Amarantine

Tohle dílko je delší, netrpěliví nečtěte. Když posloucháte Enyu, taky nepospícháte :-) Do nálad se snažím uvést hlouběji, proto je Amarantine delší.

Amarantine (nevadnoucí)

 

Měsíc svítí do tvých očí,

jen tak si pluje po obloze,

ale ty nevíš to co já,

 

dnes má zapadnout navždy,

ach ne,

už vícekrát nevyjde,

věděla jsi to?

 

Poslední cestu po obloze,

pluje majestátně,

na svém voze jede

Měsíc, Měsíc,

 

na svou poslední cestu jede

a nikdo to neví,

a Měsíc si pluje ve své lodi

jako by měl zítra zase vyjít,

 

ty nevíš co se má stát,

necháš si Měsíc svítit do očí,

necháš jen tak plout?

 

Amarantine, Amarantine,

křičím do noci,

nesmíš odejít,

kdo si dovolil ruku vztáhnout,

 

nevadnoucí nezvadne,

ty nezapadneš,

křičím na Měsíc

volám dlouze

 

a ty se ani nezastavíš,

jsou ti plané slzy mé,

na své dráze spěješ k západu

a já nemám moc

 

nemám moc tě zastavit

nemůžeš odejít do země stínů,

nemůžeš nemůžeš,

nemůžeš mě tady nechat

 

záď tvé lodi zmizela v dáli

jen tma se rozlila a ticho,

světlo v tvých očích zhaslo,

a ty ani nevíš,

 

ty nevíš to co já,

že Měsíc už nikdy nevyjde.

 

Co ztratili jsme na věky

to smutek vystoupil ze stínů

královna Tma už pokyny rozdává,

služebníků ruce po nás lapají,

 

vedou nás domů jako na popravu,

protože zítra už Měsíc nevyjde,

a potom nikdy už nezasvítí.

Jdeme ulicí domů,

 

s hlavou svěšenou,

pomalu jen kráčíme.

V temnotě domu usedám,

beznaděj vylila se z břehů,

 

teď moře potopí nás do hlubin,

Měsíci, Měsíci,

neměl jsi nikdy odejít.

Jak se tohle mohlo stát?

 

V beznaději chodil jsem sedm nocí,

vyhlížel Měsíc,

děravé tmavé nebe bez tebe,

kdo nám tě vzal, kdo to byl?

 

A potom přilétl pták,

jedno slovo přinesl,

Amarantine,

nevadnoucí nevadne,

 

nehynoucí neuvadne,

Upřel jsem zrak do nebe,

na jedno místo jsem hleděl,

 

snad jsem propálil oblohu,

Amarantine, Amarantine rostlo,

naděje, naděje přilétá,

slyším tlukot jejích křídel,

 

nehynoucí, nehynoucí zůstává

sklonil jsem hlavu

a věděl jsem,

Měsíc rozjasnil svou tvář,

 

viděl jsem Měsíc,

byl uvnitř mě,

nezmizel,

neodešel,

 

ruce vzaly Měsíc,

na oblohu jej umístily.

 

Jedeš si jako dřív,

ve svém nebeském voze,

jako by se nic nestalo.

 

Zírám vysílen,

na tvou klidnou pouť,

na to,

jak okolo nikdo nic neví,

 

co se to vlastně stalo,

s hrůzou stojím přimrazen,

ty si necháš Měsíc svítit do očí,

 

nechápu,

Měsíc tady nebyl,

nechápu to,

všechno je jako dřív?

 

Štípeš mě do tváře,

ohlížím se k nebi,

Měsíc svítí,

 

ty nevíš co já vím,

nebo snad to byl sen?

Směješ se, Měsíc je tu vždycky,

hrůza opadává,

 

už se  směji,

tak to byl sen.

S radostí

odcházíme domů

 

byl to jen sen.

Vesele kráčíme po ulici,

když tlukot křídel

zaslechl jsem

 

zastavuji, nedůvěřivě naslouchám

Amarantine, Amarantine,

zní z dálky,

hledím očima na tebe,

 

ale ty nic neslyšíš,

děkuji, děkuji ti,

volá Měsíc,

 

volá a mává na mě,

a nikdo to nevidí,

nikdo to nevidí,

nikdo neví, co se tady stalo,

 

mávám na odpověď,

nikdo se to nedozví,

že jsem tenkrát

Měsíc zachránil.

---