Zmrzlina

  Jako každý týden touhle dobou jedla zmrzlinu. Dva kopečky půlených sněhuláků olizovala tu shora, tu je obratně podebrala svým rozkošným jazýčkem zespodu. Občas ležérně olízla kornoutek, zatímco já, sedě vedle ní o takový kousek, abych stále nepůsobil dotěrně, si jen představoval, co všechno mohlo by být na místě její zmrzliny, ale není, protože v kuželu ze starého oplatku nalézá se právě ona růžová pochutina. Jedla zmrzlinu a jedla ji tak dlouho, až se ji oplatka promáčela a celé ruce měla lepkavé. Otírala si je kapesníkem, některé prsty doslova cumlala, což moje maličkost komentovala větami jako: „Kdybyste jen tušila jak bezmezně Vás miluji.“, šeptal jsem. „Jste pro mě ta nejsladší osoba ze všech sladkých osob celého světa.“, lichotil jsem. A ona se jen smála. Škádlila mě, však já ji znám. Pak, chtěla tak dovršit mé utrpení, pohodila vlasy a dál lízala zmrzlinu – jahodovou: bezuzdně, až eroticky, růžovou, sladkou jako ona sama. „Moje jahodová láska.“, nazýval jsem jí týden co týden.

  Jenže jednoho pátku si nekoupila jahodovou, ale citrónovou: kyselou jak brčál. Když ji lízala, šklebila se při tom; já vedle ní se jen tiše mračil; už jsem jí nedeklamoval svou lásku, už jsem jí nenazýval svým jahodovým potěšením. Byla totiž kyselá, jak jen citrón může být. „Po dvou letech známosti mi stále vykáte.“, řekla mi: „To není normální.“, dodala šklebíc se, pročež jsem se jí v tu chvíli vyznal, jak moc se mi ve skutečnosti hnusí, jak ji z hloubi srdce nenávidím, že nejraději bych jí vzal její zmrzlinu a rozšlápl ji nohou. A že ona sama není lepší než ta zmrzlina. Načež jsem odešel. Ona zřejmě následovala můj příklad a odešla také. Jistě to ale nevím, jen si domýšlím, neboť, když jak jsem se dálil od naší lavičky, ani jednou jsem se za ní neotočil: o pohled na všechno to citrónové zhnusení jsem skutečně nestál.

-