Studna plamenů

 Bez šelestu vydal děsný řev
zpěv duše tlející
v sarkofágu opojení,
že není už nic, co může zdolat,
zpola vrávorající
a přesto na svých nohou,
jak mohou ji udat, červi pochybností?

 Ctnosti netratí,
a přesto se zahazuje
a smráká se v největším žáru,
jakoby světlo se stalo mrakem,
jenž udusá jiskru, jež z křemene
bezcenné plamínky žití křísí,
tak jako kdysi pramen studny,
nudný tok času ji vysušil.

 A nikdo netuší, co vlastně sklidí...

---