Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSmutný básník
05. 06. 2007
0
2
901
Autor
Semíšek
Je to dávno. Spoustu let. Milióny vteřin a tisíce minut. Možná těch let není tolik, pár sentimentálních vzpomínek, fotky na dně krabice a pár dopisů. Epizoda v životě, odbočka z vyšlapané cestičky, život sám.
Potkala jsem ho, řekněme, že on potkal mě. Dali jsme se do řeči na tak příznačném místě pro setkání. Lennonova zeď, 9. října. Byla jsem tam s kamarádkou, a on tam stál a četl si nápisy. Kolik jsme jich tam ještě spolu napsali? Jednou za mnou přišel smutek v očích, byl u zdi. Žádné nápisy, žádné malůvky, jen bílá stěna. Bílá jak sníh, hned jsme tam spolu běželi a málem se rozbrečeli. Předbíhám děj. Tenkrát se otočil a šlápl mi na nohu. Drobný úsměv lemovaný dlouhými tmavými vlasy, kabát, batůžek na zádech. Omluvil se a tak to všechno začalo. Ani nevím, jestli se mi vybavuje víc věcí špatných či dobrých, smutných či veselých. Rozporuplnost. Jekkyl & Hyde. Povídali jsme dlouho, stáli tam a probrali tisíce věcí, spoustu knih a spoustu muziky. Jen tak jsem ho pozvala na koncert mých přátel, neznámá skupina, neznámý klub a on. přišel. Překvapilo mě to, ale přišel. Dali jsme si telefony, líbil se mi, ale nečekala jsem nic víc. Kolik přátelství jsme rozbili a kolik lidí zranili? Zavolal mi a povídal a povídal. Jindy tichý kluk, uzavřený do sebe. Dřív chodil na Kampu, první vlna "kampařů", jak se jim říkalo. Pak přestal. Neměl rád lidi, nebo jim nerozuměl. Komu vlastně rozuměl a kdo rozuměl jemu. Nikdo, zatím nikdo. Snažila jsem se ho pochopit. Zavolal podruhé, potřetí, šli jsme ven. Na koncert, nebo do čajovny.. Lidská paměť je krátká. Ty krásný věci velmi rychle zapomíná, ty špatný jsou ve vzpomínkách pořád.
Četl mraky knížek a já si o nich tak ráda povídala. Poslouchal skvělou muziku a když mě zavedl do svého království plného desek, vonných tyčinek a knížek, připadala jsem si jak na jiné planetě. Vlastně gramofon jsme kupovali až spolu, měl ohromnou radost, když jsem mu půjčila prvních pár desek. Byl hodně doma. Ven moc nechodil. Co tam, prý. Květinové dítě, uzavřené v paneláku. Nechápu, nechápu spoustu věcí co dělal. Proč je dělal? Jen tak vyrazit do přírody, navštívit přátelé. Spoustu věcí nedokázal. Možná se jen toulal městem. Město, které prý nenáviděl. Času uběhla spousta. Vzpomínky, co jsou vzpomínky? Vynořují se mi z hlavy. Potkávali jsme se každé ráno. Oba cestou do školy, míjení autobusů, podání ruky, pár úsměvů a pak zas honem do té budovy, kterou tak nesnášel. Nikdy žádná důvěrnost. Líbil se mi, moc. První pusu jsme si dali po koncertě Joan Baez. Byla k narozeninám, kamarádská, už tenkrát pro mě byla možná něčím víc. Přátelé. Kolikrát mi říkal, že jsem jeho největší přítel? Přítelem mi zůstal, celou dobu.
Časem jsme se skamarádili s Péťou. Byl ten třetí. Ale stejně důležitý. Alespoň pro mě. Možná rivalita, ale spíš ne. Společné výlety, společné koncerty, společné mejdany. Bylo mi dobře mezi těma dvěma. Nepředháněli se, nesoutěžili. Dva obyčejní kluci. To se mi líbilo. Pak jednou, po vánocích. Péťa byl daleko a my dva seděli, hřáli si ruce o hrníček s čajem, krátký pohled. Ty jeho oči. Temné, tmavé, hluboké, smutné, osamělé. Dalo se z nich vyčíst skoro vše. Malá chvilka, jak dokáže změnit život. Šel mě doprovodit domů a pak, nevím jak mě to napadlo, dala jsem mu pusu, on přidal další. Stalo se to rychle, potom ještě rychleji odešel. Něco se změnilo. Když jsme se sešli za pár dní, mluvili jsme. O všem co nás napadlo i o nás. Nevedlo by to nikam. Láska časem zabije přátelství, ale přesto mi daroval psaníčko, stále ho mám v paměti a dokonce i doma na dně krabice. "Mám Tě rád."
Potom Silvestr s přáteli, jedna písnička a nám se změnil život. Když mě šel doprovodit domů, drželi jsme se za ruce. Před Péťou jsme náš vztah tajili. Dozvěděl se to tak jako tak. Moc ho to mrzelo, začal s námi být méně a méně a pak přestal úplně. A my dva si zatím užívali mileneckých procházek zimní Prahou a objevovali první pupence na rašících stromech na Petříně. Skládal básničky. Můj básník. Můj osamělý básník, plný zármutku a depresí. Proč? Dítě zavřené ve světě dospělých. Tenkrát jsme byli moc mladí. Začalo jaro, první milování, taky smutek a osamění. Partnerství je tak daleko od našeho přátelství. Oba zavřeni v panelákové kleci. Chtěla jsem pryč, nekonečné diskutování o tom, čím chceme být, proč? Stokrát přemílané dokola, stokrát stejné hádky. Nevedlo to nikam. Bludný kruh. Léto, konečně jsme spolu zažili něco nového, dlouhý výlet, jenže pak návrat do všedních dnů našeho šedého života. Rozdílné názory, hádky kvůli hloupostem. Pak potkal pár lidí, áčkařů. Začal se bouřit proti všem. A strašně se změnil. Já jsem se taky změnila, přirozený vývoj, ale o tolik? Z mírumilovného hippíka na drsného áčkaře? Všechno tak nějak samo od sebe. Našel si přátele. To bylo hlavní. Podzim, zima, další Silvestr, Nový rok už s jeho novými přáteli. Vždycky něco končí a něco nového začíná.
Když jsme se rozcházeli, oba jsme brečeli. Ještě teď mi to nahání slzy do očí. "Budu Tě mít pořád ráda." To jsem mu řekla tenkrát, když byl opravdu konec. Nemohla jsem dál žít s člověkem, který byl můj nejlepší, úplně nejlepší přítel. Přestal nosit kalhoty do zvonu. Když se kolem mě mihnul naposledy, skoro nepozdravil a vlasy zkrátil pod uši. Vzpomínky, miliony vteřin, jeden život. Tajně doufám, že jeho srdíčko má dívka, která ho miluje, takového jaký je, tak jak jsem to možná nedokázala, ale snažila jsem se, moc. Moje srdíčko má někdo jiný. Někdo, kdo nemyslí na to, co bude po smrti, nefilozofuje o životě a má spoustu skvělých přátel. Jsem šťastná. Neskutečně šťastná i když občas ve mně hlodá pár vzpomínek. Jenže je jich čím dál tím míň.
Potkala jsem ho, řekněme, že on potkal mě. Dali jsme se do řeči na tak příznačném místě pro setkání. Lennonova zeď, 9. října. Byla jsem tam s kamarádkou, a on tam stál a četl si nápisy. Kolik jsme jich tam ještě spolu napsali? Jednou za mnou přišel smutek v očích, byl u zdi. Žádné nápisy, žádné malůvky, jen bílá stěna. Bílá jak sníh, hned jsme tam spolu běželi a málem se rozbrečeli. Předbíhám děj. Tenkrát se otočil a šlápl mi na nohu. Drobný úsměv lemovaný dlouhými tmavými vlasy, kabát, batůžek na zádech. Omluvil se a tak to všechno začalo. Ani nevím, jestli se mi vybavuje víc věcí špatných či dobrých, smutných či veselých. Rozporuplnost. Jekkyl & Hyde. Povídali jsme dlouho, stáli tam a probrali tisíce věcí, spoustu knih a spoustu muziky. Jen tak jsem ho pozvala na koncert mých přátel, neznámá skupina, neznámý klub a on. přišel. Překvapilo mě to, ale přišel. Dali jsme si telefony, líbil se mi, ale nečekala jsem nic víc. Kolik přátelství jsme rozbili a kolik lidí zranili? Zavolal mi a povídal a povídal. Jindy tichý kluk, uzavřený do sebe. Dřív chodil na Kampu, první vlna "kampařů", jak se jim říkalo. Pak přestal. Neměl rád lidi, nebo jim nerozuměl. Komu vlastně rozuměl a kdo rozuměl jemu. Nikdo, zatím nikdo. Snažila jsem se ho pochopit. Zavolal podruhé, potřetí, šli jsme ven. Na koncert, nebo do čajovny.. Lidská paměť je krátká. Ty krásný věci velmi rychle zapomíná, ty špatný jsou ve vzpomínkách pořád.
Četl mraky knížek a já si o nich tak ráda povídala. Poslouchal skvělou muziku a když mě zavedl do svého království plného desek, vonných tyčinek a knížek, připadala jsem si jak na jiné planetě. Vlastně gramofon jsme kupovali až spolu, měl ohromnou radost, když jsem mu půjčila prvních pár desek. Byl hodně doma. Ven moc nechodil. Co tam, prý. Květinové dítě, uzavřené v paneláku. Nechápu, nechápu spoustu věcí co dělal. Proč je dělal? Jen tak vyrazit do přírody, navštívit přátelé. Spoustu věcí nedokázal. Možná se jen toulal městem. Město, které prý nenáviděl. Času uběhla spousta. Vzpomínky, co jsou vzpomínky? Vynořují se mi z hlavy. Potkávali jsme se každé ráno. Oba cestou do školy, míjení autobusů, podání ruky, pár úsměvů a pak zas honem do té budovy, kterou tak nesnášel. Nikdy žádná důvěrnost. Líbil se mi, moc. První pusu jsme si dali po koncertě Joan Baez. Byla k narozeninám, kamarádská, už tenkrát pro mě byla možná něčím víc. Přátelé. Kolikrát mi říkal, že jsem jeho největší přítel? Přítelem mi zůstal, celou dobu.
Časem jsme se skamarádili s Péťou. Byl ten třetí. Ale stejně důležitý. Alespoň pro mě. Možná rivalita, ale spíš ne. Společné výlety, společné koncerty, společné mejdany. Bylo mi dobře mezi těma dvěma. Nepředháněli se, nesoutěžili. Dva obyčejní kluci. To se mi líbilo. Pak jednou, po vánocích. Péťa byl daleko a my dva seděli, hřáli si ruce o hrníček s čajem, krátký pohled. Ty jeho oči. Temné, tmavé, hluboké, smutné, osamělé. Dalo se z nich vyčíst skoro vše. Malá chvilka, jak dokáže změnit život. Šel mě doprovodit domů a pak, nevím jak mě to napadlo, dala jsem mu pusu, on přidal další. Stalo se to rychle, potom ještě rychleji odešel. Něco se změnilo. Když jsme se sešli za pár dní, mluvili jsme. O všem co nás napadlo i o nás. Nevedlo by to nikam. Láska časem zabije přátelství, ale přesto mi daroval psaníčko, stále ho mám v paměti a dokonce i doma na dně krabice. "Mám Tě rád."
Potom Silvestr s přáteli, jedna písnička a nám se změnil život. Když mě šel doprovodit domů, drželi jsme se za ruce. Před Péťou jsme náš vztah tajili. Dozvěděl se to tak jako tak. Moc ho to mrzelo, začal s námi být méně a méně a pak přestal úplně. A my dva si zatím užívali mileneckých procházek zimní Prahou a objevovali první pupence na rašících stromech na Petříně. Skládal básničky. Můj básník. Můj osamělý básník, plný zármutku a depresí. Proč? Dítě zavřené ve světě dospělých. Tenkrát jsme byli moc mladí. Začalo jaro, první milování, taky smutek a osamění. Partnerství je tak daleko od našeho přátelství. Oba zavřeni v panelákové kleci. Chtěla jsem pryč, nekonečné diskutování o tom, čím chceme být, proč? Stokrát přemílané dokola, stokrát stejné hádky. Nevedlo to nikam. Bludný kruh. Léto, konečně jsme spolu zažili něco nového, dlouhý výlet, jenže pak návrat do všedních dnů našeho šedého života. Rozdílné názory, hádky kvůli hloupostem. Pak potkal pár lidí, áčkařů. Začal se bouřit proti všem. A strašně se změnil. Já jsem se taky změnila, přirozený vývoj, ale o tolik? Z mírumilovného hippíka na drsného áčkaře? Všechno tak nějak samo od sebe. Našel si přátele. To bylo hlavní. Podzim, zima, další Silvestr, Nový rok už s jeho novými přáteli. Vždycky něco končí a něco nového začíná.
Když jsme se rozcházeli, oba jsme brečeli. Ještě teď mi to nahání slzy do očí. "Budu Tě mít pořád ráda." To jsem mu řekla tenkrát, když byl opravdu konec. Nemohla jsem dál žít s člověkem, který byl můj nejlepší, úplně nejlepší přítel. Přestal nosit kalhoty do zvonu. Když se kolem mě mihnul naposledy, skoro nepozdravil a vlasy zkrátil pod uši. Vzpomínky, miliony vteřin, jeden život. Tajně doufám, že jeho srdíčko má dívka, která ho miluje, takového jaký je, tak jak jsem to možná nedokázala, ale snažila jsem se, moc. Moje srdíčko má někdo jiný. Někdo, kdo nemyslí na to, co bude po smrti, nefilozofuje o životě a má spoustu skvělých přátel. Jsem šťastná. Neskutečně šťastná i když občas ve mně hlodá pár vzpomínek. Jenže je jich čím dál tím míň.
2 názory
Souhlas s Alojsem.
Styl se mi nezdá tak špatný, muselo by se na něm zapracovat, ale je to málo na povídku. Takhle jde napsat větší celej, ale povídku to zabíjí. Téma - no.
noooo... tu povídku jako by charakterizovalo v první odstavci vměstnané "Ale to předbíhám". Připadá mi to strašně uspěchané. Což na jednu stranu potěší každého, kdy tyhle story zná prostřednictvím plejády dalších povídek, avšak na druhou...
čekal jsem ví. Tohle je...
Tohle bylo napsáno zřejmě proto, aby bylo srdci uleveno. Chápu ten zrod, ale hlubší kritiku bych tady velmi nerad plodil.
Stejně tak bych byl nerad, kdyby někdo plodil hlubší kritiku u mého dílka "Dnes se zase projedu na bruslích".
Je to to samé :)