Malá česká poetika

Malá česká poetika

Za nic na světě bych nechtěl být velkým básníkem. Chce-li moderní člověk být velkým umělcem, musí se stát profesionálem, tzn. provozovat umění jako živnost. Zároveň je nutné podstoupit veřejný zájem, který dokáže být neúprosný a hrabe se do všech detailů umělcova osobního života. Umění pohlcuje život umělce, až se z něj stane idol. Chudákovi H. Heineovi jeho ctitelé ihned po jeho smrti vzali sádrový odtisk umřelého těla a začali sbírat jeho osobní dopisy. Stal se součástí svého díla – Harry Heine, velký básník.

Ovšem, co je to vlastně – básník? Je zřejmé, že básník není pouze osoba, která umí psát básně. Každý, kdo umí psát, umí psát i básně. To by byl každý básníkem, kdo umí psát, což platí pouze metaforicky, ptáme-li se například: „co nám básník tím chtěl říci?“

Každý, kdo píše, je autorem psaného díla. Autor se stává básníkem tehdy, existuje-li čtenář, který autora vnímá jako básníka. Zajímavá a jistým způsobem i zábavná otázka zda-li se jedná o básníka, jestliže počet čtenářů je omezený na jedinou osobu (ať již fyzickou osobu autora nebo jinou osobu), zde bohužel nemůže být pojednána podrobně.

Má-li autor velké množství čtenářů, stává se velkým autorem, je-li množství čtenářů malé, zůstává malým autorem. Ovšem pozor: stejně jak velká moucha může být malá a malý slon může být velký, tak se může malý autor jevit jako velký a naopak. Volba horizontu a perspektivy, kterými se díváme na autorovu velikost, musí být odůvodněna. Můžeme o básníkovi říci, že je velký v rámci malého kulturního okruhu (subkultury), ale malý v rámci národní kultury.

Pro národní kulturu platí, že velikost určitého autora lze odhadnout teprve z historického pohledu, ze kterého kritické rozvahy schopný čtenář pozná, zda daný autor byl velkým autorem ve své době, nebo zda je velkým národním autorem. Tam, kde národní identita je spojena s určitým jazykem, je status velkého národního básníka spojený s normotvornou funkcí v rámci žité kodifikace tohoto jazyka.

Čtení a tisk významných děl velkých národních básníků je neodmyslitelnou součástí kulturní tradice gramotného národa. Nepřekvapuje proto, že lidé status velkého národního básníka pokládají za nejvyšší možný stupeň ocenění mistrovství psaného projevu. Porovnáme-li ale velikost básníků dvou různých národů, je zřejmé, že nejobjektivnější míra je celosvětový pohled.

Až celosvětový pohled ukáže, zda se jedná o národního nebo o světového autora. Velký světový autor musí být čtený velkým množstvím čtenářů ze světové populace. Nutnou podmínkou světového autorství je proto, aby dílo bylo psáno mnoha jazyky, přičemž alespoň jeden z nich musí být velkým jazykem. William Shakespeare je příkladem velkého světového básníka díky dominanci anglického jazyka v mezinárodním styku, ale v neposlední řadě také díky množství kvalitních překladů jeho díla do jiných jazyků.

Český národ se může pyšnit světovými prozaiky, ale světového básníka má jediného: Jaroslava Seiferta. Těžko říci, čím to doopravdy bude, ale jedním důvodem jistě je skutečnost, že překlad prózy je poměrně jednoduchý, zatímco překlad básnického díla je vždy obtížná věc, ne-li v určitém smyslu nemožné.

Řekl jsem si, že se svým záměrem nestát se velkým básníkem dobře zapadnu do české kultury. Napsal jsem malá díla, jimiž jsem došel až na samotné hranice českého jazyka; například poté, co Červenka v roce 2001 (viz literatura) napsal, že „anapest (s dvěmi slabými pozicemi, které předcházejí pozici silnou) není v češtině možný vůbec“, jsem vytvořil exemplář tohoto nemožného jevu přesně podle antického příkladu:

Komenský kdysi dávno české vlasti své časomíru chtěl dáti.

Však poézi české se jen smáli zdejší takzvaní literáti.

Avšak širší české publikum pro současná lyrická díla, které v dnešní době je převážně tvořeno malými autory, pro moji tvorbu nemá žádné pochopení. Lidé, kteří často mají pouze mlhavou představu o tom, co to je český jazyk nebo gramatika češtiny, mě obviňují z toho, že porušuji tzv. spisovný standard. Já osobně chápu normu spisovného standardu především jako nástroj pro zfalšování literárních děl.

Připomeňme si, že ještě v 19. století ve střední Evropě neexistovala závazná ortografická kodifikace a básníci psali svá díla jak uznali za vhodné. Když dnes ovšem čteme tyto texty v aktuálních vydáních, tak odpovídají našemu dnešnímu pravopisu. Jak je to možné? – Redaktoři vydavatelství originální texty po stránce ortografie „sjednotili“, tzn. zfalšovali originální znění textů tak, aby odpovídalo dnešním čtenářským zvyklostem. Je pouze otázkou našich dobových představ, že u obrazů považujeme každou změnu za zfalšování, zatímco u literárních děl si některých změn ani nevšímáme.

Chtěl jsem se zalíbit českému publiku, avšak nepodařilo se. Nějakou dobu jsem přemýšlel, mám-li z českého jazyka vystoupit jako z ojeté Škody Octavie. Ale představa jistoty, že nikdy nebudu velkým autorem, je pro mě příliš lákavá a tak českému čtenáři zůstanu zajisté i do budoucna zachovaný. Aktuálně bych chtěl upozornit na své Písně o FF UK, které v nejbližších dnech vyjdou na serveru pismak.cz!

Praha, dne 5.6.2007

Bohuslav Nečech

literatura

M. Červenka: Dějiny českého volného verše, Brno 2001.