Těžko jít...

Slunce tak horké, jak slzy ty první

v šelestu trávy, mi ve slovech zvoní

                den po dni

země, láká k jití 

živé k spánku

mrtvé k milování

vítr zavoněl v plamenech kvítí

pod stíny cesta až k paprsku růže

já natrhal květy své prázdnotě snad

a v krvi když prsty jsem zapomněl v trní

byl soumrak, byl všech ptáků pád

pohlédni

do mých ran

jež nosím v dlani

upustím své krvi trochu ještě vzdoru

přiložím pijavici zemi

k našim nahým tělům

a ústa horší smrti

zkřivím v políbení

těžko jít krajem mladého obilí

a nemilovat