…“ vrněla přešťastně.
„ To potěšení ti, drahá, nikdy neudělám. To by bylo pro tebe moc jednoduchý. Ty se se mnou budeš hezky dlouho trápit. To by se ti tak líbilo, zemřít si a ty se starej, že?“ zase našel svůj vtip.

„ Moc ráda a to mi můžeš opravdu věřit, se s tebou budu trápit ráda až do nejdelšího konce svého života.“

Mazlil se s jejím horkým tělem a byl neskonale šťasten. Všechno to bylo tak nějak opravdovější, než to doposud znal. Cítil, jak je jeho štěstí přímo na štěstí Jany závislé. Dával a ani ve snu ho nenapadlo, že také bude jednou plnou náručí brát.

„ Teď bych si ale dala hektolitr něčeho studeného k  pití…“ zaprosila.

„ To je ono. Pořád přemýšlím, co by tak korunovalo náš úžasný maratón.“

„ Tak už jsme na to přišli, že?“ usmála se.

Vstal a než rozsvítil, dal do pohybu žaluzie, které měly být odpovědny za jejich bezpečné intimno. Současně se světlem poslal svůj pohled ke své ležící krásce. Ta se jen pořád šťastně usmívala. Už se nestyděla za svou nahotu.

Teď byla dokonale přesvědčená o tom, že Karel je tím, před kterým ji může hrdě vystavovat. Patří mu a on zase patří celým svým tělem a duší jí.

„ Líbím se ti?“ zašeptala zbytečnou otázku.

„ Moc...jsi krásnější než krásný sen…“

Když zmizel za dveřmi, sáhla si pro zrcadlo které měla ve stolku. Zvedla je  nad sebe a pozorně studovala svůj vlastní akt. Lehce zatřásla rameny a prsa zachytila tento pohyb. Naklonila jej ještě víc a sledovala svou spodní část těla.

„ Kde jsi vzala najednou tolik krásy ty moje sladká, věčně spící kočičko. Nikdy jsem netušila, co vlastně dovedeš. Hm. Ty asi taky ne, že? Museli jsme si počkat až na toho správného kocourka, viď?“ šeptala si jen tak pro sebe.“ Ach, vy moje nožky. Copak se k vám ještě moje štěstí nedostalo? Proč mě pořád tak krutě šidíte? Byla bych k zbláznění šťastná, kdyby se to změnilo…“ bolestně zavzdychla.

Karel zatím udělal dva poháry studeného pití a hned postavil na kávu a jen čekal, až se voda začne vařit. Když se chystal zalít druhý šálek, hlasitý výkřik Jany v něm vyvolal málem infarkt.

„ Co se děje…“ vřítil se k Janě, která visela na hrazdě s němým děsem ve tváři a její vytřeštěné oči směřovaly dolů k  nohám.

„ Co se ti stalo!“ skokem se přenesl k ní.

„ Já, já jsem se asi totálně pomátla…“ náhle se pustila a žuchla zpět na lůžko a proud  horkých slzí se jako protržené stavidlo rozlilo po její pořád ještě rozpálené tváři.

„ Mám zavolat pohotovost!“ zařval vyděšený Karel a skoro surově s Janou zatřásl.

„ Tam, tak se dívej drahý!“ křičela a chvějící se ruka naznačovala směr.

„ To není možný!“ vydechl a padl na kolena, jako by se mu zjevil sám satan. Nemohl uvěřit svým očím, které mu jasně signalizovaly nepatrný pohyb prstů u jejích nohou.

„ Už to taky vidíš?“

„ To přeci není možný?“ šeptem opakoval a položil ruku na nohy, aby si i hmatem ověřil, zda jej zrak nešálí.

„ Tak co!“ vykřikla netrpělivě.

„ Jano, ty blázínku, ony se fakt hýbou!“ křičel, jako by se byl ve vteřině na rozumu pominul.

„ Nezdálo se mi to…“ šeptly její rty a šťastný pláč se nezadržitelně znásobil.

Karel skákal radostí po pokoji, až parádním kotoulem přistál zase u postele a polibky pronásledoval každou slzu radosti na její tváři.

„ Stejně jsi kouzelník. Ano, neuvěřitelný kouzelník!“ zajíkala se štěstím.

„ Povede se to! Uvidíš, že zase bude všechno v  pořádku. Musíme být trpěliví a pokračovat v načatým.“
„ Ano, ano. Chci se s tebou ještě milovat…“ zašeptala.

„ Lásko, ale já nemyslel jen na milování...“ přišlo mu to k smíchu.

„ Ta dnešní terapie, ta byla tou nejkrásnější, ale taky tou neúčinnější, jakou jsem kdy podstoupila…“ začala zase ožívat.

„ Jdu pro to pití, nebo mi nakonec umřeš na dehydraci těla…“ několikrát políbil její nožky.

Jana se znova a znova přesvědčovala, že to pořád ještě funguje.

„ Jen se hezky posaď. Přikryju tě, ať ti mohu podat tác s kávou.“
„ Hm. To tě pohled na mě brzy omrzel…“ našpulila uraženě rty.

„ Chceš na zadek?“

„ No, chci…“ okamžitě reagovala.

„ Jani? Buď hodná holčička.“
„ Víš, tatínku, že v té zástěrce vypadáš docela  zajímavě? Jen by měla být o něco delší. Co že ti to tam dole vlastně vyčuhuje?“
„ Že vyčuhuje?“ zatáhl za úvaz a nechal ji spadnou na zem.

„ Takhle jsi stejně tím nejhezčím mužským...“
„ Jak si račte přát, dámo…“ sekl hluboký úklon.

„ Ta káva je taky moc dobrá…“

„ Jé, vždyť já úplně zapomněl na dort…“ pleskl se dlaní do čela.

„ To je tedy trestuhodné. A kalorie, ty teď taky moc potřebuji...“ velký kus dortu dojedla opravdu jen s  námahou.

„ Chutnalo ti?“
„ No, až nebezpečně.“
„ Neboj. Jednou za čas ti to opravdu neublíží.“
„ Já vím. Ale k míře mého pohybu?“
„ No tak. Už jsi zapomněla, že jsme objevili i aktivnější formy pohybu?“
„ Máš vlastně pravdu…“ líně se sesunula na lůžko.“ Myslíš, že to po každém milování bude lepší a lepší?“
„ Bylo by to úžasný, že?“
„ To tedy…“ obnažila si zase nohy a zkusila, zda to ještě funguje.

„ Neboj. To bude teď už den ode dne lepší.“
„ Pomůžeš mi, prosím, do vozejku?“
„ Copak?“
„ Já musím...“
“ Když to ještě nezvládneš sama a bez něj, tak to rozhodně zvládneš se mnou…“ vzal ji do náruče a odnesl ji do malé svatyňky.

Zatím v kuchyni opláchl nádobí a porovnal zbytky jejich mlsání. Netrvalo dlouho a Jana jej zase odvolala.

„ Malinko si odpočiň a já to zatím v kuchyni dodělám. Byla by škoda, kdybychom museli to, co jsme nesnědli, zítra vyhodit.“
„ Ale pospěš si, prosím...“

Když se za půl hodiny vrátil, spala jako andílek. I ze spaní se šťastně usmívala.Upravil na ní pokrývku a odnesl ještě prázdný šálek od kávy a pohár. Když se vrátil, zasedl s oblíbenou Janinou knížkou do křesla a jen občas k ní zvedl oči. Měl pocit, že Jana i ve snu znova prožívá něco krásného. A nemýlil se. Běžela po rozkvetlé louce a se smíchem Karlovi unikala. Když doběhla k velkému rybníku, mohutným skokem zmizela v zelenkavých vlnkách. Bez váhání skočil za ní.

„ Vyhrála, vyhrála...“ pištěla radostí, když jako první dosáhla rákosového ostrůvku s kouskem pevniny.

„ Ty jedna! Ve vodě se pohybuješ jako užovka!“

Položil ji do měkké trávy a začali se spolu překrásně milovat. Ona se jen štěstím rozplývala. Sluníčko nestydatě pozorovalo jejich milostný rej a bodalo své žhavé paprsky do nahých těl. Nenasytně líbala jeho tvář, kterou pro ostré sluníčko neviděla. Krátký stín způsobený mrakem jí umožnil otevřít oči a ona se smrtelnou hrůzou v hlase vykřikla. Místo svého miláčka líbala krabatého vodníka. Karel leknutím až poskočil a nechtě si zabouchl knihu.

„ Jani, co se děje!“ lehce s ní zatřásl, až nechápavě otevřela oči.

„ Zdálo se mi...“ otřásla sebou. „ Pojď ke mě. Je mi zima…“ zaprosila.

„ Rád…“ lehl si k ní a opravdu nebyla zrovna rozpálená.

„ Miluji tě...“

„ Hezky se do mě zachumlej...“

„ Zachumlám a taky si tě pevně podržím, aby ses mi třeba neproměnil v zelného mužíčka...“
„ Jak jsi zase na tohle přišla?“
„ To je moje tajemství.“
„ Ty už máš svá tajemství?“ divil se a pevně ji objal.

„ Mám, ty moje tajemství…“ zavrněla  a za chvilku se zase ponořila do náruče posilujícího spánku naplněna nedočkavostí probudit se do nového, ještě šťastnějšího dne.

***

www.geper.cz

.