Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKdo si pálí vlastní ruce?
Autor
MorriconeTheGod
Seděli jsme ve stínu fíkovníku.
A já byl na zhroucení, protože už jsem nedokázal snášet tíhu své slabosti.
Pravil: „Jsem li pro smích ve věcech, které jsou povinné mému tělu,
Ve věcech, které jsou povinné mé mysli-
ať jsem hoden úcty – ve věcech, které jsou blízké mému srdci“
Opřel jsem se o kmen stromu, kůru jsem miloval-
když se dotýkala mých zad, když jsem cítil drsná pohlazení
a chtěl strom obejmout.
Ale copak se to sluší na důstojného muže?
Možná by to objetí ze mě odňalo mé zoufalství.
Naše chvíle plynuly
Mraky se sukovaly do obrazců
jako, když se kalná voda z louže
rozlije po plátně malířově
Předčítal jsem si ze svých veršů a chtěl jsem rozdělat oheň.
Ten oheň by spálil mou knihu básní, vrhnul bych ji do plamene
a díval se, jak sžírají popsané listy. A slova napsaná nesmazatelným
inkoustem z ořechových jader. Po nich jeho krásná vůně! Ta slova
se odeberou do vzduchu a zůstane jen jizva popele.
Ale on mi řekl to co mi pravil předtím a já věděl, že pro mě toho není.
A nedokázal jsem v to věřit, protože jsem se cítil slabý a zoufalý.
Držel jsem svůj papírový život nad plamenem –
a on mě odrazoval, věděl jsem, že má pravdu.
Je to moje duše
ta černá stopa po rozžvýkaném rákosu
namočeném v inkoustu
A věděl jsem, že to nebude papír co shoří, ale budu to já.
Já pocítím tu bolest a já přijdu o kus sebe.
„Kdo si pálí vlastní ruce?“ Zeptal se mě.
„Ten koho zklamaly svou prací.“
„Ten koho ruce zklamaly svou prací,
učí je pracovat lépe.“
„Jen ten kdo je dost silný!“
Má kniha se blížila k plameni.
Věděl jsem, že nejsem dost silný,
spálím za sebou mosty!
A boj nechám jiným, zatímco budu utíkat.
Smál se, vždyť utéct sám před sebou nelze.
A když jsem držel své já nad propastí,
stalo se něco co jsem neočekával.
Jiskra moudřejší, než já si vybrala vlastní cestu a má kniha začala hořet.
Když jsem vzplál ve vlastních rukou, byl to pud sebezáchovy!
Takový co mají lidé i zvířata. Pud sebezáchovy, který mě vytrhl z letargie.
Když jde o život, hleď se zachránit! Tak mi to velel.
Hodil jsem svou knihu na zem a hasil ji holýma rukama,
plameny mi žraly kůži a já hasil hořící papír
a slzy mi teď tekly po tvářích jako dítěti, které ztratí matku.
Pak ten oheň ustal, byl uhašen. Mé ruce!
„Kdo si pálí vlastní ruce?“ Zeptal se znova.
S pláčem bolesti a strachu jsem odpověděl:
„Ten kdo vytahuje z ohně svoje srdce!“