Lavička

    Za chladného večera na mírném kopci v parku seděla jedna dívka na jedné lavičce. Lavička pamatovala tento pohled už 20 let, kdežto dívka pouhých 16. Společně se dívali do údolí, které se plnilo září lamp, hlukem aut a tichým šepotem přírody. Společně se také trápily nad svým osudem. Prkenná kostřička lavičky úpěla nad lidmi, kteří z ní udělali nepotřebnou věc. Nad čím zoufala slečna bylo těžší porozumět. Vypadala jako upravená mladá dívka-rifle a černé tričko doplňovala tmavá bunda., boty urousané od večerní rosy se pyšnily kdysi bílou barvou. Co ale na této dívce zvláštně kontrastovalo byly modravé oči obtažené černou tužkou, obtažené snad bylo trochu nadsazené- líčení se rozmazalo slzami stékajícími ji po tvářích. Nepřítomný výraz, pohled zvrásněný bolestí se jen těžko dal přehlédnout  Pozornosti případnému kolemjdoucímu také neušla láhev, kterou děvče pevně svíralo v náručí. Další netypická věc pro mladé dívky sedící na lavičce byl sněhobílý medvídek s šarlatovou mašlí kolem krku, kterého tiskla k hrudi.  Působila dojmem uhnaného, zbídačeného tvorečka, který nemá kam jít.
             Elesííííííííííííííí..... Vítr jako by šeptal její jméno...Jméno? Co znamená jméno? Nic! Pohledla slzavým pohledem někam, kde tušila údolí. Jak můžou být tak krutí? Jak můžou....myšlenku přehlušil vzlyk. Kdo vůbec jsem a co tu dělám? Proč? Proč mi to udělali? Proč!!!!! „Proč???“ výkřik protrhl noční nicotu. Lokla si další hlt, snad stý, z láhve doufajíc, že jejímu žalu ulehčí, ale nestalo se tak, už příliš dlouho zkoušela zmírnit bolest, která ji rvala srdce.
            Snad po tisíce si začala připomínat co se vlastně všechno událo. „Začalo to nevinně, víš? Zamilovala jsem se do NĚHO.“ Při vzpomínce se na povrch jejího těla vydral další bolestný vzlyk, přitiskla si "plyšáka", kterému vyprávěla, ještě více k tělu. „Jo jo, už to tak bude. Pamatuješ? Byla jsem blázen! Myslela jsem, že to nikdy neskončí. Víš, jak to bylo nádherné, když mě k sobě tiskl a do ouška mi šeptal, že si mě chce vzít?         A taky jak mě hladil? Však ty si vzpomínáš, vždyť už jsem ti to říkala......Bylo to tak nádherné, že to muselo skončit, ale proč takhle?!“ V mysli ji vytanuly chaoticky poskládané obrazy. Nejdříve nemocnice, jak sedí u lůžka a drží bezvládnou ruku...Výraz jeho maminky na pohřbu... Jejich poslední rozhovor.... Z kabelky vytáhla fotku, pomačkanou, upatlanou, ale stále na ní byl vidět kluk s havraními vlasy a modrýma očima. Jemně pohladila obrázek a dlouho se na něj dívala, dokud jí v mysli nezačaly vířit další myšlenky.
            „A pak to šlo rychle. Neustále jsem se hádala s rodiči, snažili se mi pomoct, ale znáš to, nedala jsem si poradit. V depresi jsem zůstávala dlouhé hodiny, nemluvila jsem s nimi a tak se mamka naštvala. Začaly nekonečné hádky o nic. To mě nejvíc se...., vždyť o nic nešlo! Teď už mě nemá ani ráda! Říkala to!“ Třesoucí se ramena prozradila další záchvat dušeného pláče. „A já jí mám tak ráda! Ale teď, teď už je pozdě. Pozdě úplně na vše! Když  objevili moje rýhy na rukách, vedli se mnou dlouhé debaty proč to dělám a že mi to škodí. Nedokázali pochopit že to je jediná cesta, možnost, kdy cítím něco jiného než prázdnotu. Pamatuješ jak nás vláčeli po všech těch psychiatrech? Mě a tebe? Nepomohli mi, nenašla jsem znovu cestu zpět. Nejde to, ale já chci!!!“ Chci! v mysli jí zněla tato slova, když si zase mohutně přihnula z láhve.
            „Ve škole, jo, pamatuješ na vysvědčení? Měla jsem vyznamenání, ale potom jsem se nemohla ani soustředit, nemohla jsem se učit... „Výzo“ podle toho vypadalo, divím se, že jsem nepropadla. A kámoši? Jaký? Ty jsem neměla ani před tím, tak kdo by se o mě staral po tom? Nikdo to neví......A ty husy se divili co se mnou je, že dřív se se mnou dalo vydržet, ale teď... Pár "kámošek", který byly i před tím si „Toho“ všimly, snažily se mě přesvědčit že nemá cenu to dělat. Nemohla jsem mít v pouzdře ani kružítko! Chápeš? Stejně zbytečný... Jak bylo ve škole tak i v kroužkách ,přestal jsem chodit, lidi se ptali ale co jsem jim měla říct? Zavřela jsem se do pokoje, s tebou. Jsi můj jediný přítel, který mě může pochopit!“ Nervózně si začala třít bezpočetné jizvy a ranky na rukách a podívala se na nebe.
                  Začalo pršet, déšť jako by chtěl pohladit její tvář, zmírnit beznaděj. Ale jen bezvíznamně padal k zemi a máčel jí šaty ,tělo i jejího přítele. „Udělám to! Dopis jsem nechala, vše jsem vysvětlila, řekla, že je mám ráda, ale že nemůžu, nedokážu.....Musí to pochopit...“ Naposledy objala  medvídka, pohlédla na fotografii.Vtiskla dávno mrtvému polibek. Vytáhla žiletku. Bude to bolet! Bojím se! Proč mě nechali samotnou? Vždy mě nechali samotnou!Jako vždy, sama! Ale teď už ne, teď už  budou mít klid, nebudou mít starosti ani potíže... Napila se naposledy z flašky a tím jí dopila, poslední lok, poslední nadechnutí... Do plic nabrala deštivou vůni přírody. Chvíli se na chladný kov dívala, potom opatrně, bojácně, si proťala žíly na zápěstí, dalším řezem si proťala celé předloktí. Cítila tu dobře známou úlevu, jiný pocit, snad i radost. Ne bolest ne, tu možná na začátku ale potom už ne. Pozorovala jak se jí po celé ruce rozlévá krev, jak prýští z rozřízlé tepny. S každým dalším stříknutím z ní odcházela bolest, ale také život. Rozťala si i druhou ruku. Objala medvídka a ponořila se do pocitů, které jí obklopovaly. Strach, bolest, zármutek, radost, úleva.... Náhlé procitnutí pudu sebezáchovy, které dokázala už tak dávno potlačit. Ne! Já chci žít! S poslední touto myšlenkou ztratila vědomí.
           Na zem před lavičku starou 20 let se svezla zakrvácená postava. Déšť jí omýval vlasy a snažil se očistit její padlou duši. Jako by truchlil pro tuto zbytečnou smrt. Na dlaždicích se rozlila šarlatová stružka. Začala se vpíjet do mezer mezi nimi. Bezvládné tělo křečovitě svíralo svého jediného přítele-medvídka darovaného z lásky.  Bože, proč jsi to udělala? Proč?!